Mše nebo posvícení?
Leží přede mnou fotografie, které byly zveřejněny v katolickém tisku a představují Mši tak, jak bývá dnes dost často slavena. Na prvním obrázku mohu jen ztěží rozeznat ve kterém okamžiku se Mše svatá právě nachází a co se tam právě odehrává. Za obyčejným stolem ze dřeva, který nevypadá příliš čistě a není přikryt žádným ubrusem, stojí dva muži v civilním oděvu, v kravatách, z nichž jeden pozvedá nebo ukazuje kalich a ciborium. Doprovázející text mne poučil o tom, že to jsou kněží a že jeden z nich je duchovní společnosti katolické akce. Na téže straně stolu poblíž prvního celebranta stojí dvě mladá děvčata v kalhotách, poblíž druhého celebranta dva mladíci v pulovrech. Kytara je položena naproti na stoličce.
Jiná fotografie: Scéna se odehrává v rohu nějakého prostoru, který má být v sále mládežnického domova. Kněz stojí, oděn v albě jaká se nosí vTaize před jídelním stolem, který slouží jako oltář, na něm je vidět velká miska z kameniny, pohár ze stejného materiálu a dvě ohořelé svíce na svícnech. Pět mladých lidí sedí v tureckém posedu na podlaze a jeden z nich trsá na kytaru.
Třetí fotografie souvisí s událostmi které se odehrály před několika lety v souvislosti s křížovým tažením některých ochránců přírody, prod francouzským atomovým pokusům na malém ostrově Mururoa, kterým chtěli ochránci přírody zabránit. Mezi nimi je jakýsi kněz, který na palubě plachetnice v přítomnosti dvou jiných osob slouží Mši. Všichni tři jsou v šortkách, jeden z nich navíc dokonce nahoře s obnaženým tělem. Kněz pozdvihuje hostii, nepochybně k elevaci. Nejen že nestojí ani neklečí, nýbrž dokonce sedí nebo spíše leží v jakémsi palubním přístěnku.
Jedno mají tyto skandální obrázky společné: Eucharistie byla zneuctěna banalitou prostředí, používaným náčiním, postoji, oděvem všedního užívání. Tzv. katolické časopisy a noviny, které jsou nabízeny v kostelech, ale otiskly tyto snímky ne proto, aby takové počínání kritizovaly, nýbrž naopak, aby je doporučovaly, La Vie1 dokonce míní, že to nestačí a podle svého zvyku si slouží výňatky z dopisů čtenářů, aby mohlo nezávazně prohlásit, jak to myslí. La Vie píše: „Liturgická reforma musí jít dál ... Opakování stále stejných přímluv a formulí, všechny předpisy pro Mši brzdí pravou kreativitu.“ Čím se má stát Mše? Tímto: „...Máme nejrůznější problémy, naše těžkosti budou stále větší a Církev zdá se, to s námi nijak nesdílí. Tváří se nezúčastněně. Často odcházíme rozmrzele ze Mše. Zůstává mezi námi propast a je to propast mezi našim životem, našimi momentálními starostmi a tím, co se nám v neděli na Mši svaté doporučuje pro náš život.“
Jistě, odchází se rozmrzele ze Mše, která se snaží sestoupit dolů na úroveň člověka, místo toho, aby jej pozvedala k Bohu a toto mylné chápání nepomáhá překonávat „problémy“. Povzbuzování k tomu, aby se šlo dál, prozrazuje jasný úmysl zničit svatost. Věřícím bylo ukradeno cosi potřebného, po čem měli toužit, co měli mít v úctě, co všichni uctívali a co je táhlo k Bohu daleko víc než pouhá materie, která je určena k tomu aby se stala Tělem a Krví Kristovou. Proč se vyrábějí šedé nebo hnědé hostie tím, že se nechají nějaké otruby v mouce? Nemá se tím napomoci k tomu, aby byla zapomenuta slova, která byla vyškrtnuta z offertoria: Hanc immaculatam hostiam - tato Neposkvrněná Oběť?
A to je při tom jen nepatrná novota. Často slyšíme, že bývají konsekrovány kousky kvašeného chleba místo předepsaného pšeničného nekvašeného, který je výhradně předepsán k používání, jak bylo zcela nedávno upozorněno v Instructio Inaestimabile Donun.2 Když jsou překračovány všechny hranice, může jistý americký biskup přijít s úpravou, při níž používá malou kuchyň obsahující mléko, vejce, droždí, med a margarin. Desakralizace se dotýká také zasvěcených osob: kněží a řeholnice odložili svůj duchovní šat. Nazývají se svými rodnými křestními jmény, tykají si, žijí světským způsobem ve jménu nových principů a ne tak, jak to vyžadují víra a věřící. Jako důkaz mohu uvést jistý ženský řeholní řád, který se ze svého kláštera vystěhoval, žije ve městě v pronajatých bytech a tak platí dvojité nájemné, protože sestry odložily závoje musejí pravidelně navštěvovat holiče a všechno to platit.
Ztráta citu pro posvátno vede ke zničení svatosti. Jedny noviny v západní Francii oznámily, že ve Vendeé byly v roce 1980 uspořádány národní soutěže mažoretek. Při tom byla sloužena Mše, při níž dívky tancovaly a některé z nich rozdávaly svaté přijímání. A k tomu ještě byla ceremonie zakončena tancem v kole, jehož se účastnili i celebranti v ornátech. Nemám v úmyslu uvádět zde nějaký katalog všech nešvarů, které se dnes dějí. Chtěl jsem jen uvést několik příkladů, které ukazují proč mají dnešní katolíci důvod být zmateni a pobouřeni. Neodhaluji zde naprosto žádná tajemství. Televize si dává záležet aby toto vše přenášela ve svých nedělních ranních přenosech přímo do bytů diváků a mnoho biskupů trpí nepřípustné a zdůrazňované nedbalosti vůči Nejsvětějšímu Tělu Kristovu. Jako např. 22.11.1981, kdy při vysílané Mši bylo ciborium nahrazeno košem, který si věřící jeden druhému podávali a který byl nakonec se zbylými konsekrovanými Hostiemi odložen na podlahu.
V Poitiers na Zelený čtvrtek proběhla v témže roce koncelebrace ve veliké úpravě a byly při ní konsekrovány různé druhy chleba a vína přímo ve džbánech na stole, z nichž si potom každý přímo naléval.
Koncerty profánní hudby se v chrámech provozují běžně a v některých kostelech byly dokonce koncerty s rockovou hudbou se všemi excesy, k nimž tyto akce obvykle vedou. Kostely a katedrály byly vydány na pospas pokusům s omamnými jedy moderního umění a pošpiněny všemi možnými způsoby a nebylo tomu v žádném případě zamezováno místními duchovními, kteří jsou služebníky Syna Božího, nýbrž skupinami věřících, kteří se právem cítili těmito skandály pobouřeni. Jak to, že biskupové a kněží, kteří těmto skandálům napomáhají, nemají strach z kletby Boží, kterou svolávají na sebe a na všechen lid? Je to zřejmě dáno sterilitou, kterou jsou ubíjeni při své práci. Všechno upadá a rozpouští se, protože Mše svatá, mešní oběť ve svém dnešním zprofanovaném stavu nepřináší a nezprostředkovává již žádnou milost. Znevažování a pohrdání skutečnou přítomností Kristovou v Eucharistii je flagrantní skutečností, v níž se zřetelně projevuje nový duch, který již není katolický. Můžeme to konstatovat každý den, i bez spektakulámích excesů, o nichž jsem právě hovořil. Tridentský koncil výslovně a jasně prohlašuje, že náš Pán je přítomen i v té nejmenší částečce konsekrované hostie. Co si tedy máme myslet o přijímání na ruku? Kdykoliv se přisluhuje knězi s paténou, bývají na ní vždy kousky hostie i když není mnoho přijímajících. Tyto kousky zůstávají na rukou přijímajících. Víra byla tímto u mnohých, zvláště u dětí naprosto zničena.
Pro tento nový postoj může být pouze jediné vysvětlení: Pokud se jde na Mši, aby se lámal chléb přátelství, chléb společné hostiny, společné víry, pak je to zcela přirozené, že se s žádnou mimořádnou opatrností nesetkáváme. Když je eucharistie symbol, to znamená jednoduše vzpomínkou na uplynulou událost a na duchovní přítomnost našeho Pána, je naprosto logické, že se nijak pečlivě nestaráme o drobečky, které padají na podlahu. Pokud se ale jedná o přítomnost samotného Boha a našeho Tvůrce, jak to učí a vyžaduje víra Církve, jak se má rozumět tomu, že navzdory posledním římským dokumentům takové praxe dále zůstávají a dokonce bývají podporovány. Myšlenka, aby se tento způsob rozšiřoval je protestantská představa, které ještě neinfikovaní katolíci odporují. Aby se lépe tento způsob prosadil, nutí se věřící stát při svatém přijímání.
Je přiměřené, bez nejmenších projevů úcty a holdu přijmout Krista, před nimž, jak praví svátý apoštol Pavel se musí sklonit každé koleno „na nebi na zemi i v podsvětí“ (Filip 2,10)? Mnoho kněží si již nekleká před Nejsvětějším. Nový ritus je k tomu povzbuzuje. Vidím pro to jen dva možné důvody: Buď nestvůrnou pýchu, která nám dovoluje zacházet s Bohem jako bychom byli jemu rovni nebo jistotu, že On není skutečně v Eucharistii přítomen.
Podkládám jen já tzv. „koncilní církvi“ jisté úmysly? Ne, já jsem nic nevymyslel. Poslechněte si, co učí děkan teologické fakulty ve Strasburgu:3
„Mluví se také o přítomnosti řečníka, herce a označuje se tím něco jiného než jen prostorové bytí, ,da-sein‘. Konec konců může být každý přítomen i skrze symbolické dění, které on osobně, fýzicky neprovádí, které je ale provedeno zcela podle jeho tvůrčího úmyslu. Hudební slavnosti v Bayreuthu například, uskutečňují bezpochyby přítomnost Richarda Wagnera, jejíž intenzita je mnohem silnější, než jakou může vyvolat jen náhodná produkce nebo jeden koncert skladatelova díla. Do této posledně jmenované perspektivy se mi zdá, že musíme zařadit i přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii.“
Srovnává se tedy Mše svatá s hudebními slavnostmi v Bayreuthu! Ne! Zcela jistě s tímto srozuměni nejsme, ani co se týče slov, ani co se týká hudby.