Pláč

¹Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.

²Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!

³I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.

⁴Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.

⁵Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.

⁶Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.

⁷Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.

⁸Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.

⁹Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.

¹⁰Ženy, které bývají tak milosrdné, vařily vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.

¹¹Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.

¹²Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.

¹³To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.

¹⁴Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.

¹⁵„Odstupte! Nečistý!“ volali na ně. „Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“ Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: „ Už tu nikdy nebudou hosty.“

¹⁶Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali.

¹⁷Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.

¹⁸Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnily, nastal náš konec.

¹⁹Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.

²⁰Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy. A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“

²¹Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.

²²Tvá nepravost však , dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe , dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.