2. Makabejská

¹Tři roky nato přišla Judovu lidu zpráva, že Seleukův syn Démétrios vyplul z tripolského přístavu se silným množstvím lidu a lodí,

²zmocnil se země a odstranil Antiocha i jeho poručníka Lýsiáse.

³Jakýsi Alkimos, který byl dříve veleknězem, ale dobrovolně se poskvrnil v době směšování židovství a helénizmu, když teď poznával, že už pro něho není žádná záchrana, a tím méně přístup k posvátnému oltáři,

⁴odebral se roku stého padesátého prvého ke králi Démétriovi a přinesl mu zlatý věnec, palmovou ratolest a větvičky oliv, jaké byly ve svatyni. Toho dne ještě nic nepodnikl.

⁵Ale vhodná příležitost k uskutečnění jeho špatných záměrů se naskytla, když byl od Démétria pozván do radního shromáždění. Na otázku, jaká situace a jaké smýšlení je mezi židy, řekl:

⁶„Židé, tak zvaní chasídové, které vede Juda Makabejský, podněcují k válce a vzpourám a nenechají království žít v pokoji.

⁷Proto jsem byl zbaven dědičné hodnosti – mluvím o velekněžském úřadu – a sem jsem přišel

⁸především proto, že si upřímně přeji, aby se králi dostalo, co mu patří, a za druhé proto, že mám starost o své spoluobčany. Nerozumností těch, o kterých jsem se zmínil, je totiž nemálo postižen celý náš rod.

⁹Králi, když to tedy nyní všechno víš, postarej se o zemi i o náš lid, který v ní přebývá, se svou známou laskavostí, kterou máš ke všem.

¹⁰Dokud je naživu Juda, je nemožné uspořádat záležitosti v míru.“

¹¹Když skončil, hned i ostatní rádci, kteří nebyli Judovi nakloněni, podněcovali Démétria proti němu.

¹²Ten dal zavolat Níkánóra, dřívějšího velitele oddílu slonů, a ustanovil ho správcem Judska.

¹³Poslal jej tam s rozkazem, aby odstranil Judu, rozehnal jeho přívržence a za velekněze svatého chrámu dosadil Alkima.

¹⁴Pohané v Judsku, kteří utekli před Judou, přidávali se v zástupech k Níkánórovi, domnívajíce se, že utrpení a neštěstí židů jim bude k prospěchu.

¹⁵Když židé uslyšeli, že Níkánór přichází a s ním i vyhnaní pohané, sypali si prach na hlavu a vzývali toho, který už před věky si vyvolil svůj lid a stálými viditelnými znameními se ujímal svého dědictví.

¹⁶Potom na rozkaz vojevůdce ihned vytáhli a utkali se s nepřítelem u osady Dessau.

¹⁷Judův bratr Šimeón se první utkal s Níkánórem, ale tím, že se nepřátelé v tichosti překvapivě objevili, utrpěl menší porážku.

¹⁸Naštěstí se Níkánór neodvážil krveprolévání, protože slyšel, jakou statečnost projevovali Judovi lidé a jak neohroženě bojují za vlast.

¹⁹Poslal proto Posidónia a Theodota a Matitjáše, aby nabídli jednání o uzavření míru.

²⁰Po delším vyjednávání vojevůdce oznámil lidu výsledek a jednomyslným usnesením bylo dojednání schváleno.

²¹Určili den, kdy se sejdou mezi čtyřma očima. Z obou stran předjel válečný vůz a byla připravena sedadla.

²²Juda rozestavil na vhodných místech stráže, aby nepřátelé nemohli překvapit nějakou zradou, ale aby rozmluva měla klidný průběh.

²³Níkánór potom zůstal v Jeruzalémě a nechoval se tam nepatřičně, právě naopak. Propustil zástupy těch, kteří se k němu utekli,

²⁴měl Judu všude u sebe a byl mu i v srdci nakloněn.

²⁵Vybízel ho, aby se oženil a měl děti. Juda se oženil, vedlo se mu dobře a těšil se ze života.

²⁶Když Alkimos viděl, že žijí v přátelství, opatřil si znění dojednaných smluv a odebral se ke králi. Udal Níkánóra, že se zpronevěřil rozkazům, když totiž Judu, který je nepřítelem říše, učinil svým nástupcem.

²⁷Král se rozčilil a podrážděn podněcováním toho padoucha napsal Níkánórovi; prohlásil, že s dojednáním nesouhlasí a že nařizuje, aby Makabejského poslal co nejdříve v poutech do Antiochie.

²⁸Když se to doneslo Níkánórovi, byl překvapen, ale přišlo mu zatěžko ujednání zrušit, když druhý se nijak neprovinil.

²⁹Odporovat králi však nebylo možno, proto hledal vhodnou příležitost, jak by to mohl vykonat lstí.

³⁰Jenže Makabejský si všiml, že Níkánór s ním jedná stroze a je při obvyklých setkáních zdrženlivý; z toho usoudil, že ta přísnost nevěští nic dobrého. Shromáždil kolem sebe nemálo svých lidí a před Níkánórem se ukryl.

³¹Ten poznal, že byl chytře přelstěn. Přišel tedy do velkého svatého chrámu a kněžím, kteří právě přinášeli zápalnou oběť, poručil, aby mu toho muže vydali.

³²Když se zapřísahali, že nevědí, kde by hledaný mohl být,

³³pozvedl pravici proti chrámu a takto přísahal: „Nevydáte-li mi Judu v poutech, tenhle chrám vašeho Boha srovnám se zemí, obětní oltář rozbořím a vystavím zde nádherný chrám Dionýsovi.“

³⁴To řekl a odešel. Kněží s rukama k Nebi pozdviženýma vzývali toho, který byl po všechny časy předním bojovníkem svého národa, a volali:

³⁵„Ty, Hospodine, ač sám ničeho nepotřebuješ, chtěl jsi mít chrám, kde mezi námi přebýváš.

³⁶

³⁷37 Níkánórovi byl udán jakýsi Razis, jeden z jeruzalémských starších, o kterém bylo slyšet jen to nejlepší. Pro svou laskavost byl zván otcem židů.

³⁸Už v dřívější době, kdy docházelo k směšování židovství a helénizmu, postavil se rozhodně za věc židovstva a byl za ni ochoten s nadšením dát tělo i duši.

³⁹Níkánór, aby veřejně ukázal zlobu, kterou choval k židům, poslal přes pět set vojáků, aby ho zatkli.

⁴⁰Domníval se, že jeho zatčením jim zasadí těžkou ránu.

⁴¹Když se tlupa chystala vpadnout do věže a vyrazit bránu do dvora a když poroučeli přinést oheň na podpálení brány, tu Razis ze všech stran obklíčený sám nalehl na meč.

⁴²Chtěl raději čestně zemřít, než padnout do zločinných rukou a snášet potupu nehodnou jeho urozenosti.

⁴³Ale rána, zasazená ve spěchu, nebyla smrtelná, a když zástup pronikl branou, vyběhl zmužile na hradbu a hrdinně se vrhl dolů přímo na zástup.

⁴⁴Ten se rychle rozestoupil, takže vzniklo prázdné místo a on padl doprostřed na zem.

⁴⁵Byl však ještě živ; rozohněn se zvedl, a ač se mu krev hrnula proudem a jeho poranění bylo velmi těžké, prorazil v běhu zástup a vyšplhal se na příkré skalisko.

⁴⁶Ztratil už všechnu krev, vyrval si vnitřnosti, vzal je do obou rukou a hodil zástupu. Vzýval přitom toho, který je Pánem ducha i života, aby mu je zas vrátil. Tak zemřel.