Mše všech časů a mše podle chutě dneška
Při přípravách eucharistického kongresu v roce 1981 (v Lurdech), byl rozdáván dotazník, jehož první otázka zněla:
„Která z těchto dvou definicí se vám na první pohled více zamlouvá: 'Svatá mešní oběť' nebo 'eucharistická večeře'?“ Bylo by mnoho co říci k takovému způsobu dotazování, kterým je katolíkům jistým způsobem přenechána volba a jsou vyzýváni k osobním úsudku ve věcech, v nichž by neměla rozhodovat spontaneita. Nemůžete se rozhodovat podle svého osobního přesvědčení o Mši svaté, jako byste volili nějakou politickou stranu.
Bohužel nejsou tyto šikovné sugesce výsledkem neodborných přehmatů výrobců takových dotazníků. Musíme si být vědomi tohoto: Liturgická reforma směřuje k tomu, aby pojmy a realita oběti, byly nahrazeny pojmy a realitou večeře a hostiny. Tak se mluví o eucharistické celebraci, o večeři a pojem oběť je zmiňován mnohem méně často. Takřka zcela zmizel z náboženských knih a kázání. Chybí také v druhém kánonu, tzv. kánonu sv. Hypolita.
Tyto tendence se řadí k těm, které souvisí s reálnou přítomností Kristovou ve svátosti oltářní. Pokud není žádný obětní čin, není potřeba žádných obětních darů. Obětní dary jsou zde kvůli oběti. Udělat ze mše památku večeře je omyl protestantů. Co se stalo v 16. století? Přesně to, co je dnes v plném proudu: Neprodleně byl nahrazen oltář stolem, krucifix z něj byl odstraněn a byl zaveden předsedající bohoslužebného shromáždění. Režie protestantské večeře se nachází v Pierres Vivantes (Živoucí kameny), sborníku sestaveným francouzskými biskupy a závazně používaným všemi dětmi při vyučování náboženství na školách: „Křesťané se scházejí, aby slavily eucharistii. To je mše. ... Zvěstují víru církve, modlí se za celý svět, přinášejí k tomu chléb a víno... Kněz, který předsedá a vede shromáždění, říká velkou modlitbu díkůvzdání a chvály. ...“
V katolickém náboženství je to ale kněz, který celebruje mši, on je to kdo obětuje chléb a víno. Pojem předsedající pochází přímo z protestantského prostředí. Po změně duchovního postoje následuje změna slov. Dříve se říkalo: „Arcibiskup Lustiger bude celebrovat pontifikální mši.“ Z rádia Notre Dame mi však bylo oznámeno: „Jean-Marie Lusdger bude předsedat koncelebraci“.
A přečtěme si, jak se mluví o mši svaté v jedné brožuře vydanou švýcarskou biskupskou konferencí:
„Večeře Páně uskutečňuje především společenství s Kristem. Je to totéž společenství, jaké Kristus uskutečňoval za svého pozemského života tím, že sedával za stolem s hříšníky a které od dob Zmrtvýchvstání pokračuje v eucharistické večeři. Pán zve své přátele, aby se shromáždili a On bude přítomen mezi nimi.“1
Ale to musí každý katolík odmítnout a kategoricky říci: Ne! To není mše. Mše není pokračováním oné hostiny, na kterou náš Pán jednoho rána po svém Zmrtvýchvstání pozval na břehu moře sv. Petra a několik svých učedníků: ... „Jak vystoupili na zem, spatřili žhavé uhlí a na něm rybu, i chléb. ... Potom jim řekl Ježíš: Pojďte ,posnídejte*!. A nikdo z těch učedníků neodvážil se ho otázali: ,Kdo jsi ty?‘ Neboť věděli, že to jest Pán: Ježíš tedy vzal chléb a dával jim ho, taktéž i rybu ...“ [Jan 21,9-13].
Přijímání kněze a věřících je spojení s přinesenou obětí, která byla obětována na obětním oltáři. Tento obětní oltář je masivní, z kamene. Pokud takový není, obsahuje alespoň oltářní kámen, který je obětním kamenem. V něm byly zapuštěny relikvie mučedníků, protože oni svou krev obětovali pro svého Mistra a Pána. Toto spojení krve našeho Pána s krví mučedníků má povzbudit také nás, abychom i my obětovali svůj život.
Když je mše hostinou, pak rozumím tomu, že se kněz obrací k věřícím. Nemůže přece předsedat večeři a být obrácen k pozvaným zády. Ale oběť bývá přinášena Bohu a ne shromážděným přítomným. Z toho důvodu se obrací kněz v čele věřících směrem k Bohu, směrem ke krucifixu, který se tyčí nad oltářem.
Při každé příležitosti se zdůrazňuje „ustavující zpráva“ jako v Nouveau Missel des dimanches (Novém nedělním misálu) vytištěném v Centrum Jeana Barta2, oficiálním centru pařížského arcibiskupství, kde se tvrdí: „V centru mše stojí zpráva (zvěst).“ Ještě jednou: Ne! Mše není žádné vyprávění, je to čin.
Aby mše byla skutečně pokračováním křížové oběti, musí být splněny tři nezbytné podmínky. Přinesení oběti, přepodstatnění, které musí být přítomným slouženo skutečně a ne pouze symbolicky a celebrace knězem, který je zástupcem jediného Kněze, našeho Pána a který musí být vysvěcen kněžským svěcením.
Jen tak může mše vymoci odpuštění hříchů. Obyčejné myšlenky, ustavující zpráva pronášená na hostině při všem ostatním je k tomu nedostačující. Nadpřirozená účinná síla mše pochází pouze z jejího vztahu k oběti kříže. Pokud se tomu již nevěří, potom se nevěří v Církev svatou a potom již nemá existence Církve žádný smysl a nemůžeme tvrdit, že jsme katolíci. Luther velice přesně pochopil, že mše je srdcem, duší Církve. Řekl: „Zničme mši a zničíme Církev.“
Nyní ale vidíme, že Novus Ordo Missae, to jest nový, po koncilu přijatý upravený mešní řád, se tomuto protestantskému pojetí přizpůsobil nebo přinejmenším nebezpečně přiblížil. Pro Luthera může být mše obětí chvály, tzn. aktem chvály a díků, ale v žádném případě ne smírnou obětí, kterou se oběť kříže obnovuje a pokračuje. Pro něj se oběť kříže odehrála v minulosti v jistém okamžiku dějin. Je to zajatec těchto dějin. Podle Lutherova názoru si můžeme přivlastnit Kristovy zásluhy jen skrze víru v Jeho smrt a Jeho Zmrtvýchvstání. Církev se naproti tomu pevně drží toho, že se tato obět při každé mši sv. na našich oltářích nekrvavým způsobem skrze oddělení těla a krve pod způsobami chleba a vína mysticky uskutečňuje. Tato obnova oběti umožňuje, že si přítomní věřící přivlastňují zásluhy kříže a tento zdroj milosti v prostoru a čase je ponechán, aby dále trval. Evangelium sv. Matouše končí slovy: „Hle, já jsem s vámi od tohoto dne až do konce světa.“ [Mat 28,20].
Rozdíl v pojetí není vůbec malý, přesto je veliká snaha jej umenšit, tím, že se znetvoří katolické učení, pro což existují v liturgii četná patrná znamení.
Luther řekl: „Kult se obrací k Bohu, aby mu vzdával úctu. Od nynějška se bude obracet k člověku, aby ho utěšoval a osvěcoval. Oběť zaujímala první místo; kázání ji vytlačí“. To znamená zavedení kultu člověka a v Církvi důležitost, která je přikládána „liturgii slova“. Když otevřeme nové mešní knihy vidíme, že tato revoluce je již uskutečněna. Neboť dvě stávající čtení byla doplněna o další a k tomu ještě rozšířena „všeobecnými modlitbami“, které bývají často doplňovány politickými a sociálními myšlenkami. Když se připočte kázání, vyplývá z toho převaha slova. Když je skončeno kázání, je také mše velice brzy skončena.
V pravé Církvi je kněz označen nesmazatelným znamením, kterým je z něj učiněn „alter Christus“ (druhý Kristus). On sám může přinést svatou mešní oběť. Luther spatřoval rozdíl mezi knězem a laikem jako „první ze zdí postavené pevnosti“. Všichni křesťané jsou kněží. Pastor pouze užívá vlastní funkce jako předsedající „evangelické mše“. V NOM bylo „já“ nahrazeno „my“. Všude se píše, že věřící celebrují účastí na dění, čtou epištoly, někdy dokonce i evangelium, účastní se rozdávání přijímání, snad i kážou. V tomto stavu zmatení mysli se scházejí některé skupinky „Božího slova“, aby se účastnily na jejich mši. Ale to je jen první etapa. Již několik let jsou slyšet od zodpovědných biskupských grémií úvahy tohoto druhu: Ne nositel úřadu, nýbrž shromáždění celebruje. (Zpravodaj Centre national de pastorale liturgique) Nebo: „shromáždění je hlavním objektem liturgie.“ Co platí není „průběh ritu, nýbrž obraz, který si shromáždění samo vytvoří a vztahy, které nastávají mezi spoluslavícími věřícími.“ (Pater Gelineau3, tvůrce liturgické reformy, profesor na institutu Catolique v Paříži). Když je to pouze shromáždění co platí, pak se rozumí samo sebou, že soukromou mší bude pohrdáno, což vede k tomu, že kněz nebude již takovou mši sloužit, protože to bude stále těžší sehnat „shromáždění“, obzvlášť v týdnu. To představuje zlom v neměnném učení Církve. Církev potřebuje veliké množství mešních obětí nejen pro nové vykonávání obětí kříže, ale také pro všechny úkoly, kterými je pověřena: vzdávání úcty, děkování, usmiřování s Bohem, zprostředkování Božích milostí a Božího požehnání.
Ale nedosti na tom: Je to cíl mnohých kněze přímo odstranit, což vede k zavádění mnohomluvného ADAP (Ansemblés dominicales en labsenced du pretre) (nedělního shromáždění bez kněze). Rozumí se, že se věřící mohou shromáždit a tak den zasvětit Bohu, aby se modlili. Nyní mohou být ale skutečně tímto ADAP slouženy svým způsobem zdánlivé mše, při nichž chybí jen proměňování a konsekrace a to ještě k tomu jen proto, jak můžeme číst v dokumentu Centre régional d'études socio-religieuses de Lille (regionální centrum pro sociologicko - náboženské studium v Lilie) ... že „laici při vydání nové úpravy ještě nedostali plnou moc k provádění tohoto aktu“. Chybění kněze může být i žádoucí, protože se tím „věřící učí, aby se bez něj obešli“. Pater Gelineau píše ve své knize Demain la liturgique (Liturgie zítřka), že ADAP jsou jen „pedagogickým přechodem, dokud se zaměření lidí patřičně nezmění“ a s děsivou logikou vyvozuje závěr, že v Církvi je kněží ještě příliš mnoho. „Příliš mnoho, bez pochyby, aby tento vývoj mohl jít rychleji.“
Luther odstranil offertorium: proč také přinášet čistou neposkvrněnou hostii, když už to žádná oběť není? Ve francouzském Novus Ordo již není offertorium prakticky k dispozici. Nenese ostatně už také toto jméno. Nouveau Missel des dimanches (Nedělní misál) hovoří o „prieres de présentation“ (modlitby provedení výkonu). Změněná formulace připomíná spíše díkuvzdání, dík za plody země. Abychom v tom měli jasno, stačí tuto změněnou formuli srovnat s tradiční formulí, v níž kající a smírný význam je jasně vyjádřen: „Tobě ... přináším já ... Tobě za mé nesčetné hříchy, chyby a nedbalosti ..., za všechny kolem stojící a všechny křesťany žijící i zemřelé, aby mně a jim prospěla k spasení, pro život věčný.“ Při pozdvihování kalicha pak kněz říká: „Obětujeme Ti Pane, kalich spasení, vzývajíce Tvou milostivost, aby se přenesl před tvář Tvé Božské velebnosti pro spásu naší a celého světa s líbeznou vůní.“
Co zůstalo z toho v nové mši? Následující: „Buď chválen Pane nebe a země, z Tvé štědrosti jsme dostali chléb který Ti přinášíme, je to plod země a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života“, a podobně nad vínem „stane se nám nápojem duchovním.“ ... K čemuž o něco později připojuje: „Umyj mne od mých vin a očisť mne od mého hříchu, a modleme se: aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci Všemohoucímu“? Od jakých hříchů? Čí oběť? Jaký vztah může věřící mezi tímto vágním přinesením obětních darů a vykoupením vyvodit? Já ale kladu ještě jinou otázku: Proč byl jasný text, jehož smysl byl dokonalý, nahrazen nejasnými, navzájem takřka nesouvisejícími frázemi? Když se jeví jako nutné něco změnit, potom se musí dbát, aby to bylo pouze k lepšímu. Těchto několik citátů které ukazují nedostatečnost upravené modlitby „výkonu“ znovu vedou k Lutherovi a jeho myšlení, který se snažil zavádět opatrné změny. Zachovával jak jen to bylo možné starou liturgii a omezil se na to, že změnil její smysl. Mše si ponechala z větší části svůj vnější vzhled a formu. Lid nacházel v chrámech to stejné zařízení co dosud, s malými změnami, které byly provedeny tak, aby se mu líbily, neboť od nynějška se vše stále více než dříve obracelo k lidu. To by mělo i dnes, více než kdy jindy, v kultu platit jako něco významného. Skrze zpěv a zpívání modliteb mít na mši aktivní účast. Latina byla krok za krokem konečně vytlačena němčinou.
Připomíná vám to něco? Luther byl také zaujat tvorbou nových písní, aby tím bylo zcela nahrazeno „vřískání papeženců.“ Reformy mívají vždy podobu kulturní revoluce.
V Novus Ordo byla změněna nejstarší část římského kánonu sahajícího až do apoštolských dob, aby se jím s doplňky a škrty přiblížila lutherské konsekrační formuli. Francouzský překlad jde ještě dál a má význam slov „pro multis“ [za mnohé] zfalšován. Místo: „Má krev..., která za vás a za „un grand nombre“ [velký počet] bude prolita“, čteme „za vás a za celé množství bude prolita.“ To neznamená totéž a v žádném případě to není teologicky neutrální.4
Jistě jste postřehli, že většina kněží dnes nejdůležitější část kánonu, který začíná slovy: „On totiž večer před svým utrpením, vzal do svých svatých a ctihodných rukou chléb...“ říká v jednom kuse, bez dodržení pauzy, která vyplývá z rubrik římských mešních knih: „Kněz bere při slovech „accepit - vezměte“, hostii do obou rukou mezi ukazováček a palec... a vyslovuje tiše, ale zřetelně a pozorně slova konsekrace nad hostií“. Mění tón v rozkazovací a pěti slovy „Hoc est mim Corpus meum“ [Toto je moje tělo] se uskutečňuje zázrak transsubstanciace, podobně jako těmi slovy, která vyslovuje při konsekraci vína. Nová mešní kniha vyzývá celebranta, aby zachoval vypravěčský tón, jako by skutečně konal jen památku večeře Páně. Při dnešní obvyklé kreativitě zažijeme jak jistí celebranti odříkávají svůj text a přitom kolem dokola shromážděným ukazují hostii nebo ji dokonce zcela výrazně lámou, aby tak slovy a gesty své vyprávění lépe ilustrovali. Ze čtyř pokleknutí byla dvě odstraněna, ale i tato dvě zbylá bývají většinou opomenuta nebo zanedbávána. Můžeme se právem ptát, zda je kněz skutečně přesvědčen o tom, že konsekruje, zda můžeme u něj předpokládat skutečnou intenci.
Tím se ale stáváte z bezradných katolíků neklidnými katolíky. Byla mše na níž jste se právě účastnil, ještě platná? Byla hostie, kterou jste přijal skutečně Tělo Kristovo?
Závažný problém! Jak to může věřící posoudit? Pro platnost mše jsou nutné podstatné podmínky: Materie, forma, intence a platně vysvěcený kněz. Jsou-li tyto podmínky splněny, není důvod se obávat, proč by mše neměla být platná. Modlitby offertoria, kánonu a kněžského přijímání jsou sice k úplnosti oběti a svátosti nutné, ale ne pro jejich platnost. Kardinál Mindszenty slavil jistě dokonalou oběť a svátost, když ve svém vězení tajně vyslovoval slova konsekrace nad chlebem a vínem tak, aby to jeho strážcové nezpozorovali a mohl se ve svém utrpení posilnit Tělem a Krví Kristovou.
Mše, která je slavena s kuchyňským medem výše jmenovaným americkým biskupem je jistě neplatná, jakož i ty při nichž se vědomě falšují nebo zcela vypouštějí konsekrační slova. Já jsem si to nevymyslel. V jednom známém případu vynaložil celebrant na tuto kreativitu denně takové nasazení, že jednoduše zapomněl na konsekrační slova. Ale jak se má hodnotit intence kněze? Je jasné, že v té míře, jak upadá víra kněží a nemají už intenci dělat to, co Církev vždy dělala - neboť Církev svou intenci změnit nemůže - je vždy méně platných mší. Dnešní vzdělávání kněží tzv. seminaristů je již nepřipravuje na to platně celebrovat mši. Neučí se již vidět ve svaté mešní oběti podstatnou úlohu jejich kněžského života.
Na druhé straně můžeme bez nejmenšího přehánění říci, že většina mší, které jsou celebrovány bez oltářního kamene, s všedním náčiním, kvašeným chlebem, provázeny profánními řečmi, kdy dochází k změnám v samotném kánonu jsou svatokrádežné a že pozměňují víru tak, že ji umenšují. Desakralizace jde tak daleko, že tyto mše mohou ztratit svůj nadpřirozený charakter „tajemství víry“, tak že jsou spíše aktem přirozené zbožnosti.
Vaše bezradnost vás snad povede následujícím otázkám: Musím, když nemám jinou možnost abych dostál splnění své nedělní povinnosti, jít na takovou sice svatokrádežnou, ale ještě stále platnou mši? Odpověď je jednoduchá. Takový druh mše nemůže být předmětem závazku. Musíme se kromě toho obracet k zásadám morální teologie a církevního práva, které se vztahují k návštěvám mší, které jsou pro naši víru nebezpečné nebo na jejich pořádání za svatokrádežných okolností nebo také pouze jejich návštěvu.
Samozřejmě, že když kněz slouží novou mši se zbožností a s respektováním liturgických předpisů, upadáte do podobného rozhodnutí, protože je naplněna protestantským duchem. Obsahuje pro víru nebezpečný jed. Vzhledem k těmto skutečnostem, ocitá se francouzský katolík pro své náboženské praktikování v podmínkách, které jsou podobné, těm které mají věřící v misionářských zemích. Tam mohou obyvatelé jistých oblastí navštívit mši svatou jen třikrát čtyřikrát do roka. Věřící naší země se musí snažit minimálně jednou za měsíc navštívit mši svatou všech dob, která je zřídlem všech milostí a svatosti na místě, kde je důstojně slavena.
Neboť jsem povinen pravdě to říci a potvrdit bez obav, že se klamu, že mše, která byla Piem V. kodifikovaná - a ne jak je často slyšet „jim vymyšlená“- jasně vyjadřuje tři následující skutečnosti: Oběť, reálnou přítomnost Krista a kněžství kněze. Ona také přihlíží, jak to koncil tridentský přesně učí, k přirozenosti člověka, který potřebuje jistou vnější pomoc, aby se povznesl k chápání Božích věcí. Tento platný ritus nebyl zaveden neplánovitě, nemůže se beztrestně zrušit nebo mně nebo vám být odstraněn. Kolik věřících, kolik mladých kněží, kolik biskupů ztratilo od zavedení reformy víru! Nemůžete jednat proti přirozenosti a víře, bez toho, aby se vám to vymstilo.
Ale právě o tom jsme ujišťováni: Člověk už není takový, jako před sto lety. Jeho přirozenost byla změněna ovládnutím technické civilizace do níž je pohroužen. Jaký to nesmysl! Novátoři se snaží svým přáními připodobnit se protestantismu zradit věřící. Odvolávají se na jiný argument: na změnu. Na večerní teologické škole ve Strasburgu bylo prohlášeno následující:
„Musíme se dnes zamyslet nad tím, že prožíváme skutečnou kulturní změnu. Jistý způsob slavení památky Páně byl spojen se starým náboženským světem, který již není náš.“ Řečeno rychle a stručně, všechno už je to pryč. Musí se prostě začít znovu od nuly. To jsou vynálezy, které nás mají přinutit k tomu, abychom změnili svou víru. Co je to „náboženský svět?“ Mělo by se raději upřímně říci: „náboženství, které již není naše“.