Náboženská svoboda
Na koncilu vyvolalo schéma o náboženské svobodě nejtvrdší diskuse. Je to snadno pochopitelné uvážíme-li vliv liberálů a zájem, který na této otázce pozemští nepřátelé Církve měli. Dvacet let od té doby uplynulo a nyní se ukazuje, že naše tehdejší obavy z promulgování tohoto textu nebyly přehnané; je totiž vytvořen sbírkou pojmů, které protiřečí Tradici a učení právě posledních papežů. To znovu potvrzuje, že mylné nebo dvojsmyslně formulované principy nutně vedou k praktickým následkům, skrze něž se omyl započatý volbou těchto principů, učiní zřejmým. Mohu například ukázat, že útoky socialistické vlády proti katolickému školství ve Francii, jsou přímým a logickým následkem nové, II. vatikánským koncilem přijaté definice náboženské svobody.
Zabývejme se trochu teologií, abychom lépe porozuměli v jakém duchu bylo toto prohlášení sepsáno. Počáteční, naprosto nová argumentace vychází z toho, že svoboda každého člověka zvolit si náboženství pro vnitřní a vnější praktikování se zakládá na „důstojnosti lidské osoby“. Je to tedy tato důstojnost, která zakládá svobodu, která jí propůjčuje právo na existenci. Člověk může na základě své důstojnosti lpět na libovolném omylu.
To ale znamená totéž jako krotit koně za ocas, neboli - přistupovat k věci obráceně. Neboť ten, kdo přijme omyl, ztrácí svou důstojnost a nemůže na ní už nic zakládat. Na druhé straně to, co svobodu zakládá není důstojnost, ale pravda: „Pravda vás osvobodí“ [Jan 8,33], řekl náš Pán.
Co se rozumí pod důstojností? Podle katolického učení ji získá člověk svou dokonalostí, tzn. poznáním pravdy a nabytím statků. Člověk je hoden úcty úměrně podle svého úmyslu poslouchat Boha a ne podle svého omylu. Tyto omyly způsobují nepřetržitě hříchy. Když Eva, první hříšnice padla do hříchu, řekla: „Had mě oklamal.“ Jí a Adamovi způsobil hřích ztrátu lidské důstojnosti, od nich se táhne to, čím od té doby trpíme všichni.
Z toho plyne, že se svoboda nemůže slučovat s pádem člověka, jako by v něm měla svůj počátek. Naopak: Přidržování se pravdy a láska kBohu jsou základní principy pravé náboženské svobody. Můžeme ji tedy definovat jako svobodu vzdávat Bohu takovou úctu, jaká Mu náleží a žít podle Jeho přikázání.
Pokud jste sledovali toto mé uvádění důvodů, pak nemůže náboženská svoboda platit pro falešná náboženství, ona nestrpí žádné rozdělování. Církev hlásá, že omyl v občanské společnosti nemá žádné právo. Pouze právo občanů, kteří provozují náboženství Kristovo může být státem uznáno.
Jistě pro toho, kdo nemá víru, se to zdá neslýchanou domýšlivostí. Ale katolík, který ještě není infikován duchem doby, to shledává zcela normálním a legitimním. Bohužel tuto skutečnost ztratilo mnoho křesťanů z očí. Tak často se opakuje, že se mají respektovat jiné ideje, že se máme vpravit do jejich stavu, respektovat jejich hlediska, o tom že každému je nutno přát jeho pravdu, tak často se rozšiřuje tento nesmysl: „Každému jeho pravdu“, tak často se dialog vydává za kardinální ctnost. Dialog, který vede jen k vynucovaným ústupkům! Ano, křesťan má z nemístné blíženské lásky, dobře míněno, svému partneru k rozhovoru nejen vyjít naproti, ale jej předejít a tak často zůstat sám. Neobětoval se již jako mučedníci, za pravdu, nýbrž obětoval pravdu.
Na druhé straně přibýváním laicistních států v křesťanské Evropě jsou lidé žijící v laicismu vedeni k tomu, aby se přizpůsobili také tam, kde to učení Církve odporuje. Učení Církve se však nedá přizpůsobit, je nezměnitelné, jednou pro vždy definované.
Centrální přípravné komisi koncilu byla na toto téma předána dvě schémata. Jedno od kardinála Bey nazvané: „O náboženské svobodě“, druhé od kardinála Ottavianiho s názvem: „O náboženské toleranci“. První obsahovalo čtrnáct stran bez toho, aby se v nejmenším odvolávalo na předcházející rozhodnutí učitelského úřadu Církve. Druhé obsahovalo sedm stran textu a šestnáct stran odkazů a citací z dokumentů od Pia VI. (1790) po Jana XXIII. (1959).
Schéma kardinála Bey obsahovalo podle mého názoru a podle mínění nezanedbatelného počtu koncilních otců tvrzení, která nesouhlasila s pravdou věčné Církve. Můžeme tam například číst: „Proto můžeme uvítat skutečnost, že v našich dnech bývá svoboda a rovnost náboženství mezi četnými národy vyhlášena jako občanské právo a slavnostně uznávána mezinárodními dokumenty.“
Kardinál Ottaviani se na druhé straně zabýval otázkou velice správně a přesně: „Právě tak se světská moc pokládá za oprávněnou k tomu, aby chránila občany svého státu před upadnutím do omylů, ... může sama od sebe veřejnými výnosy a rozhodnutím jiné kulty regulovat a omezovat a chránit tak občany státu před rozšiřováním mylných učení, které podle úsudku Církve ohrožují jejich věčnou spásu.“
Lev XIII. říká v Rerum novarum,1 že cíl občanské společnosti, časné blaho není hodnota čistě materiální řádu, nýbrž že jde „v první řadě o mravní dobro“. Lidé se mají s ohledem na dobro všech organizovat jako společnost; jak se může od tohoto dobra vyloučit to nejvyšší dobro, kterým je nebeská blaženost?
Další hledisko, kterým se Církev řídí, když falešným náboženstvím odpírá občanská práva: Šiřitel mylných idejí vyvíjí přirozeně tlak na slabé, na méně vzdělané. Kdo bude popírat, že má stát povinnost chránit slabé? Je to jeho nejušlechtilejší úkol, který je důvodem toho, že se lidé do společnosti organizují. Stát chrání své poddané proti nepřátelům zvenčí, chrání jejich denní život proti útokům všeho druhu, proti krádežím, vraždám, podvodům a samozřejmě garantuje mravnost, neboť i laicistický stát poskytuje například ochranu proti prodeji pornografických časopisů,- ačkoliv v tomto ohledu se situace ve Francii v posledních letech velice zhoršila a v zemích jako je například Dánsko je mimořádně zlá. Ale většinou je v zemích s křesťanskou kulturou tento smysl pro povinnost zachován obzvlášť vůči dětem. Lid zůstává v tomto ohledu citlivý a požaduje aby byla instituce rodiny podporována patřičně státem. Ačkoliv nikdo není povinen poslouchat rádio, přece se zakazuje poslouchat takové pořady, které jsou nemravné a protože mají děti často kapesní rádia nejsou proto dostatečně chráněny. Učení Církve, které se může zdát příliš přísné, je pro řádné jednání a pro zdravý lidský úsudek pochopitelné.
Je to dnes obvyklé, že se odvrhuje každá forma nátlaku a že se dokonce lituje toho, že byl kdysi v jistých dějinných okamžicích používán. Jeho Svatost papež Jan Pavel II. se připojil k této módě a u příležitosti své španělské cesty odsoudil inkvizici. Ale tvrdil o inkvizici pouze přehánění a zapomněl, že Církev vytvořením Svatého Officia, jehož celý a přesný název zní „Sanctum officium inquisitionis“, plnila své úkoly na obranu duší, aby je zachraňovala a pronásledovala ty, kteří ničili a nebo měnili víru a tím způsobem uvrhli do nebezpečí věčné záhuby celé národy! Inkvizice jim totiž právě tak jako heretikům samotným přicházela na pomoc, tak jako se přichází na pomoc osobám spadlým do vody a jejichž život visí na vlásku. Budeme žalovat zachránce, protože na těchto nešťastnících použili příliš nešetrných způsobů, aby je zachránili? Nebo jiné přirovnání: Věřím, že žádného katolíka i když je bezradný ještě nenapadlo obviňovat vládu za to, že zakazuje drogy, protože tím se jen rozvíjí chorobné návyky jejich užívání.
Můžeme tomu rozumět i tak, že nějaký otec rodiny předepíše svým dětem víru. V době apoštolů obdržel velitel Cornelius, jehož se dotkla milost, křest a „celý jeho dům s ním“. Právě tak se nechal pokřtít král Chlodvík i se svými vojáky..“
Požehnání, které s sebou nese katolické náboženství ukazuje, jak iluzorní je předpojatost pokoncilních duchovních, kteří míní, že se musíme zdržet každého způsobu nátlaku a vlivu na nevěřící. V Africe, kde jsem strávil tak velkou část svého života, potírají misie bičem polygamii, homosexualitu, nevěrnost žen, pohrdání ženou, která je okamžitě považována za otroka nebo za věc, jakmile křesťanská kultura začne mizet!
Je přece všeobecně známo, jak ponižující je postavení ženy v islámské společnosti. O právu pravdy na to prosadit se místo falešných náboženství není pochyb. Přesto Církev nesetrvává ve slepé tvrdošíjnosti co se týče veřejného kultu těchto falešných náboženství. Vždy otevřeně učila, že mají být tyto kulty státem tolerovány, aby se zamezilo většímu zlu. Proto použil kardinál Ottaviani označení „náboženská tolerance“.
Když jsme se nacházeli v postavení katolických států, v nichž náboženství bylo veřejně uznáno státem, zamezovalo se tím nepokojům, které jsou pro společnost škodlivé. Laicistická společnost, která se hlásí k „neutralitě se přirozeně církevními zákony neřídí. „K čemu je tedy mají katolíci zachovávat?“, budete si říkat. Především proto, protože se nejedná o zákony lidské, které se mohou rušit nebo měnit. Dále má vzdání se zásad Církve závažné následky, z nichž některé jsme již poznali.
Smlouvy mezi Vatikánem a některými jednotlivými národy, v nichž katolické náboženství zaujímalo oprávněně přednostní postavení, byly revidovány. Je to případ Španělska a zcela nedávno i Itálie, kde náboženské vyučování na školách již není povinné. Jak daleko to ještě půjde? Budou si myslet noví zákonodárci, že i papež je jen nejvyšší hlavou státu? Přimějí ho k tomu, aby zlaicisoval Vatikán a dovolil tam zřídit síň nějaké sekty?
Týká se to také zrušení katolických států. Svět který dnes zná státy protestantské, stát anglikánský, muslimské státy, marxistické státy, již nechce, aby byly katolické státy. Katolíci již nemají právo pracovat na tom, aby měli svůj stát. Mají povinnost zachovávat náboženský indiferentismus státu.!
Pius IX. to nazval šílenstvím a svobodou k sebezničení. Lev XIII. odsoudil náboženský indiferentismus států. Jen proto, že to bylo tehdy správné, tak to už dnes neplatí?
Nemůžete přistoupit na náboženskou svobodu náboženství bez toho, abyste současně přiznali morální svobodu. Islám dovoluje polygamii, protestanté mají podle svých denominací více nebo méně laxistické přístupy ve vztahu k nerozlučitelnosti manželství a v bránění početí ...
Kriterium pro zlo a dobro se vytrácí. V Evropě je potrat již jen v katolickém Irsku zakázán zákonem. Je nemožné aby Církev Boží tyto excesy jistým způsobem kryla tím, že přistoupí na náboženskou svobodu.
Existuje ještě jeden škodlivý následek indiferentismu: svobodná škola. Stát již nechce trpět, že katolické školy mají v soukromém sektoru škol ještě stále lví podíl. Budou, jak již delší čas je vidět, postaveny na rovinu škol nejrůznějších sekt a bude se říkat: „Pokud necháváme vás, musíme nechat i Moona a jiné společnosti, které mají ještě horší zvuk“. A Církev již nemá proti tomu žádnou protiargumentaci. Socialistické vlády měly na vyhlášení o náboženské svobodě II. vatikánského koncilu veliký zájem. Na stejném principu plánují fúzovat katolické školy s nejrůznějšími jinými vyznáními: Nebo se otevřou školy pro všechna falešná náboženství.
Tak riskuje Církev, když akceptuje své právo v občanské společnosti, že se stane jednou sektou mezi mnoha jinými. Upadá do nebezpečí, že se nebude moci odporovat omylům, když ona sama jim už neodporuje.
Svobodná škola má ve Francii pro shromáždění a společné akce hymnu, která je sice velice pěkná, ale jejíž text vykazuje odporného ducha, kterým je tato škola naočkována. „Svobodo ty jsi jediná pravda,“ Svoboda uznávaná jako absolutní dobro je blud. Vztaženo na náboženství, vede k relativismu učení a k praktickému indiferentismu.
Bezradní katolíci se musí držet slov Kristových, která jsem již citoval: „Pravda vás osvobodí“.