JAN PAVEL II. - PROPAGÁTOR ZÁZRAKŮ

"Je třeba věřit v zázraky"[1] - to je naléhavá výzva Jana Pavla II., kterou adresuje světu slovem i svým jednáním. O tomto tématu se málo mluví a málo se o tom přemýšlí. Pokládá se za něco okrajového a říká se, že křesťanství třetího tisíciletí nemá jít cestou vyhledávání mimořádných událostí. Ale zázrak, jakožto jasné Boží znamení, bude vždy základní a neodmyslitelnou složkou, která slouží k uchování víry v ustavičnou a živou přítomnost Boha v lidských dějinách.

    Svatý Augustin napsal: Zázraky jsou znamením moci a spásné Boží lásky a stimuly, které člověka pozvedají do království nebeských věcí. V komentáři k tomuto výroku Jan Pavel II. vysvětluje: "Na tuto myšlenku můžeme navázat a potvrdit těsné pouto mezi zázraky - znameními, která Ježíš vykonal, a povoláním k víře. Neboť takové zázraky ukazují existenci nadpřirozeného řádu, který je předmětem víry. Ti, kteří jsou jejich svědky, a zvláště ti, kteří je osobně prožijí, mohou si takřka hmatatelně ověřit, že přirozený řád nevyčerpává celou realitu.

    Vesmír, ve kterém člověk žije, není uzavřen pouze do řádu věcí dostupných pomocí smyslů a intelektu, který je uzpůsoben smyslovému vnímání. Zázrak je znamením, že tento řád je překonán mocí shůry, a že tedy je také podřízen této moci, totiž samotnému Bohu, který je nad celým řádem přírody. Jeho moc řídí tento řád a současně dává poznat, že skrze tento řád, ale nad jeho rámec je cílem člověka Boží království. Kristovy zázraky jsou ‚znameními' tohoto království."

    Bůh, který je "Otcem", nikdy nepřestane zasahovat svými znameními, aby pomohl svým dětem na cestě do svého království. Jistě, dnes, v naší době velkého vědeckého pokroku a velké intelektuální pýchy je snad ještě obtížnější než v minulosti uvěřit v zázraky. Ale právě proto zázraky dále pokračují a jsou ověřovány v míře snad ještě větší než v minulosti.

    To nechtějí uznat ti, kteří nevěří v nic nadpřirozeného a nepřipouštějí Boží existenci. Tvrdí: "Zázraky skončily. Ověřovaly se v době, kdy věda nebyla na té úrovni, aby pochopila podstatu faktů. Dnes věda vysvětlí všechno. A jestliže se ještě něco vymkne její kontrole, je to jen otázka času."

    A dále: "Všechna uzdravení prohlášená za zázračná, která bylo možno prozkoumat vědeckými nástroji, získala vysvětlení naprosto přirozené a nebylo k nim zapotřebí žádných nadpřirozených zásahů. Jediné případy, kde věda nemá co říct, jsou pouze ty, které není možno prozkoumat přímo, protože se jedná o události z minulosti, anebo proto, že toto zkoumání bylo znemožněno náboženskou autoritou."

    Taková tvrzení jsou zavádějící. Už také proto, že jsou povrchní, smyšlená a falešná. Vybral jsem je nicméně z nejnovějších knih autorů, kteří se pokládají za "vědce". Jsou to úspěšné knihy. Tón, ve kterém jsou psány, je již jiný, než jaký byl používán v období profesionálních materialistů a ateistů, kdy byl nenávistný a vůči věřícím pohrdavý. Autoři těchto knih používají styl zdvořilý, zdrženlivý a připisují víru věřícího skutečnosti, že byl oklamán, že jde o starou osobu s pohledem do minulosti.

    Dokonce i někteří církevní činitelé jsou přesvědčeni, že není dobré příliš mluvit o zázracích. Často v mediálních debatách, při kterých se protřásají argumenty toho druhu a někteří rádoby vědci se nad zázraky pousmívají a ironizují je, církevní představitelé, snad aby vědu příliš nedráždili, připouštějí, že "lehkověrný lid vidí zázraky všude, ale ty, pokud vůbec nějaké jsou, jsou velice řídké". Jako by Bůh "odměřoval po kapkách" znamení, která jsou nezbytná, aby děti kráčely k jeho království.

    Tak nepostupuje učení nejvyššího pastýře církve Jana Pavla II. Když pozorujeme jeho chování a studujeme jeho nauku, musíme říct, že hluboce věří v ustavičně se dějící ověřené zázraky, i když nejsou v dnešní době tak četné.

    Protože se jedná o delikátní záležitost, je lépe být ve vyjadřování přesný. Proto je třeba rozlišovat zázraky ve vlastním smyslu slova od milostí. Termínem zázrak, jak učí katechismus, se rozumí smysly vnímatelný fakt způsobený Bohem mimo zákony přírody. Tento fakt musí být podroben vědeckému ověření, které ho zkoumá různými procedurami, aby byl nakonec církevní autoritou výslovně prohlášen za zázrak jako takový. Všechny Boží zásahy, které nemají takovéto ověření, nejsou pokládány za zázraky, ale za "milosti".

    Je tedy zřejmé, milosti jsou nesčetné, zázraky relativně řídké. V Lurdech, ve velké mariánské svatyni na úpatí Pyrenejí se od roku 1858, kdy se zde zjevila Panna Maria Bernadetě Soubirousové, dějí se denně obdivuhodné divy. Tisíce, ba miliony milostí udělil zde Bůh na přímluvu Panny Marie. Ale z těch všech jen kolem sedmdesáti uznala a prohlásila Církev za "autentický zázrak".

    Církev je v tomto směru velice přísná a je to tak správné. Jedná se o to, že se tak "dokumentuje výslovný Boží zásah" v dějinách, tj. význačná událost, zcela nepochopitelná pro lidský rozum. Ale ve skutečnosti zázraky takto Církví ověřené a uznané jsou početné. Vezměme na příklad procesy blahořečení a svatořečení. Dříve než je takový proces pozitivně uzavřen, vyžaduje Církev zázraky. Je zajímavé položit si otázku, proč je Církev vyžaduje. V dlouhém procesu blahořečení a svatořečení zkoumají soudci takřka puntičkářsky život kandidáta svatosti. Když dospějí k jistotě, že dotyčná osoba praktikovala křesťanské ctnosti hrdinským způsobem, předají tyto závěry papeži, který by měl jménem Církve vyhlásit její svatost. Ale protože se jedná o velice choulostivou záležitost, Církev se obává, aby se nedopustila omylu, a proto "požaduje" výslovně Boží znamení. Žádá tedy, aby Bůh zázrakem "ukázal", že závěry, ke kterým soudci dospěli, jsou skutečně správné. Zázrak je v tomto případě zvláštní Boží "pečetí", kterou Bůh přikládá k dokladům a potvrzuje, že to, co obsahují, odpovídá pravdě.

    Je třeba poukázat na důležitou okolnost: zázrak jako takový není "prohlášen" přímo církevní autoritou. Pravý a základní posudek o povaze události pochází od vědy. Nejčastěji se jedná o uzdravení a Církev je svěřuje k prozkoumání lékařské komisi, složené z vědců s mezinárodním věhlasem, z nichž ne všichni jsou věřící. Ti předložený případ zkoumají a využívají své zkušenosti a všech možných vědeckých postupů, studují dokumentaci o nemoci a povaze uzdravení. Teprve když tato komise dospěje k závěru, že uzdravení je nevysvětlitelné z vědeckého hlediska, nastoupí Církev se svými procesy. Komise teologů případ zkoumá, zda za "nevysvětlitelností" vědy může spatřovat Boží zásah. Pak informuje papeže, který zázrak vyhlásí. Jak je zřejmé, je to dlouhý proces, pečlivý a komplexní. Ale i přes tento oprávněný rigorismus je mnoho uzdravení, která jsou prohlášena za skutečné zázraky. V průběhu svého pontifikátu vyhlásil Jan Pavel II. na 1000 blahoslavených a 500 světců. Když odečteme případy mučedníků, kteří zázrak nepotřebují, jedná se za posledních 23 let o více než 1300 uzdravení, které Církev mohla uznat za "vědecky nevysvětlitelné" a které jsou doloženy v dokumentaci jednotlivých procesů. Když k tomu přidáme nesčetné "milosti", můžeme dojít k závěru, že otcovská Boží přítomnost mezi lidmi ustavičně zasahuje i mimořádnými znameními.

[1]   Renzo Allegri: "Jan Pavel II. - propagátor zázraků"; Světlo 40/2002

obsah | předchozí | další

POZNÁMKY:_________________________________________________________________________________________________________________/