Ve jménu velkého Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista, který řekl: „Já jsem světlo, život, pravda, cesta a dveře k Otci.“[1] a „Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ vskutku spasitelnou,[2] pozorně vnímej to, co říkáme a horlivě ti doporučujeme. Ale nejdříve si vyber se vším úsilím, tak jak říká Boží slovo, úplné odřeknutí se a dokonalou poslušnost. Proto se se vším úsilím vynasnaž najít si pravého duchovního vůdce a učitele (jeho pravost ať je potvrzována při jeho porovnání se svědectvím božského písma), naplněného Duchem, který žije svůj život podle toho, co říká, velkého rozhledu, pokorného, když mluví o sobě, ve všem dobrých mravů, a vůbec takového, jak má vypadat podle Božích slov Kristův učitel.
Když takového najdeš, přilni k němu jako milující syn k rodnému otci, přebývej od té doby plně v jeho příkazech, ve všem s ním souhlas, pohlížej na něho jako na samotného Krista, ne jako na člověka, odežeň od sebe každou nevěru a pochybování a stejně tak i každé mudrování a vlastní touhy. Jdi za svým učitelem krok za krokem, sleduj ho jakoby v zrcadle, jako své svědomí a plně ho poslouchej. Jestliže proti tomu někdy něco učiníš a vstoupí do tvé mysli ďábel, nepřítel všeho dobra, rychle se od něj odvrať jako od smilstva a ohně, rychle ho odvrhni, moudře se v mysli proti němu postav: Vždyť ne žák učitele, ale učitel učí žáka. Ne já jeho, začátečník, ale můj učitel vzal na sebe můj soud (mou vinu). Já nejsem jeho soudcem, ale on je mým. Tak to učí i Jan Klimak a jiní.[3]
Pro toho, kdo se rozhodl roztrhnout dlužní úpis svých hříchů a být zapsán do Boží knihy spasených, není lepší cesta jako tento způsob života, tj. poslušnost. Jestliže, jak říká blažený Pavel, se Boží Syn a Bůh Ježíš Kristus stal pro nás podobným nám, aby moudře uskutečnil Otcovo rozhodnutí o nás, vidíme, že když procházíme tuto cestu (poslušnosti), stáváme se skrze ni hodnými oslavy a podobnými jeho lidství. Vždyť se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno atd.[4] Kdo se pak osmělí, můžeme říci i nesmyslně, věřit, že dosáhneme slávy našeho Pána Ježíše Krista a Otcových zaslíbení, když půjde jinou cestou než tou, kterou kráčel náš Vůdce a Učitel Ježíš Kristus? Vždyť učedník, pokud se snaží, aby byl jako učitel, musí neochvějně a se vší duchovní horlivostí hledět na život a skutky svého učitele a nutit se, aby se mu ve všem podobal. Tak je psáno i o samotném našem Pánu Ježíši Kristu, že poslouchal svého otce a matku[5] a Spasitel říká sám o sobě: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.“[6] Jak je pak možné říci o tom, kdo žije svévolně bez učitele, že žije Božím životem a podle Božího slova? To není možné! A Klimak říká: „Tak jako ten, kdo jde bez průvodce, lehce sejde z cesty a zabloudí, tak ten, kdo jde sám mnišským životem, lehce zahyne, i když by i znal celou lidskou moudrost.“ Proto mnozí, abychom neříkali všichni, kteří kráčejí ne cestou poslušnosti a bez rady, i když mnoho sejí, velmi málo žnou. Například místo pšenice plevel, když spravují svůj život tak, jak to vyhovuje jim samým, což je ze všeho nejhorší. O tom svědčí i Klimak, když píše: „Vám, kteří jste se rozhodli vstoupit do arény tohoto duchovního vyznavačství, vám, kteří chcete vzít na své šíje Kristovo jho, vám, kteří nyní chcete složit své břemeno na šíji jiného a rozhodli jste se dobrovolně prodat do otroctví, abyste tak obdrželi pravou svobodu, vám, kteří přeplouváte toto velké moře drženi na rukou jiných, ať je známo, že jste se rozhodli jít krátkou cestou, i když krutou. Na ní je jen jediná stezka, která vede k zabloudění - svévole. Kdo se úplně vzdal svévole, ten všeho, co považuje za dobré, duchovní a užitečné, dosáhl již před tím, než vstoupil do boje. Vždyť poslušnost je nedůvěra k sobě samému ve všem dobrém, která trvá až do konce života.“[7]
Proto, když jsi to rozumem poznal a toužíš se vyučit nebeskému mlčení, jdi cestou zákonů tak, jak ti bylo ukázáno. Nejdříve obejmi poslušnost a pak mlčení. Vždyť tak jako konání je stupněm na cestě k nazírání, tak je jím poslušnost k mlčení. Nepokoušej se přenášet dávné mezníky, které zasadili tvoji otcové, tak jak je psáno[8] a pamatuj, že je běda samotnému.[9] Když tímto způsobem položíš dobré základy své duchovní stavbě, během času na ni položíš slavně i střechu. Vždyť tam, kde jsou základy nedobře postaveny, je, jak kdosi řekl, i vše v nepořádku, ale tam, kde jsou postaveny správně, je vše krásné a dobré, i když se někdy proti tomu něco stane, což bývá však od naší svévole.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola