Kazatel

¹Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

²Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

³je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

⁴je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

⁵je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;

⁶je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

⁷je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

⁸je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

⁹Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?

¹⁰Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí.

¹¹On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

¹²Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.

¹³A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

¹⁴Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.

¹⁵Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo.

¹⁶Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva – svévole, na místě spravedlnosti – svévole.

¹⁷Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná.

¹⁸Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty.

¹⁹Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.

²⁰Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.

²¹Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

²²Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?