Lukáš

¹Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přistoupili k němu velekněží a zákoníci se staršími

²a řekli: „Pověz nám, jakou mocí to činíš a kdo je ten, který ti tuto moc dal.“

³Odpověděl jim: „I já vám položím otázku. Řekněte mi,

⁴odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe, či od lidí?“

⁵Oni o tom mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘

⁶Řekneme-li ‚od lidí‘, všechen lid nás bude kamenovat, protože jsou přesvědčeni, že Jan byl prorok.“

⁷A tak odpověděli, že nevědí, odkud.

⁸Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“

⁹Pak začal vypravovat lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval.

¹⁰V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu odevzdali podíl z výnosu vinice. Ale vinaři ho zbili a poslali zpět s prázdnou.

¹¹Poslal k nim ještě jiného služebníka; oni i toho zbili, zneuctili a poslali zpět s prázdnou.

¹²Poslal ještě třetího; i toho zbili do krve a vyhnali.

¹³Tu řekl pán vinice: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna, na něho snad budou mít ohled.‘

¹⁴Když ho však vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: ‚To je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše.‘

¹⁵A vyvlekli ho ven z vinice a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice?

¹⁶Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným.“ Když to uslyšeli, řekli: „To přece ne!“

¹⁷On na ně pohleděl a řekl: „Co tedy znamená slovo Písma: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?‘

¹⁸Každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“

¹⁹Zákoníci a velekněží ho chtěli v tu hodinu dostat do rukou, ale báli se lidu; poznali totiž, že to podobenství řekl proti nim.

²⁰Nespustili ho však z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.

²¹Otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.

²²Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“

²³Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:

²⁴“Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“

²⁵Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

²⁶A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.

²⁷Přišli k němu někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho:

²⁸“Mistře, Mojžíš nám ustanovil: ‚Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘

²⁹Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný.

³⁰Jeho manželku si vzal druhý,

³¹pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali dětí a zemřeli.

³²Nakonec zemřela i ta žena.

³³Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“

³⁴Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají.

³⁵Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.

³⁶Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.

³⁷A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘.

³⁸On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“

³⁹Někteří ze zákoníků na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“

⁴⁰A už se neodvážili položit mu jinou otázku.

⁴¹Řekl jim: „Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým?

⁴²Vždyť sám David praví v Knize žalmů: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici,

⁴³dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.‘

⁴⁴David tedy nazývá Mesiáše Pánem; jak potom může být jeho synem?“

⁴⁵Když všechen lid poslouchal, řekl učedníkům:

⁴⁶“Dejte si pozor na zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách.

⁴⁷Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“