Kazatel

¹Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele.

²Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí.

³Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

⁴Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

⁵Hlupák skládá ruce v klín a užírá se.

⁶Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

⁷A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé.

⁸Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. „Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí?“ Také to je pomíjivost a úmorná lopota.

⁹Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění.

¹⁰Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.

¹¹Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?

¹²Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!

¹³Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení.

¹⁴Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království.

¹⁵Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm.

¹⁶Nesčetný byl všechen lid, jemuž byl v čele, ale radovat se z něho nebude už příští pokolení. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem.

¹⁷Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.