Nový křest, nový sňatek, nová zpověď, nové poslední pomazání
Katolík, ať již v současnosti pravidelně praktikuje nebo nachází cestu do kostela jen při větších událostech svého života, musí si dnes položit základní otázku a to: Co je to vlastně křest?
Objevuje se tak nový fenomén: Ještě nedávno mohl na takovou otázku odpovědět každý a vlastně nikdo si takovou otázku ani nekladl. První účinek křtu je vykoupení z dědičného hříchu. To se vědělo z otce na syna z matky na dceru.
Ale dnes se již o tom nikde nemluví. Při dnešních zjednodušených ceremoniích, které se v kostele odehrávají bývá hřích vzpomenut takovým způsobem, že se můžeme domnívat, že zde jedná o ten nebo onen hřích, kterého se pokřtěný v životě dopustil a ne o dědičný hřích, do něhož jsme upadli my všichni, kteří jsme se narodili.
Křest se nadále jeví jen jako svátost, která nás spojuje s Bohem nebo ještě spíše, jako přijetí do společenství. Tak se vysvětluje „rite ďacceuil“ (úvodní ritus), který je uložen budoucímu křtěnci jako první stupínek v jeho první ceremonii. Nejde však zpět na soukromou iniciativu, neboť nacházíme obšírné vysvětlení o stupňovitém křtu ve zvláštním zpravodaji des Centre national pastorale liturgique. Nazývá se také „bapteme différé“ (odsunutý křest). Po „acceuil“ (uvedení) „cheminement“ (zpracování) a „recherche“ (zkoumání) bude svátost nejprve poté udělena popř. neudělena, až se dítě, tak říkajíc, svobodně nechá rozhodnout. To může být v dosti pokročilém věku, někdy v 18 letech nebo i později. Jeden v nové církvi vysoce ctěný profesor dogmatiky1 rozlišuje mezi křesťanem, jehož víra a náboženské vzdělání potvrzuje, že může věřit a zbývajícími křesťany, kterých jsou víc než tři čtvrtiny ze všech a kterým, když požadují pro své dítě křest přiznává pouze domnělou víru. Tito křesťané, „náboženský lid“, budou dále pozváni na připravené schůzky k šetření, načež budou odrazováni jít dále, než k ceremonii ďacueil“ (k uváděcí ceremonii). Toto roztřídění má být „přiměřené kulturní situaci naší civilizace“.
Nedávno požádal jeden farář v departmentu Somme, který měl zapsány dvě děti k prvnímu přijímání o křestní potvrzení, které jim měl vystavit jejich domovský farář. Musel konstatovat, že na rozdíl od mínění rodičů jedno dítě sice pokřtěno bylo, druhé však nikoliv. To bylo uvedeno pouze v „registre accueil“, v (seznamu vedených). To je situace, která z daných praktik vyplývá. Co se zde stalo, je ve skutečnosti zdánlivý křest, který účastník v dobré víře považuje za skutečnou svátost.
Že vás to všechno mate je velice dobře pochopitelné. Musíte si ale umět poradit také se zdánlivou argumentací tohoto jednání, která se nachází dokonce ve farních zpravodajích, obvykle ve formě příspěvků podepsaných pouze křestním jménem, tzn. že jsou to anonymové. V jednom takovém článku čteme, že Alan a Evelyna tvrdí: „Křest není žádný magický ritus, který má zázrakem odstranit jakýsi dědičný hřích. Věříme, že Bůh a jeho spása je totálně zdarma pro všechny. Bůh si ve své lásce zvolil všechny lidi, stále si je za určitých podmínek, nebo spíše bez jakýchkoliv podmínek volí. Nechat se pokřtít pro nás znamená, že jsme se rozhodli vést jiný život. Je to naše osobní rozhodnutí, které nikdo nemůže ve svém postavení následovat. Je to uvědomělé rozhodnutí, kterému předcházelo nejprve poučování a příprava.“ ... Kolik příšerných omylů na několika řádcích! Míří k tomu, aby jinou cestou ospravedlnily: Zrušení dětského křtu. To je další připodobnění se protestantismu v tom, jak se pohrdá tím, co bylo od počátku učením Církve, jak psal na konci 4. století svatý Augustin: „Obyčej křtít děti není žádná nedávno zavedená novota, ale věrné opakování apoštolské tradice. Tento obyčej je ustanoven sám o sobě a nehledě na to je zaznamenán v písemných dokumentech, které mohou sloužit jako jistá a spolehlivá vodítka pravdy“. Koncil v Karthágu v roce 251 předepsal, že křest dětí je možno udělovat „i před jejich osmým dnem života“ a svatá kongregace pro nauku víry požaduje tuto normu jako povinnost v instrukci Pastoralis actio ze dne 21.11.1980 a nazývá ji ve svých připomínkách „normou neodmyslitelné tradice“.
To musíte vědět, abyste mohli uplatnit své svaté právo, kdyby vám chtěli odepřít, abyste vašemu novorozenému dopřáli účast na životě Boží milosti. Rodiče totiž také nečekají, až bude mít jejich dítě 18 let, když jde o jeho výživu nebo o zdraví v případě nutné operace. V nadpřirozeném řádu je jejich povinnost ještě naléhavější, když jde o víru, na níž se svátost zakládá a dítě ještě není schopno vzít na sebe osobní zodpovědnost víry Církve. Pomyslete na zodpovědnost, kterou na sebe musíte vzít, když uloupíte vašemu dítěti život věčný. Náš Pán prohlásil: Pokud se někdo nenarodí z vody a z ducha nemůže vejít do Království nebeského. [Jan 3,5]
Plody této duchovní péče na sebe nedaly dlouho čekat. V diecézi Paříž bylo v roce 1965 ze dvou dětí jedno pokřtěno, v roce 1976 to již bylo jen jedno ze čtyř. Klérus jedné farnosti na předměstí bez zvláštní lítosti s jistotou uvedl, že v roce 1965 bylo 450 pokřtěných, v roce 1976 ale již jen 150. V celé Francii tento pokles pokračuje. Od roku 1970 do roku 1981 klesl celkový počet pokřtěných z 596.673 na 530.386, zatím co počet obyvatelstva se ve stejném období zvýšil o více než 3 miliony.
K tomu došlo s tím, jak byla zfalšována definice křtu: Od doby, kdy se již neříká, že křest ničí dědičný hřích, ptají se lidé: „Co je vlastně křest?“ a k tomu dodávají: „Nač ještě křtít?“ Ale i když to snad ještě tak daleko nedošlo, přece se jim stále předkládají argumenty, o kterých mají nejprve přemýšlet a uznat, že není důvod ke spěchu, že dítě se jistě ještě někdy později ve starším věku rozhodne co bude chtít, zda vstoupí do křesťanského společenství nebo ne, jako by šlo o vstup do nějaké politické strany nebo odborů.
Podobný druh otázek vyvstává v případě týkajících se manželství. Při definování účelu manželství bývalo vždy v prvé řadě jmenováno potomstvo a na druhém místě manželská láska.
Na koncilu došlo k pokusům tuto definici změnit a chtělo se říci, že zde není nějaký přednostní důvod, který by byl víc, než ten druhý, nýbrž že oba mají být pojímány jako sobě rovné. Kardinál Suenens to byl, kdo tuto změnu přednesl a vzpomínám si, jak kardinál Browne, magister dominikánského řádu povstal a zvolal: „Caveatis, caveatis! (Pozor! pozor!) Pokud přijmeme tuto definici, stavíme se proti veškeré tradici Církve a znetvoříme smysl manželství. Nemáme právo měnit tradiční definice Církve.“
Citoval posvátné texty, aby své varování podpořil a v chrámové lodi sv. Petra panovalo veliké vzrušení. Kardinál Suenens byl Svatým Otcem požádán, aby výrazy které použil zmírnil a dokonce je změnil. Pastorální konstituce Gaudium et spes však přesto obsahuje dvojznačná místa, v nichž je důraz kladený na potomstvo uváděn bez dalších přiložených cílů manželství (č.50). Latinské slovo posthabere připouští překlad: „bez jiného přiloženého účelu manželství“, což znamená že oba tyto účely jsou postaveny na stejnou úroveň. A právě tak se tomu chce dnes rozumět. Vše, co bylo o manželství řečeno následovalo po převráceném pojmu formulovaném kardinálem Suenensem, po němž se manželská láska nazvala velice rychle a jednoduše hrubou sexualitou a byla postavena na první místo v manželství. Následky toho jsou: s odvoláváním se na sexualitu je vše dovoleno, umělá ochrana proti početí, bránění narození a konečně potrat.
Jedna špatná definice a nacházíme se v plném zmatku. Církev nechává v její tradiční liturgii kněze říkat: „O Pane bud’ dobrotivě přítomen zřízením svým, jež jsi ustanovil k rozmnožení pokolení lidského2... Přečtěme si slova sv. apoštola Pavla Efezanům [5,22-23], kde upřesňuje povinnosti snoubenců tím, že je obrazně připodobňuje vztahu, kterým je vázán Kristus ke své Církvi. Ale v současnosti bývají snoubenci velice často vyzváni, aby si svou mši připravili sami a dokonce si vybírají čtení z Písma svatého. Bývají také nahrazovány profánními texty a z evangelia si vybírají taková místa, která nemají vztah ke svátosti, kterou obdrží.
A kněz se střeží toho, aby z pozice svého postavení vznášel oprávněné a spravedlivé požadavky, neboť se bojí, že se Církev bude jevit jako nepřátelská nebo že by mohl šokovat některé ze svatebních hostů, kteří jsou rozvedeni.
Jako při křtu, jsou i při manželství postupovány experimenty postupného manželství bez svátosti, které u katolíků vyvolávají hněv.
Tyto episkopáty trpěné pokusy nacházejí své zdůvodnění v podkladech a instrukcích, které bývají šířeny a doporučovány oficiálními a zodpovědnými diecézními institucemi.
Zpravodaj centra Jeana Barta předložil několik postupů při oddávání jako například tento: „Čtení textu: To podstatné je očím neviditelné (Petrův list). Žádné doplňující se a vysvětlující čtení a myšlenky, nýbrž liturgie rukou, jako znázornění lidské práce a solidarita s pracujícími. (Neposvěcené) prsteny bývají mlčky vyměněny. Narážka na Robertovo povolání: legování, pájení (on je instalatér). Polibek. Otčenáš, který se pomodlí přítomní věřící. Ave Maria. Mladý pár klade kytici k podstavci sochy Panny Marie.“
K čemu ustanovil náš Pán svátosti, když byly nahrazeny tímto druhem ceremonií, při nichž s výjimkou obou modliteb na závěr všechno nadpřirozené chybí? Před několika lety se hodně mluvilo o Lugny v departmentu Saone-et Loire. Tam, aby tuto novou „liturgie de l'accueil“ (tuto liturgii uvedení) ospravedlnili, chtěli v mladých párech probudit touhu později znovu přijít a konečně se sezdat. Z přibližně 200 falešných sňatků tohoto druhu nepřišel v příštích dvou letech ani jediný pár zpátky, aby dal svůj vztah do pořádku. A pokud samozřejmě by to i udělali, neměl přesto farář tohoto kostela něco takového po dva roky dovolit a svou morální podporou nebo dokonce svým požehnáním to krýt, neboť to není nic jiného než konkubinát. Jeden církví vydávaný dotazník dokazuje, že v Paříži již 23% farností koná nesvátostné obřady pro páry, na nichž se účastní jedna strana pokud ne obě nevěřící, protože faráři, rodiny nebo rodiče nevěsty si to přejí nebo proto, že to vyžadují občanské ohledy.
Rozumí se samo sebou, že katolík se na takovém divadle nesmí účastnit. Tzv. sezdaní budou ovšem moci přece říkat, že byli v kostele a budou nakonec sami věřit, že je u nich všechno v pořádku, když často právě vidí, že jejich přátelé to dělají stejně. Zmatení věřící se ptají, zda to není přece jen lepší, než vůbec nic. Tak se usazuje indiferentismus. Lidé jsou připraveni akceptovat každý libovolný jiný modus, pouze civilní sňatek před úřadem nebo dokonce „společný život“ mladých, pro nějž tolik rodičů ukazuje „porozumění“, aby se konečně přistálo u volné lásky. Konec všeho je totální dechristianizace. Těmto „manželům“ chybí milost, která vytéká ze svátosti manželství pro výchovu jejich dětí, jestliže jsou vůbec připraveni nějaké mít. Počet rozloučení při těchto neposvěcených manželských párech nabývá rozsahu, který již znepokojuje Conseil économique et social (hospodářskou a sociální radu). Nedávno zveřejnila zprávu, která ukazuje, že dokonce laicistická společnost si je toho vědoma, že následkem nestálosti rodiny nebo pseudorodiny kráčí ke svému zániku.
Také poslední pomazání již není skutečnou svátostí pro churavějící, pro těžce nemocné. Je to nyní svátost pro staré lidi. Mnoho kněží ji uděluje lidem seniorského věku také tehdy, když u nich nejsou nejmenší známky hrozícího nebezpečí života. Není to již svátost, která připravuje na poslední hodinu, která před smrtí vyhlazuje hříchy a připravuje na konečné sjednocení s Bohem. Leží přede mnou jedno oznámení, které bylo rozdáváno v jednom pařížském kostele všem věřícím, aby upozornilo na datum příštího udělování posledního pomazání: „Slavnostní udílení svátosti pomazání nemocných také pro zdatné osoby, jakož i pro celé křesťanské společenství během slavení eucharistické slavnosti. Datum: neděle tolikátého a tolikátého, během mše v 11.00 hod.“ Takový druh posledního pomazání je neplatný.
Týž kolektivistický duch vyvolal vlnu slavení pokání. Svátost pokání může být udělena pouze jednotlivě. Podle své definice a ve své podstatě je to jak jsem již vzpomenul soudní akt, rozsudek. Nemůžete posoudit bez vyšetření věcné podstaty. Každý jednotlivý případ se musí vyslechnout, aby se mohl posoudit a poté mohly být hříchy rozvázány nebo zadrženy. Jeho Svatost Jan Pavel II. na tuto věc vícekrát výslovně poukázal zejména 1.4.1982 před francouzskými biskupy, když prohlásil, že osobní vyznání hříchů a následující individuální absoluce je „především požadavek dogmatického řádu“. Je proto nemožné ospravedlňovat „ceremonii svátosti znovu smíření“ prohlášeními, že církevní disciplina je shovívavější, mírnější, že se přizpůsobuje požadavkům moderního světa. Zde se rovněž nejedná o disciplinární otázku.
Dříve existovala jedna výjimka: udílení generální absoluce v případě ztroskotání lodi, války, - absoluce, jejíž platnost byla ostatně autory zpochybněna. Je nepřípustné dělat z vyjímky pravidlo. Když sáhneme o radu do Acta Apostolicae Sedis, staví se k tomu následnými vyjádřeními, která byla jak Pavlem VI., tak Janem Pavlem II. při nejrůznějších příležitostech zopakována: „Výjimečný charakter kolektivní absoluce“, „v případě těžké nouze“, „v mimořádných situacích těžké nouze“, „bezpodmínečně výjimečný charakter“, „výjimečné okolnosti.“
Přesto se stávají tyto celebrace druhem obyčeje, ačkoliv nejsou v jedné a téže farnosti příliš časté, protože chybí věřící, kteří jsou připraveni jejich vztah k Bohu dát do pořádku více než dvakrát nebo třikrát do roka. Není zde již, jak bylo ostatně předvídáno, pocit potřeby poté, co v duších vyhasl pojem hříchu. Kolik kněží ještě připomíná věřícím nutnost pokání? Jeden věřící katolík mi vyprávěl, že vždy po své služební cestě chodil ke zpovědi v různých pařížských kostelích, o kterých věděl, že se tam nachází „prêtre d'accueil“ (kněz ve službě). Tito kněží mu často blahopřáli, nebo zcela překvapení děkovali, že k nim někdo přišel vyzpovídat.
Při těchto slavnostech pokání, které jsou svěřeny kreativitě „animátorů“, se zpívají písně nebo se nechá hrát deska. Následuje jakási bohoslužba slova, po níž se modlí jistý druh litanií, při kterých shromáždění odpovídá: „Pane smiluj nade mnou neboť jsem hříšník“ - nebo se povzbuzuje k všeobecnému zpytování svědomí. Po confiteor následuje místo udělení všech absolucí jedna jediná a tato je udělena všem přítomným. Z toho vyplývá ale znovu jeden problém: Obdržel někdo z přítomných absoluci, i když o to absolutně nestál? Z jednoho hektografického časopisu, který se rozdával přítomným shromážděným na jednom setkání v Lourdech, jsem si přečetl, že si tuto otázku vůdce takové ceremonie zřejmě také položil: „Ponořme si, pokud chceme obdržet absoluci (rozhřešení) naše ruce do vody zřídla a poznačme se znamením kříže ...“ a na konec to znamená: „Onen, kdo se pokřižoval svěcenou vodou, na toho vložil kněz ruce (?). Sjednoťme se s jeho modlitbou a obdržíme odpuštění Boží.“
Jisté anglické katolické noviny The Universe, se staly před několika lety hlásnou troubou akce provozované dvěma biskupy, kterou měli být věřící, kteří dlouhou dobu nepraktikovali znovu přiblíženi k Církvi. Provolání zveřejněné biskupy se podobalo výzvám, které zveřejňují rodiny s mladistvými uprchlíky: „Malý N. N. se může vrátit domů a nemusí se obávat naprosto žádných výčitek.“
Těmto očekávaným ztraceným synům bylo tedy řečeno: „Vaši biskupové vás zvou během postní doby k radosti a slavení. Církev nabízí v následnictví Krista všem svým dětem odpuštění jejich hříchů, ve vší svobodě a snadnosti, bez toho, aby něco zakazovala nebo že by po nich něco požadovala. Naléhá na vás, aby jste toto odpuštění přijali a snažně vás prosí, aby jste se vrátili domů. Jsou mnozí, kteří se chtějí po letech odloučení znovu vrátit do Církve, ale nemohou se rozhodnout, jít ke zpovědi. V žádném případě ne ihned....“
Oni mohli přijmout následující nabídku: „Při děkanské mši ve vašem děkanátě, na které bude účasten i biskup, (zde byla uvedena hodina a den) pozve všechny přítomné k přijetí odpuštění od všech hříchů od počátku. Není nutné, aby jste na tuto chvíli zpovídali. K obdržení odpuštění bude stačit lítost nad hříchy a přání vrátit se k Bohu a z vašich hříchů se vyzpovídat později, poté, co budete přijati do lůna Církve.
K tomu se musíte pouze nechat obejmout od našeho Otce v nebesích v Jeho laskavé a něžné náruči. Za velkomyslný akt lítosti udělí biskup všem přítomným, kteří si to přejí, odpuštění jejich hříchů. Bezprostředně poté můžete jít znovu ke svatému přijímání. ...“
Půlměsíčník Journal de la Grote v Lurdech komentoval pozoruhodný biskupský pastýřský list pod názvem „Generalabsolution. Comunion now, confesion later“ (Přijímání nyní, zpověď poté) takto: „Našim čtenářům bude objasněno prohloubení evangelijního ducha kterým je tento pastýřský list inspirován a pastorálním porozuměním pro konkrétní situaci.“
Nevím jakých výsledků zde bylo dosaženo, ale rozhodující otázka je jiná: Amnestie vyhlášená těmi dvěma biskupy připomínala inventuru v obchodě na konci sezóny. Může duchovní pastýř, který zcela za sebou zanechal poučování, zvát věřící, z nichž někteří po dlouhou dobu snad po celá dlouhá léta nepraktikovali a nachází se ve stavu těžkého hříchu k přijímání? Jistě ne. Jak může být tak lehkovážná konverze zaplacena svatokrádeží?
Má taková konverze velkou naděje na trvání? Můžeme v každém případě potvrdit, že před koncilem a vystoupením těchto ochotných pastýřů se počet navrátilých do Církve pohyboval v Anglii mezi 14 000 až 15 000 konversemi ročně. Scvrkl se na pouhých 5000 za rok. Strom se pozná po svém ovoci.
Katolíci jsou v Anglii právě tak jako ve Francii bezradní. Není hříšník nebo apostata, který se za takových okolností po kolektivní absoluci dostane ke stolu Páně v nebezpečí, že ztratí důvěru v platnost lehkomyslně udělené svátosti, když má všechny důvody pro to necítit se toho hoden? Co se stane, když v důsledku váhavosti nedá své věci ve zpovědi do pořádku? Jeho nevykonaný návrat do domu Otcova bude jeho konečné obrácení ještě více komplikovat.
K takovým věcem dochází při dogmatickém laxismu. Ale může křesťan i při méně extravagantně slavené slavnosti pokání ještě nalézt odpuštění? Je to zdroj nepokoje, který znají protestanté, neboť duševní zdroje působí pochybnosti. Klidu tyto změny neprospívají.
Pokud je to tak špatné, co se týče platnosti, je to po stránce psychologické stejné. Jaká absurdita udělit celému kolektivu odpuštění pod podmínkou, že když jsou někteří ve stavu těžkého hříchu musí se jít později vyzpovídat. Tito lidé se jistě nebudou pokládat za horší než ostatní, kteří mají také těžké hříchy na svědomí a byli již u zpovědi. Toto vyrovnání svědomí se odehrává přece ve zpovědním tajemství.
Navíc ještě dochází k tomu, že věřící který již obdržel generální absoluci se musí znovu objevit před zpovědním tribunálem, což je pochopitelně další oběť. Ceremonie „znovu odpuštění“ tedy není doplněním hlavní zpovědi, nýbrž jejím nahrazením. Jde to tak daleko, že svátost zpovědi je odstraněna, ačkoliv náš Pán osobně ustanovil šest svátostí. Žádné pastorální požadavky toto nemohou ospravedlnit.
K platnosti svátosti jsou podstatně potřebné materie, forma a intence. To nemůže ani papež změnit. Požadavek materie je ustanoven od samotného Boha.. Papež nemůže říci: Zítra se bude užívat při křtu dítěte alkohol nebo mléko a nemůže podstatně změnit ani formu. Slova mají podstatný charakter. Nemůže například říci: „Já tě křtím ve jménu Boha“, neboť Kristus sám stanovil formu: „Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
Svátost biřmování bývá právě tak špatně upravována. Jedna dnes užívaná forma zní: „Označuji tě křížem a přijměte Ducha svatého!“ Udělovatel ale při tom přesně neříká, které zvláštní milosti to jsou, skrze něž se Duch svatý při této svátosti projevuje a tím je svátost neplatná.
Proto dostávám vždy znovu prosby těch rodičů, kteří mají pochybnosti, co se týče platnosti biřmování, které jejich děti přijaly nebo z obav, aby jejich děti nechali platně biřmovat, protože vidí co se děje. Kardinálové, před kterými jsem se musel v roce 1975 ospravedlňovat, mi činili výčitky kvůli tomu, že uděluji svátost biřmování a od té doby se při každé mé cestě objevuje toto vyčítající komuniké v tisku. Vysvědoval jsem, proč tak postupuji. Plním přání věřících, kteří mne prosí o platné udělení svátosti biřmování, samozřejmě i když to není dovoleno.
Neboť žijeme v době, kdy se s božským a přirozeným právem, které církevnímu právu předchází zachází tak, že se pozitivní církevní právo staví do protikladu k božskému, zatímco by mělo být jeho prostředníkem. Nacházíme se dnes v mimořádné krizi a proto se nesmíme divit, když se snad odchýlíme od obvyklých postupů a přijmeme výjimečné postupy jednání.
Třetí podmínka pro platnost svátostí je intence. Biskup nebo kněz musí mít intenci dělat to, co chce církev. Také toto nemůže samozřejmě papež změnit.
Víra kněží není nezbytnou podmínkou. Kněz nebo biskup nemusí již mít žádnou víru, jiný zmenšenou, jiný zase ne zcela neporušenou. To vše nemá žádný přímý vliv na platnost svátosti, ale může mít vliv nepřímý. Připomeňme si vyhlášení papeže Lva XIII., že všechna anglikánská svěcení jsou neplatná z důvodu chybějící intence. Protože anglikáni ztratili víru, která totiž není jen vírou v Boha, nýbrž ve všechny pravdy obsažené v Krédu, včetně „credo in ,unam‘, sanctam, catholicam et apostolicam ecclesiam“ to znamená „věřím v ,jednu'... Církev“, nemohli již dělat to, co chce Církev.
Není to snad stejný případ jako u kněží, kteří ztratili víru? Zažíváme již totiž kněze, kteří co se týče svátosti eucharistie, nechtějí ji vykonávat podle definice tridentského koncilu. „Ne“, říkají, „koncil tridentský již dlouhou dobu náleží minulosti. Od nynějška máme II. vatikánský koncil. My máme nyní transsignifikaci, transfínalizaci. Transsubstanciace? Ne, to už neexistuje. Skutečná přítomnost Syna Božího pod způsobami chleba a vína? Ale prosím vás - přece v dnešní době!“
Když vám to nějaký kněz řekne, pak je konsekrace neplatná. Není žádná mše, žádné svaté přijímání. Neboť to, co koncil tridentský, co se týče eucharistie definoval, musí křesťané věřit až do konce časů. Dogma se může vykládat doslovně, ale nemůže se už měnit, to je nemožné. Druhý vatikánský koncil k tomu nic nepřidal, ani nic nevyškrtl, ostatně ani to udělat nemohl. Kdo prohlásí, že transsubstanciaci nepřijímá, je podle slov téhož tridentského koncilu od Církve odloučen.
Právě z tohoto důvodu mají katolíci tohoto končícího století povinnost být bdělejší, než jejich předkové. Nesmí jim být absolutně nic v této věci ve jménu nové teologie, ve jménu nového náboženství vnucováno. Co chce toto nové náboženství, není to, co chce Církev.