„Žijete stále v minulosti“
Katolíci velice dobře zpozorovali, že se kolem nich odehrávají radikální přeměny, ale je to pro ně přece jen obtížné odporovat propagandě, která je jako při všech revolucích velmi vytrvalá. Říká se jim: „Vy nepřijímáte změny, ale celý svět kolem vás se změnil a vy holdujete neměnitelnosti; to, co bylo dobré před padesáti lety již neodpovídá dnešní mentalitě a také našemu způsobu života. Uzavřeli jste se do vaší minulosti. Nejste schopni změnit způsob svého života.“ Ze strachu před podobnými výčitkami, bylo přijato mnoho reforem, protože se nenašly žádné pádné argumenty, které by chránily před řečmi typu: „vy jste zaostalí, včerejší, nežijete v naší době.“
Již kardinál Ottavianni řekl biskupům: „Máte strach z toho, zdát se staří.“
Ale my jsme nikdy jisté změny, jisté přizpůsobení neodmítali, ty svědčí o vitalitě Církve. Co se liturgie týče, není to první reforma, kterou lidé mého věku zažili: Přišel jsem právě na svět, když se Pius X. intenzivně zabýval reformou liturgie a zavedl některá její zlepšení: Přiznal větší význam ročnímu cyklu, snížil věk dětí přistupujících k prvnímu svatému přijímání a znovu vyzdvihl význam církevního zpěvu, který upadl takřka do zapomenutí. Po něm pokračoval Pius XII., který zkrátil dobu eucharistického půstu, v důsledku moderního způsobu života a z něj vyplývajících těžkostí. Ze stejných důvodů povolil celebrovat mši odpoledne, přeložil slavení velikonoční vigilie znovu na večer Bílé soboty a obnovil liturgii postního týdne. Samotný Jan XXIII. se dal do některých malých změn tzv. ritu sv. Pia V..
Ale nic z toho se ani zdaleka nepřiblížilo tomu, co se stalo v r. 1969, totiž novému pojetí mše.
Bývá nám předhazováno také to, že lpíme na vnějších a druhořadých formách, např. na latině. Je to mrtvá řeč jak se říká, které nikdo nerozumí, jako by ji křesťanský lid v 17. nebo 19. století rozuměl lépe. Jaká nedbalost je to tedy podle jejich mínění, že Církev tento den tak dlouho odkládala a muselo se tak dlouho čekat na toto zrušení. Já si myslím, že k tomu Církev měla své důvody. Není to nic překvapujícího, že katolíci cítí potřebu lépe porozumět překrásným textům, z nichž se šije jejich duchovní oděv a z nichž čerpají svou výživu, že se chtějí vroucněji zapojit do onoho dění, jež se před jejich očima odehrává. Jejich požadavky ovšem nejsou oprávněné pokud chtějí, aby od počátku do konce byla mše svatá přeložena do lidové řeči. Čtení epištoly a evangelií v lidovém jazyce znamenají zlepšení. Mohou se praktikovat, když je to přiměřené, jak se děje v Saint—Nicolas-du-Chardonet v Paříži, jakož i v priorátech Bratrstva, které jsem založil. Co se týče zbývajících textů, není žádný vztah mezi tím co známe a mezi tím, co jsme zapomněli. Neboť porozumění textům není nejvyšší cíl modlitby. Je to pouze jeden z prostředků, jak uvést duši do stavu modlitby s Bohem, jejž nazýváme sjednocení s Bohem. Pokud totiž věnujeme velkou pozornost porozumění textům, může se nám to stát překážkou v modlitbě. Překvapuje mne, že se tomu nerozumí zvláště dnes, v době, kdy se tolik mluví o náboženství srdce, které je méně intelektuální, ale zato má být více spontánní. Spojení s Bohem může nastat velice rychle skrze zbožnost, soustředění, jež vyzařuje z prostředí bohoslužby, z architektonické krásy, ze všeobecné atmosféry liturgického dění, zachování nebeských zpěvů, uctivosti a zbožnosti celebranta, symbolickou výzdobu prostoru, z vůně kadidla a mnoha jiného.
K tomu nedochází jen tak jako na odrazovém můstku, že se duše na chvíli pozvedne. Kdo někdy navštívil benediktinské opatství, kde bývají zachovávány bohoslužby v plném lesku,1 zažil tuto zkušenost.
Je přesto jistě nutné stále lepší porozumění přímluvám, modlitbám a hymnům a snaha o stále dokonalejší účast na bohoslužbách. Je ale omyl chtít dosáhnout tohoto cíle jednoduše pouhým převedením bohoslužby do lidového jazyka a naprostým odstraněním universální řeči Církve, jež bylo bohužel téměř všude ve světě provedeno. Podívejte se jen jaký je nával na mších, které se sice slouží podle Novus Ordo, při nichž se ale ještě zachovalo zpívání Creda, Sanctus a Agnus Dei.
Latina je totiž universální řečí Církve. Když ji liturgie používala, činila nás právě oním jedním universálním a katolickým společenstvím. Tím, že nyní naproti tomu vznikly i daleko menší územní oblasti se svými rozdílnými vlastními způsoby slavení, ztratila liturgie onu dimensi, která se do duší tak hluboce vtiskovala.
Abychom se vyhnuli takové bláznivé cestě, stačí pozorovat orientální rity, v nichž byla již dlouho liturgie sloužena v místním jazyce. Mezi členy těchto společností pozorujeme bohužel izolaci. Když totiž žijete mimo svou rodnou zemi, potřebujete znát při mši a při udílení svátostí a ceremoniích všechny způsoby jednotlivých kněží. Budují si vlastní církve, skrze něž budete neodvratně odděleni od ostatního katolického lidu.
Bylo to k vašemu prospěchu? Neukazuje se jednoznačně, že by tyto jednotlivé liturgické řeči činily věřící horlivějšími, po stránce praktikování aktivnější než ti, kteří s prospěchem užívají jednotnou liturgickou řeč i když není mnohými snad dobře rozuměna, ale může se přeložit.
Podívejme se na situaci mimo Církev: Jak mohl islám úspěšně zajistit svou jednotu, ačkoliv se nachází v tak rozdílných oblastech a mezi národy tak rozdílných ras jako v Turecku, v severní Africe, Indonésii nebo černé Africe? Právě tím, že se všude užívá arabština jako jediná předepsaná řeč koránu. Viděl jsem v Africe jak marabuti učili děti nazpaměť súry, kterým tyto naprosto nemohly rozumět. Islám navíc všeobecně zakazuje překládat svoje knihy. Patří dnes takřka k povinnostem obdivovat mohamedánské náboženství k němuž, jak slyšíme se obracejí tisíce Francouzů. Ale střežíme se toho, vzít si z něj jediný příklad, jehož napodobením bychom se mohli nechat inspirovat: vytrvalé držení se jedné jediné řeči pro modlitbu a kult.
Latina tím, že se stala mrtvou řečí se hodí právě pro toto uchovávání. Je to nejlepší prostředek k ochraně věroučných výroků proti přizpůsobování se řeči, jež zcela přirozeně během staletí vzniká. Již nějakých deset let je velice rozšířeno studium sémantiky. Má být dokonce přijato do francouzských učebních osnov gymnázia. Předmětem sémantiky je ale změna významu slov. Ve významu slov jsou posuny, ke kterým často dochází dokonce ve velice krátkém časovém rámci. Využijme přece tuto vědu, abychom pochopili nebezpečí, jakým je vystaven poklad víry, když je vydán nestálým způsobům vyjadřování. Myslíte si, že by se nedotknutelné formulace věčných pravd během dvou tisíciletí podařilo bez nejmenších změn zachránit v řeči, která se neustále mění a v zemích k tomu ještě tak rozdílných? Živé jazyky jsou proměnlivé a nestálé. Když se liturgie svěřila živé řeči, bude se jí muset neustále přizpůsobovat a to se zřetelem k sémantice. Žádný div, že se potom musí neustále scházet a ustavovat nové komise a kněží nemají žádný čas sloužit mše.
Když jsem navštívil v roce 1976 Jeho Svatost Pavla VI. v Castelgandolfo, řekl jsem mu: „Nevím, Svatý Otče, zda je vám známo, že nyní máme ve Francii třináct oficiálních eucharistických modliteb.“ Nato zdvihl papež paže k nebi a odpověděl mi: „Mnohem víc monsignore, mnohem víc!“ Měl jsem tedy důvod, zeptat se sám sebe: Měli bychom jich tolik, kdyby je ti liturgici skládali v latině? Mimo těchto stálých modliteb, které se tu a tam tisknou a dávají do oběhu se musí mluvit také o těch kánonech, které kněz při celebraci poprvé sám improvizuje a o všech posunutých větách, které se zavádí počínaje „přípravnými kajícími modlitbami“ až po propuštění společenství. Myslíte si, že by to bylo možné kdyby se muselo celebrovat v latině?
Jiná vnější forma jíž se téměř všeobecně odporuje je nošení sutany. Ne tak v kostele nebo při návštěvě Vatikánu, jako v běžném životě. Nejde o otázku podstatnou, ale je to věc velké důležitosti. Kdykoliv ji papež připomene - a Jan Pavel II. to učinil ze své strany velice důrazně - pozvednou se v řadách kléru rozhořčené protesty. V jednom pařížském deníku jsem četl následující prohlášení jednoho avantgardního kněze na toto téma: „Je to pouhý zvyk. ... Ve Francii nemá nošení stavovského oděvu žádný smysl, neboť neexistuje žádná nutnost kněze jako takového na ulici poznat. Naopak sutana nebo clergyman2 vyvolávají jen odpor. ... Kněz je člověk jako každý jiný, i když předsedá slavení eucharistie!“
Tento „předseda“ vyjádřil smýšlení, které odporuje evangeliu a také zkušenostem denní společenské reality. Ve všech náboženstvích nosí osoby vyšších duchovních kruhů odlišovací znamení. Antropologie, z níž se tak velice učíme, to potvrzuje. Budhisté se odívají do různobarevných sarafanů a holí si hlavy jako jisté znamení. Můžete potkávat na ulicích Paříže a ve velkých městech mladé lidi, kteří se oblékají podle učení, které vyznávají a žádnou kritiku není slyšet.
Sutana zaručuje poznatelnost duchovních, řeholníka nebo řeholnice, jako uniforma vojáky nebo policisty. Ale nicméně je zde rozdíl: Když si tito zpět obléknou civil jsou z nich opět normální řadoví občané, zatímco kněz si svůj oděv, který jej ode všech ostatních odlišuje musí za všech okolností občanského života ponechat. Skutečně mu totiž zůstává svátostný charakter, který dostal při svěcení, ve světě žít bez toho, aby ze světa byl. Čteme u sv. Jana. „Protože ani oni nejsou ze světa, nýbrž Já jsem je ze světa vyvolil ...“ [Jan 15,19] Jejich oděv je musí od ostatních odlišovat a současně musí odpovídat duchu skromnosti, nenápadnosti a nenáročnosti.
Druhým důvodem pro nošení sutany je povinnost kněží vydávat svědectví pro našeho Pána: „Budete mi svědky“. [Sk 1,8] „Také světlo se nerozsvěcuje a neklade se pod kbelík“. [Mat 5,15] Náboženství se nesmí stahovat do sakristií, jak to požadují vládcové v zemích východního bloku. Kristus nás vyzývá vyznávat naši víru také navenek, zřetelně o ní vydávat svědectví, které má být ode všech viditelné a slyšitelné. Svědectví slovy, které je pro kněze jistě podstatnější než svědectví oděvem je ale usnadněno jednoznačnou výpovědí o jeho kněžství, tedy i nošením sutany.
Odluka Církve od státu, kdysi přijatá a snad dokonce mnohdy považovaná za nejlepší stav, způsobila, že ateismus všeobecně pronikl do všech oblastí činnosti a musíme konstatovat, že veliký počet katolíků a dokonce kněží nemá žádnou jasnou představu o jedinečné roli katolického náboženství v občanské společnosti. Laicismus všechno zaplavil.
Kněz, který žije v takové společnosti, má vždy více dojem, že je v této společnosti cizincem, že jí dokonce stojí v cestě, jako svědek minulosti, který je odsouzen k zániku. Jeho přítomnost je nanejvýš tolerována, víc nic. Přinejmenším on to tak vidí. Proto má přání připodobnit se laicistickému světu, rozplynout se v mase. Takový kněz pociťuje při cestování zkušenost, že cizí země jsou méně odkřesťanštěné než ta naše. Především ale cítí hlubokou víru ve své kněžství.
Říká se ale také, že náboženské cítění, které ještě existuje podceňujeme, když se zcela bezdůvodně domníváme, že ti s nimiž pracujeme nebo s nimž se náhodně setkáme, nejsou nábožensky založení. Mladí kněží kteří přicházejí z Ecónu a všichni, kteří nemají sklon k anonymitě mají každý den svátek. Jsou odmítáni? Zcela naopak. Lidé na ně mluví na ulici, na nádraží aby si s nimi popovídali, často jim projevují přátelství jen proto, že vidí kněze. V nové Církvi se doporučuje dialog. Jak jej ale máme navázat, když jej začínáme tím, že se skrýváme před pohledem možného partnera k rozhovoru? V komunistických diktaturách byla první starost tamních držitelů moci zakázat sutany. To patří k prostředkům, které se používají k zardoušení náboženství. Můžeme si být jisti, že opak toho je rovněž správně. Kněz, který se jako takový dá poznat skrze svůj zevnějšek, je živoucím kázáním. Chybění vnější poznatelnosti kněze ve velkých městech poukazuje na závažný nedostatek při zvěstování evangelia, je to pokračování neblahého díla revoluce a zákonů o odluce Církve od státu.
V neposlední řadě chrání sutana kněze před zlem. Udržuje jeho chování, připomíná mu v každém okamžiku jeho misii na zemi a chrání ho před pokušením. Kněz v sutaně neprožívá žádnou krizi identity a věřící vědí, s kým mají dočinění. Sutana je garantem pravosti kněžství. Často mi katolíci říkali, jak těžko se jim zpovídá knězi v civilu, protože cítí, jako by jen tak komusi svěřovali tajemství svého svědomí. Zpověď je soudcovský akt. Proč předepisuje zcela světská občanská justice povinné nošení talárů svým soudcům?