Jób

¹Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:

²„Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,

³kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle,

⁴jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,

⁵kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď,

⁶kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje.

⁷Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo,

⁸mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát,

⁹velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku,

¹⁰hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.

¹¹Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,

¹²že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.

¹³Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.

¹⁴Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo.

¹⁵Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou,

¹⁶ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval,

¹⁷bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist.

¹⁸Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix.

¹⁹Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa.

²⁰Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘

²¹Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě;

²²po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa .

²³Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti.

²⁴Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře.

²⁵Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten , kdo těší truchlivé.