Sňatek Církve s revolucí
Na počátku revoluce, která je „nenávistí proti každému pořádku, který není vytvořen od člověka a v němž on není současně králem i bohem“, stojí pýcha, která je příčinou již hříchu Adamova. Revoluce v Církvi je vysvětlena pýchou naší moderní doby, která se pokládá za novou dobu, dobu, v níž člověk konečně „vyvodil svou důstojnost ze sebe samého“, a ve vědomí sebe sama postoupil tak daleko, že můžeme mluvit „o skutečné sociální a kulturní přeměně, která se odráží také v náboženském životě ... Tok dějin se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat ... Krátce řečeno lidstvo přechází od statického pojetí řádu věcí, k pojetí spíše dynamickému a evolučnímu. Z toho ovšem vyplývá nová, rozsáhlá a složitá problematika, která volá po nových analýzách a syntézách.“ Tyto obdivem naplněné věty, které s mnoha jinými podobnými si můžeme přečíst v úvodu konstituce „Církev v dnešním světě“ (Gaudium et Spes 5,3), jsou špatným znamením pro návrat k duchu evangelia. Můžeme si jen stěží představit jak máme překonávat tolik hnutí a tolik proměn.
A jak se má rozumět tomuto: „Roste a šíří se typ průmyslové společnosti, která od základů mění staleté názory a podmínky společenského života?“ To může znamenat jen to, že se vydává za jisté to, co si skutečně přejeme vidět: totiž společnost, která již nemá s křesťanskou společností podle sociálního učení Církve nic společného. Takové prohlášení může vést pouze k novému evangeliu, k novému náboženství, které zní takto:
„Věřící mají žít v co nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snažit se dokonale seznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřuje kulturou. Ať uvádějí v soulad poznatky nových věd a nauk i nejnovějších objevů s křesťanskou mravností a s křesťanským myšlením, aby náboženský život a mravní poctivost šly ruku v ruce s vědeckým poznáním a s nepřetržitým rozvojem techniky; tím pak budou schopni posuzovat a vykládat všechny věci v plně křesťanském smyslu.“ (Gaudium et spes 62,6) To jsou vskutku zvláštní rady, když přece evangelium od nás požaduje varovat se zkaženého učení. A neříká se, že se mu dá porozumět dvojím způsobem; současná katecheze tomu rozumí tak, jak chce Schillebeeck: Radí dětem, aby poslouchaly ateisty, protože tito je mohou mnohému naučit a mají ostatně k tomu, aby v Boha nevěřili důvody, jejichž poznání je užitečné.
Můžeme také říci, že první věta 12. kapitoly (Gaudium et spes 12,1): „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení“, se nedá se svými důsledky vyložit v křesťanském slova smyslu. Nicméně tato věta se vysvětlit dá a má smysl a sice ten, jaký můžeme vidět všude v pokoncilní Církvi, a sice ve formě na vědecký a sociální rozvoj zredukovanou spásu.
Já osobně si myslím, že věřící, který tuto větu přijme jako společný základ pro dialog s nevěřícími a spojí novou teologii s křesťanským životem, ztratí při tom svou víru, nic víc a nic méně. Zlatá pravidla a učení Církve byly lidskou pýchou naší doby převráceny: Neposloucháme již věčně živá a užitečná slova Kristova, nýbrž slova světa. Toto „aggiornamento“ samo sebe odsuzuje. Kořeny nynějších nepořádků a zmatků jsou v tomto moderním nebo spíše modernistickém duchu, který odporuje tomu, co vyznává Credo, modlitba Páně a Církve, svátosti a křesťanská morálka, které jediné mohou sloužit jako základ obnovy po všechny časy až do konce světa. Zdá se, že vedoucí mužové Církve oslněni „pokrokem techniky, která tak pokročila, že mění tvářnost země a pokouší se už o ovládnutí nadzemského prostoru“ (Gaudium et spes 5,1), spojují tento trend s Církví samotnou, která se ovšem měnit nemusí a s přesvědčením, že náš Pán, nemohl technologický rozvoj naší epochy předpokládat a Jeho poselství není pro jeho následovníky přijatelné. Sen liberálů půldruhého staletí byl, aby se Církev spojila s revolucí. Stejně tak byl tento liberalismus papeži a katolicismem odsuzován. Jmenujme jen nejdůležitější dokumenty: Bulla Auctorem fidei Pia VI. proti synodě v Pistoji,1 encyklika Mirari vos Řehoře XVI. proti Lamennaisovi,2 encyklika Quanta Cura a Syllabus Pia IX.,3 encyklika Immortale Dei Lva XIII., proti novému právu,4 dopis sv. Pia X. proti Syllonu a modemismu5 a samozřejmě jeho apoštolská konstituce Lamentabilli,6 encyklika Divini Redemptoris Pia XI. proti komunismu7 a encyklika Humani Generis papeže Pia XII.8
Všichni papežové sňatek Církve s revolucí odmítli jako cizoložný a z cizoložného spojení může vzejít jen bastard. Ritus nové mše je bastard-ritus. Svátosti jsou bastard-svátosti; nevíme již zda to vůbec nějaké svátosti jsou a zda ještě zprostředkují nějakou milost nebo zda již nezprostředkují nic.
Kněží, kteří vycházejí ze seminářů jsou bastard-kněží. Oni již mnohdy ani nevědí čím jsou a nevědí, že kněží jsou svěceni k tomu, aby vystupovali k oltáři a vedli duše k Ježíši Kristu.
Ve jménu revoluce bývali kněží vyváděni na popraviště, řeholnice pronásledovány a vražděny. Vzpomeňme jen na lodní vězení v Nantes, v němž byli shromažďováni všichni věrní kněží, aby byli utopeni na širém moři. Ale co připravila revoluce, není nic proti II. vatikánskému koncilu, který to udělal daleko lépe, když dvacet nebo třicet tisíc kněží porušilo své kněžské přísahy a sliby složené před Bohem. Vždyť kdyby se stali mučedníky, kdyby šli na popraviště, zachránili by své duše, ale nyní jsou v nebezpečí věčné záhuby.
Říká se nám, že mezi těmi chudáky ženatými kněžími je již mnoho rozvedených, mnozí prorazili v Římě se svým požadavkem na anulování svých manželství. Může se toto nazvat dobrým ovocem koncilu? Ve Spojených státech je dvacet tisíc řeholnic, - kolik asi jich je v jiných zemích? - které porušily své věčné sliby, které je spojovaly s Ježíšem Kristem, aby spěchaly do přístavu manželství. Kdyby šli na popraviště, vydaly by přinejmenším svědectví své víry. Krev mučedníků je semenem nových křesťanů, ale kněží nebo prostí věřící, kteří se připojili k duchu světa, nepřinášejí v čas žní naprosto žádnou úrodu. Je to největší vítězství ďábla, že to dokázal zařídit tak, aby zničil Církev bez toho, aby nadělal mučedníky.
Cizoložné spojení Církve s revolucí se nachází v dialogu jejich ran pod pás. Náš Pán řekl: „Jděte a učte všechny národy a získávejte je“ [Mat 28,19], ale neřekl: „Veďte s nimi dialog, ale nesnažte se je obrátit.“ Omyl a pravda jsou neslučitelné, vést dialog s omylem znamená Boha s ďáblem sedícího na stejné úrovni. Tak to říkali papežové vždy znovu a znovu a věřící tomu bez problémů rozuměli, protože to totiž říká zdravý lidský rozum. Aby byly prosazeny jiné postoje a jiné reakce, bylo nutné přepracovat lidský mozek, takže se k rozšíření nového učení jistí duchovní udělali modernisty. Nazývá se to přeškolení; je to proces zpracovávání určený k tomu, aby byl přetvořen nástroj, který dal člověku Bůh k zvládnutí jeho údělu.
Byl jsem svědek takové procedury v mé kongregaci,9 jejímž generálním představeným jsem nějaký čas byl. Jako první je potřebné najít vhodnou osobu, která již „změny přijala“: Koncil zavedl změny, tedy musíme se také změnit. Hluboké změny se totiž dějí proto, aby se vlastní úsudek přizpůsobil svévolně prefabrikovaným ideám ... V jedné brožuře vydané úřadem při arcibiskupství v Paříži pod názvem La foi mot a mot (Víra slovo za slovem) se můžeme dočíst: „Druhý delikátní pracovní postup spočívá v tom, aby byly zjištěny různé způsoby, jimiž křesťané hodnotí při těchto rozličných proměnách náboženství samotnou skutečnost změny. Tato zjištění jsou velice důležitá, neboť současný odpor vůči změnám spočívá spíše ve spontánním a neuvědomělém postoji vztahujícím se k změně, než v odporu, při němž jednotlivec přesně ví oč jde.
Zdá se, že se rýsují dva typické postoje, přesto nesmíme ztrácet ze zřetele všechny ostatní možné meziformy. Při prvním typickém postoji, se přistupuje na jistý počet novot, protože se tvrdí, že se stejně postupně jedna po druhé prosadí. To je případ mnohých křesťanů, mnoha katolíků, kteří krok za krokem ustupují.
Při druhém z obou postojů jsou křesťané ujišťováni, že ohlášená novota je nutná jako jistá forma křesťanské víry na prahu nové, nastávající, ještě neznámé kulturní doby, kdy nás může zachránit pouze neporušená věrnost k původní víře apoštolů.
Tyto rétorické způsoby vnucování změn odpovídají naprosto tradici modernistů: Oni totiž ujišťují vždy znovu a znovu o svých pravověmých názorech a uklidňují ostatní, kteří jsou jimi zděšeni a nechápou co se kolem nich začíná dít, svým poučováním. Říkají jim: „Jde o obnovu jistých forem křesťanské víry na prahu nové, ještě neznámé kulturní doby. Je nejvyšší čas aby se věřící začali zajímat o skutečnou víru apoštolů.“ Nakonec však může být pro věřící opravdu pozdě začít se zabývat skutečnou vírou apoštolů, pokud se všemi těmito manipulacemi sžijí a když je jejich víra už naprosto zdemolovaná!
Třetí pracovní postup bude nutný, jestliže se budeme držet druhé uvedené diagnózy: Křesťan zde nesmí tušit nějaké nebezpečí pro svou víru. Nebude to pro něj příliš složité a nesnadné přijmout celou problematiku změn, která pro něj znamená úplný vnitřní zlom? Touží po nějaké pevné podstatné jistotě, která mu umožní přijmout první sterilní postoje.“
Všechny stupně odporu jsou tedy předem sečteny. K jaké „podstatné jistotě“ se bude moci křesťan tedy nakonec ještě obrátit? K Duchu svatému. „Duch Svatý je ten, který věřícím v proměnách dějin a času pomáhá.“
Cíle je dosaženo: Není už žádný učitelský úřad, žádné dogma, žádná hierarchie, ani Písmo svaté není inspirovaný a jistý historicky text: Křesťané sami jsou inspirováni přímo od Ducha svatého.
Tím se hroutí celá Církev. Přeškolení křesťané jsou vydáni na pospas všem možným vlivům, a tlačení k přijetí všech možných hesel; můžeme je vést kam chceme a jestli hledají nějakou jistotu, odkážeme je na tvrzení: „Druhý vatikánský koncil nabízí s jistotou četné opěrné body pro změnu problematiky.“
Pius X. píše v encyklice Pascendi: Vlastní a bezprostřední východiska počátku (modernismu) spočívají ve zvrhlosti ducha. Přeškolením se dosahuje tohoto zkažení na těch, kteří před tím toho byli prosti.
A svatý papež cituje následující postřeh svého předchůdce Řehoře XVI. (z encykliky Singulari nos, ze dne 7.7.1843): „Je velice žalostné vidět, do jakých pošetilostí upadá lidský rozum, shání-li se po novotách a snaží se proti napomenutí apoštolovu býti více moudrým, než jest zapotřebí moudrým býti a domnívá-li se v přílišné sebedůvěře, že lze nalézt pravdu i mimo Církev katolickou, v níž jedině ji lze nalézt bez nejmenší poskvrny bludu.“