Římanům

¹Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém,

²že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci.

³Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.

⁴Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení,

⁵jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.

⁶Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael,

⁷ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest:

⁸dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.

⁹Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘

¹⁰A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;

¹¹ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto

¹²a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.

¹³Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘

¹⁴Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!

¹⁵Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘

¹⁶Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

¹⁷Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘

¹⁸Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.

¹⁹Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“

²⁰Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“

²¹Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

²²Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,

²³stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě –

²⁴na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.

²⁵Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou,

²⁶a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘

²⁷A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn,

²⁸neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘

²⁹A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘

³⁰Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;

³¹Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.

³²Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,

³³jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘