Židům

¹Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha,

²k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu.

³Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.

⁴Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého

⁵a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku,

⁶a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.

⁷Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání.

⁸Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena.

⁹I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse.

¹⁰Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.

¹¹Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje;

¹²proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.

¹³Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém:

¹⁴‚Hojně ti požehnám a dám ti mnoho potomků.‘

¹⁵A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu.

¹⁶Lidé totiž přísahají při někom větším a přísaha je zárukou, kterou končí každý spor.

¹⁷Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou.

¹⁸A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.

¹⁹V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně,

²⁰kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.