2. Makabejská

¹Stalo se, že bylo zajato sedm bratrů i s matkou, a král, aby je donutil jíst jim zakázané vepřové maso, chtěl toho dosáhnout mučením biči a řemeny.

²Jeden z nich prohlásil jménem všech: „Co chceš na nás vyzvídat, co se chceš dozvědět? Jsme připraveni raději zemřít než překročit zákony otců.“

³Král se rozvášnil a poručil rozpálit pánve a kotle.

⁴Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, co mluvil, vyřízli jazyk, stáhli kůži z hlavy, jak to dělají Skythové, a zohavili jej; ostatní bratři a matka museli přihlížet.

⁵Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi. Když se z pánve valil hustý dým, povzbuzovali se navzájem ostatní s matkou, že také čestně zemřou. Řekli si:

⁶„Hospodin Bůh se dívá a jistě nás posílí, jak zřetelně před tváří Izraele dosvědčil Mojžíš v písni, kde ujišťuje: ‚Bůh posílí své služebníky!‘“

⁷Když první takto skonal, přivedli za surového posměchu druhého. Stáhli mu kůži i s vlasy a ptali se, bude-li jíst nedovolené maso, dřív než bude jeho tělo úd po údu mučeno.

⁸Odpověděl ve své rodné řeči a zvolal: „Nikdy!“ Proto i on musel podstoupit stejné mučení jako první.

⁹S posledním výdechem řekl: „Ty, zlosynu, zbavuješ nás přítomného života, ale Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon.“

¹⁰Po něm byl terčem výsměchu třetí. Když na něm vynucovali odpověď, rychle vyplázl jazyk, i ruce jim statečně nastavil

¹¹a mužně řekl: „Dostal jsem je od Nebe, a protože si cením jeho zákony více než své údy, doufám, že je od něho zase dostanu nazpět.“

¹²Sám král i jeho průvodci byli zaraženi nad duševní silou toho mládence, jako by pro něho muka nic neznamenala.

¹³Když i on skonal, mučili čtvrtého stejnými mukami.

¹⁴Když se přiblížil jeho konec, řekl toto: „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni. Pro tebe ale žádné vzkříšení k životu nebude!“

¹⁵Pak vzali pátého, přitáhli ho a mučili.

¹⁶On pohleděl na krále a řekl: „Máš moc nad lidmi, děláš si, co chceš, ale i ty jsi smrtelný. Nemysli si, že náš rod je Bohem opuštěn.

¹⁷Jen počkej a uvidíš jeho velkolepou sílu, jak tebe a tvé potomstvo zkruší.“

¹⁸Po něm přivedli šestého, a ten umíraje pravil: „Nebuď na omylu, tvá snaha je marná. My sami jsme vinni tímto utrpením a děje se nám po zásluze, protože jsme hřešili proti svému Bohu.

¹⁹Ty si však nemysli, že zůstaneš bez trestu, když ses opovážil bojovat proti Bohu.“

²⁰Ještě více obdivu a vzácné památky je hodna matka. V jediném dnu viděla záhubu sedmi synů a nesla to srdnatě s nadějí v Hospodina.

²¹Každého z nich povzbuzovala v rodné řeči, plna ušlechtilé moudrosti, v níž spojovala ženskou rozvahu s mužnou silou. Říkala jim:

²²„Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla.

²³Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“

²⁴Antiochos se domníval, že matka jím pohrdá, a podezříval ji, že ho svou řečí tupí. Ještě zbýval nejmladší; král mu domlouval nejen slovy, nýbrž sliboval mu i skrze přísahu, že ho učiní bohatým a šťastným, odpadne-li od zásad otců, že ho učiní svým přítelem a svěří mu významné úřady.

²⁵Když však mládenec na to nepřistoupil, král dal přivolat matku a naléhal na ni, aby sama jinochovi radila k záchraně.

²⁶Po velkém naléhání svolila, že syna přemluví.

²⁷Sklonila se k němu a s posměchem vůči krutému tyranovi takto promluvila v rodné řeči: „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku.

²⁸Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.

²⁹Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“

³⁰Sotva to dořekla, mládenec pravil: „Nač čekáte? Já neposlouchám nařízení krále, já jsem poslušný Zákona, který dostali naši otcové od Mojžíše.

³¹Ale ty, který sis na Hebreje vymyslil kdejakou újmu, neunikneš Božím rukám.

³²My trpíme za své hříchy;

³³ale i když se Hospodin, živý, nakrátko rozhněval, aby nás trestal a tříbil, opět se slituje nad svými služebníky.

³⁴Ty však, bezbožný a nejničemnější ze všech lidí, zbytečně se nevypínej; zbujnělý nejistými nadějemi jsi vztáhl ruce na děti Nebe!

³⁵Nikterak jsi neunikl soudu všemohoucího a vševidoucího Boha!

³⁶Moji bratří strpěli krátká muka, ale nyní podle Boží smlouvy požívají věčný život; ty však na Božím soudu dostaneš spravedlivý trest za svou opovážlivost!

³⁷Já pak, stejně jako moji bratří vydávám své tělo i duši za zákony otců a prosím Boha, aby se brzy smiloval nad národem, a tebe aby utrpením a tresty donutil vyznat, že On je jediný Bůh.

³⁸Kéž by se u mne a mých bratrů zastavil hněv Všemohoucího, který spravedlivě vzplanul proti všemu našemu lidu!“

³⁹Král nepříčetný vztekem naložil s ním ještě krutěji než s ostatními, neboť výsměch hořce snášel.

⁴⁰A tak i tento poslední skonal a neposkvrnil se, zcela oddán důvěře v Hospodina.

⁴¹Nakonec po svých synech zemřela matka.

⁴²Tolik bylo třeba říci o obětních slavnostech a nepředstavitelném mučení.