Neomodernismus neboli Pietres Vivantes v útržcích

Ve zcela zrekonstruovaném slovníku Církve několik slov přežilo. Jedním z nich je slovo „víra“. Ovšem toto slovo bývá používáno v nejrůznějších významech. Existuje ale definice víry, která se nemůže měnit. Této definice se musí katolík držet, když už nemůže rozumět zmateným a troufalým řečem, které jsou mu předkládány.

Víra je souhlas rozumu s pravdou zjevenou Slovem Božím. Věříme v pravdu, která k nám přichází z vnějšku a nevychází nějakým způsobem z našeho nitra. Věříme v pravdu na základě autority Boží, která nám ji zjevila. Nesmíme ji hledat nikde jinde.

Nikdo nemá právo nám tuto víru vzít a nahradit nějakou jinou. Vidíme ale, že se znovu vynořují modernistické definice víry, které odsoudil již Pius X. před osmdesáti lety; podle těchto definicí je víra vnitřní pocit: projev náboženství, které se nemá hledat mimo člověka: „Ono spočívá v člověku samotném, a proto je náboženství formou života, kterou nenacházíme nikde jinde, než v životě lidí.“ Ono je čímsi čistě subjektivním, je připojením se duše k Bohu, který je našemu chápání nepřístupný - každý zde stojí sám před sebou, každý ve svém svědomí.

Modernismus není žádný nový vynález, nebyl jim ani v r 1907, v roce slavné encykliky Pascendi, jde o stálý stav revoluce, který nás chce uvěznit v našem lidství a Boha ponechat svobodnému výkladu. Jeho mylné definice se pokoušejí kromě toho rozbít autoritu Boží a autoritu Církve.

Víra k nám přichází z vnějšku; my jsme povinni se jí podřídit. „Kdo uvěří, bude spasen, kdo ale neuvěří, bude zavržen.“ [Mk 16,16] Tak to řekl Náš Pán sám.

Když jsem v roce 1976 navštívil papeže, obvinil mne k mému bezmeznému překvapení z toho, že prý učím mé seminaristy jakési přísaze zaměřené proti němu. S námahou jsem se snažil vyjasnit si, odkud a od koho mohlo takové obvinění přijít se zřejmým úmyslem poškodit mne. Pak se mi ale najednou rozsvítilo: Jde přece o antimodernistickou přísahu, kterou dříve slavnostně skládal každý kněz před svým kněžským svěcením a každý nositel církevní hodnosti při svém uvedení do úřadu. Jeho Svatost papež Pavel VI. sám ji ve svém životě více než jedenkrát osobně skládal. V této přísaze se nachází tato slova:

„Zcela vědomě se zastávám toho, že víra není žádný slepý náboženský pocit, který vychází z temnoty nevědomí do srdce a odpovídá mravně formovaným přáním, nýbrž že jde o souhlas rozumu s pravdou přijatou z vnějšku, protože to vše je podepřeno autoritou Boží. Držím se toho, co nám Bůh, náš Spasitel a Pán řekl, dosvědčil a zjevil.“

Antimodemistická přísaha již není požadována k tomu, aby se někdo mohl stát knězem nebo biskupem; ... Pojem víry byl skutečně zfalšován a mnoho lidí se nechalo bez zlého úmyslu ovlivnit modernismem. Proto jsou ochotni věřit tomu, že všechna náboženství vedou ke spáse:

Když má každý víru odpovídající jeho svědomí, když svědomí zprostředkovává a ustanovuje víru, potom není důvod hlásat, že nějaká víra vede k Bohu více než jiná, když stačí pouze svědomí nasměrovat na Boha. V jednom dokumentu katechetické komise francouzských biskupů se můžeme dočíst toto tvrzení: „Pravda není přijetí něčeho dokonalého a hotového, nýbrž něčeho, co se tvoří.“

To jsou zcela rozdílná stanoviska. Říká se nám, že člověk pravdu nepřijímá, nýbrž že ji sám tvoří. My ale víme, náš rozum to potvrzuje, že pravda se sama netvoří a ani my to nejsme, kdo ji tvoří.

Jak se ale máme proti tomuto ďábelskému učení, které ničí náboženství bránit, když se nyní toto „novotářské haraburdí“ usadilo dokonce v nitru Církve? Bylo bohudíky již na počátku 20. století odkryto takovým způsobem, že je můžeme velice snadno rozpoznat. Nesmíme si myslet, že jde o něco starého, o co se zajímají pouze církevní historikové: Pascendi je text o němž můžeme být přesvědčeni, že byl napsán pro dnešní dobu. Je mimořádně aktuální a charakteristický svou svěžestí ducha, který nebývá předmětem obdivu právě u vnitřních nepřátel Církve.

Zde jej máme: Považují se ve své domýšlivosti, „chudí na znalosti solidní filosofie a teologie ... odhazujíce všechnu skromnost stranou ... za reformátory Církve.“ ... „Pohrdajíce jakoukoliv autoritou, nesnášejíce žádná omezování, klamajíce své svědomí připisují snaze po pravdě to, co se ve skutečnosti musí přičítat jejich pýše a tvrdošíjnosti. ... jejich taktika spočívá v tom, že nehlásají své nauky systematicky jako celek, nýbrž samostatně a takřka beze vší souvislosti, aby vzbudili zdání, že sami ještě o svých naukách pochybují a pravdu teprve hledají, zatímco jsou naopak ve svých názorech pevní a důslední.“ ... „Mnohé v jejich knihách může katolík bez obav schválit; obraťte však list a zjistíte, že autorem řádků je vlastně racionalista.“ ... „Tak táhnou svou nastoupenou cestou dál a dál navzdory všem pokáráním a všem odsouzením a skrývají svou bezhraničnou troufalost za čistě vnější, neupřímné podrobení se.“ ... „Kritizuje-li je někdo pro tyto novoty, uvidí proti sobě zástup, který je připraven se na něj vrhnout; odporuje-li jim někdo, je ignorant; přijme-li je někdo a přidá se k ním je vynášen do nebe.“ ... Pokud nějaké dílo oplývá od počátku do konce novotami, zahrnou jej chválami a oslavou a byl-li takový jejich autor od Církve odsouzen, čehož se každý dobrý katolík hrozí - pak jej celý jejich dav opěvuje a veřejně velebí téměř jako mučedníka pravdy.

Tento popis se shoduje s tím, co dnes můžeme vidět na zcela konkrétních případech, takže se můžeme domnívat, že to vše bylo napsáno zcela nedávno. Po odsouzení Hanse Künga uspořádala jistá skupina křesťanů před kolínským dómem „autodafé“ (pálení čarodějnic) jako protest proti rozhodnutí Svatého Stolce, vzít švýcarskému teologu jeho kanonickou misii. Byla přichystána hromada dříví na níž byla hozena Küngova loutka a jeho díla, „aby byl symbolizován zákaz odvážného a poctivého myšlení“ (Le Monde). Krátce před tím byly vyneseny sankce proti Pateru Pohierovi, jinému vyvyšovanému modernistickému teologovi: 300 dominikánů a dominikánek zveřejnilo protestní dopis proti těmto sankcím. Asi dvacet osob podepsalo jiný text; opatství Boquen, Clique z Montparnasse a jiné avantgardní skupiny přišly na pomoc. Jediný rozdíl proti popisu od Pia X. je dnes v tom, že se již prolhaně neutíkají pod plášť falešného podrobení: jsou si svou věcí jisti a uvnitř Církve nacházejí tak velkou podporu, že již není nutné, aby se skrývali. Modemismus není mrtev, dělá naopak pokroky a ukazuje se veřejně.

Čtěme si dál v encyklice Pascendi: „Za tohoto stavu věcí ... se nesmíme divit, když modernisté katolíky, kteří se rozhodli za Církev horlivě bojovat napadají s největší zlobou a nevolí. Není žádný druh urážek, kterých by se neštítili; nevědomců a zatvrzelců spílají jim neustále ... Mají-li modernisté co dělat s nepřítelem, jehož učenosti a ostrého úsudku se obávají, jako na úmluvu mlčí a zkoušejí s ním být za dobře.“ To je dnes případ štvaných a odsuzovaných Tradici věrných kněží, o nichž se novináři a pisatelé z řádů a z laického stavu, kteří mají v rukou tisk nikdy ani jedním slovem nezmíní. Také mládežnické hnutí bývá tajeno, protože zůstává věrné Tradici; jejich vzorová činnost, jejich poutě a jiné aktivity zůstávají veřejnosti neznámé, neboť skrze ně by mohlo být toto hnutí dále posíleno.

Když píší (modernisté) o historii, hledají a zveřejňují pod zdáním objektivity se sotva skrývaným potěšením vše, co podle jejich mínění může vrhat na Církev v průběhu dějin nějakou poskvrnu. Kvůli svým předpojatým soudům snaží se ze všech sil zničit posvátné lidové tradice. Drahocenné relikvie svatých ostatků jim slouží jen za posměch. Pudí je k tomu ješitnost a doslova posedlost marnivým přáním, aby o nich svět mluvil, což by prý podle nich nebylo, kdyby jen opakovali to, co již jiní před nimi tvrdili.“

Co se týče učení, spočívá na několika následujících zásadách, které můžeme bez obtíží v dnešních bouřích opět rozeznat: „Lidský rozum se nemůže pozdvihnout k Bohu; nemůže nikdy dojít až k tomu, aby ze stvoření poznal Jeho existenci.“ Proto každé z vnějšku přicházející zjevení je nemožné, to jen člověk hledá uspokojení své touhy po božském, které on sám pociťuje a jehož kořeny leží v podvědomí, v němž je on sám hledá. Tato potřeba božského vyvolává v duši jistý pocit, který svým způsobem spojuje člověka s Bohem. To je pro modernisty víra. Tímto způsobem byl v duši stvořen Bůh a v tom spočívá i zjevení.

Od náboženského pocitu jsme dospěli do oblasti rozumu, který nyní vytvoří dogma: Člověk musí svou víru vypracovat svým myšlením, cítí potřebu, aby se k víře dostal svým rozumem. Vytvořil formulace, které neobsahují absolutní pravdu, nýbrž obraz pravdy, její symbol. Tyto dogmatické formulace jsou následně podrobovány změnám, vyvíjejí se. „Tím se v podstatě otevírají dvířka a brána ke změně dogmat.“

Tyto formulace nejsou obyčejnými teologickými spekulacemi. Musí být živé, aby byly skutečně náboženské. Pocit vlastně musíte v sobě „živoucím způsobem“ osobitě vyrobit.

Hovoří se dnes o „žité víře“. „Formulaci se proto musí“, pokračuje Pius X. „aby byla živá a živou zůstala, věřící a jeho víra přizpůsobit. Jakmile jednoho dne toto přizpůsobení přestane platit, tak se její počáteční obsah ztrácí. Nezůstává tedy nakonec nic jiného, než ji zase změnit. Protože však dogmatické formulace jsou na změny tak choulostivé, není se co divit, že modernisté je tak podceňují, pokud jimi zcela zjevně nepohrdají, zatímco neustále mluví o náboženském pocitu a náboženském životě.“ V jejich kázáních, přednáškách a náboženském vyučování se vede hon na tzv. „strnulé formulace.“

Věřící činí osobní zkušenosti s vírou, kterou si poté vzájemně sdělují; tak se rozšiřují náboženské zkušenosti. „Když je víra všeobecně přijata, nebo jak se říká kolektivně uznána“, pociťuje se potřeba organizovat se do společenství, aby společný poklad byl chráněn a rozmnožen. Tak se zakládají církve. „Církev je tedy ovoce kolektivního uvědomění, jinak vyjádřeno, shromáždění se uvědoměním si své víry osamostatňuje; a tak to vede až k prvnímu společenství a k prvnímu věřícímu - pro křesťany je to Ježíš Kristus.“

A dějiny Církve byly sepsány následujícím způsobem: Když se ještě na počátku věřilo, že autorita Církve pochází od Boha, chápala se tato jako založena sama v sobě. „Ale dnes se již od toho dávno upustilo. Když je Církev pojímána jako živoucí produkt kolektivního vědomí, tak také autorita je živoucím produktem Církve.“ Moc musí tedy přejít do jiných rukou a na jinou bázi. Politické vědomí je tvořeno vládou lidu, podobně tomu musí být i v Církvi. Pokud nechce církevní autorita ve vnitřní oblasti svědomí vyvolat konflikt a rozdmýchávat, musí se přizpůsobit demokratickým formám.“

Bezradní katolíci, rozumíte již nyní odkud kardinál Suenens a všichni tihle jarmareční teologové na II. vatikánu čerpali své ideje. Pokoncilní Církev se nachází v plné kontinuitě s těmi, kteří uvrhli konec minulého a počátek našeho století do zmatku a nepokoje. Chápete nyní také, proč v katechismech, které vaše děti přinesly domů, začíná vše prvním společenstvím, které se vytvořilo po Letnicích, kdy učedníci pod dojmem, který v nich vyvolal Ježíš jejich duševní potřebou po božském, pocítili spolu navzájem a zažili „prazkušenost“ víry. Můžete si nyní vyjasnit proč v katechismu a v kázání chybí dogmata, jako ta o Nejsvětější Trojici, stvoření člověka, vykoupení, Ježíšovo Nanebevstoupení, atd.. Vysvědující doprovodný text francouzského episkopátu vypracovaný pro katechese, jedná podrobně a obšírně o tvorbě skupin, které mají být minicírkvemi a mají nově vybudovat Církev zítřka. Odpovídá to procesu, který modernisté vyčetli z ustavení Církve apoštoly: V katechetické skupině přednáší animátoři, rodiče, děti své životní zkušenosti, jejich touhy, náboženské představy a jisté poznatky o věcech víry. K tomu se připojují vzájemné protiklady, které jsou předpokladem nalezení pravdy, tím jak jednotlivé osoby společenství projevují své vnitřní přání a touhy, které jsou výzvou a vedou ke konkrétní a nezbytné proměně, kterou přináší dotek s evangeliem. Duševní odpor a nesouhlas je možný. Projevuje se v rozdílných názorech a sporech týkajících se obrácení, způsobu smrti, atd.. Skrze milost se mohou poznatky o víře doplňovat.“

Jsou to biskupové, kteří tyto modernistické taktiky odsouzené Piem X. ve vší otevřenosti používají. V § 312. tohoto objasňujícího textu je to vše obsaženo. Ještě jednou si ho pozorně pročtěte: ... skrze potřebu vyvolání náboženského pocitu, hluboké touhy po pravdě, skrze různá protikladná stanoviska a zkušenosti pramení změny dogmat, zlom v Tradici.

Podle modernismu vznikly svátosti rovněž z potřeby, neboť jak jste již zaznamenali, pojmy potřeba, nouze mají v jejich systému veliký a všeobsáhlý význam. V náboženství musí být něco smyslově vnímatelného, tělesného: Svátosti jsou (pro ně) ryzími znameními nebo symboly, které jsou vybaveny také platnou účinností. Srovnávají je také s jistými hesly o nichž se lidově říká, že se přijímají, protože mají účinek, chápou je jako silnou a pronikavou ideu, která působí a burcuje, kterou necháme zazářit. Můžeme konečně říci, že svátosti byly podle nich ustanoveny jen proto, aby přiblížily víru: věta odsouzená koncilem tridentským.“

Tyto ideje nacházíme znovu např. u koncilního experta Besreta: Svátost není to, co přináší lásku Boží do světa. Láska Boží působí ve všech lidech. Svátost je okamžik jejího veřejného působení ve společenství učedníků. Když to říkám, nechci v žádném případě popírat účinný aspekt ustanoveného znamení. Člověk se zdokonaluje také tím, že se projevuje a vyjadřuje a to platí při svátostech jakož i při ostatní jeho činnosti.“

A Písmo svaté? To je pro modernisty „soubor knih, který v daném náboženství vytvořila zkušenost.“ Je to sice Bůh, který skrze tyto knihy mluví, ale Bůh, který je v nás. Jsou to inspirované knihy asi tak, jako se mluví o inspiraci básnické. Inspirace je prudkou potřebou věřících písemně sdělit svou víru. Bible je dílo lidské.

V PIERRES VIVANTES se říká dětem, že Genesis je „báseň“, která byla jednoho dne sepsána věřícími a která byla poté „přebásněna“. Tyto spisy zavedené všemi francouzskými biskupy k vyučování náboženství na všech školách vykazují modernismus téměř na každé stránce. Zde je krátké srovnání:

SV. PIUS X.: „Je to pro ně (modernisty) zákon, že doba vzniku biblických písem může být přesně stanovena jen podle dobových poznámek, které Církev v průběhu času vynechala.“

PIERRES VIVANTES: „Aby pomohli tomuto společenství žít podle evangelia, napsali mu jisté apoštolské dopisy, které se také nazývají epištoly. ... Ale apoštolové vyprávěli především ústně to, co Ježíš v jejich středu dělal a co jim říkal. ... Později čtyři spisovatelé (Marek Matouš Lukáš a Jan) zapsali písemně, co apoštolově mluvili.“ „Vznik evangelií: Marek kolem r.70? Lukáš asi 80-90? Matouš asi 80-90? Jan asi 95-100?“ „Vyprávěla příběhy z Ježíšova života, Jeho slova a především Jeho smrt a Zmrtvýchvstání, aby usnadnila víru věřícím.“

SV. PIUS X.: „V Písmu svatém (říkají) je tak veliké množství pasáží, které se dotýkají otázek přírodních věd nebo historie, v nichž se tvrdí zřejmé omyly. Ale tyto knihy nepojednávají o přírodních vědách, ani o historii, nýbrž pouze a jen o náboženství a o mravním učení.“

PIERRES VIVANTES: „Je to (Genesis) báseň a ne přírodovědecká kniha. Přírodní vědy nám říkají, že to trvalo miliardy let, než se na zemi objevil život.“ „Evangelia nám nepřinášejí zprávy o Ježíšově životě takovým způsobem jakým nám dnes podávají zprávy rádio, televize nebo noviny o nejrůznějších událostech.“

SV: PIUS X.: „Neváhají (modernisté) tvrdit, že dotyčné knihy, především Pentateuch a první tři evangelia, byly sestaveny pomalu skrze přídavky k původní, velice krátké, ústně vyprávěné zprávě; jedná se tedy o různá dodatečná vsunutí, přidání nejrůznějších druhů teologických nebo alegorických interpretací. Nebo že jde jednoduše o přechodné spojovací pasáže.“

PIERRES VIVANTES: „Co je ve většině knih zapsáno, to bylo nejprve ústně vyprávěno z generace na generaci. Jednoho dne to někdo zapsal, aby to pak bylo od něj dále předáváno a často to pak bylo od jiných lidí znovu a znovu přepisováno ...538, vláda Peršanů: její myšlenková odezva a tradice se odráží v knihách. Ezdráš sebral na 400 (různých knih) aby z nich vyrobil zákon nebo-li Pentateuch. Byli sepisovány svitky spisů proroků. Způsob a druh myšlení prozrazuje různé mistry těchto prací.“

Pro katolíky, kteří jsou užaslí nad způsobem řeči v „konciliární církvi“, je důležité vědět, že to není nic nového, že tak mluvili již Lamennais, Fuchs, Loisy v minulém století, a že to z jejich strany nebylo nic jiného, než užívání starých omylů, které byly v oběhu v průběhu staletí. Náboženství Kristovo se nemění a nikdy se měnit nebude. Nesmíme si nechat všechno líbit!