Co je Tradice?
Je to skutečně modernismus, který dnes jako včera (tuneluje) vyhloubil Církev. Vyberme z encykliky Pascendi ještě několik odstavců, které odpovídají tomu, co právě zažíváme. „Neboť je-li účel náboženské autority pouze duchovní, musí se zbavit veškeré vnější okázalosti, všech těch přikrášleností, s nimiž se vystavuje na odiv. Při tom zapomněli (modernisté), že náboženství, i když také přísluší duším, přesto se na ně neomezuje a že autorita vyzařuje úctu zpětně k poctě Ježíše Krista, který ji ustanovil.“
Pod nátlakem těchto „hlasatelů novot“, odložil Pavel VI. tiáru, biskupové se zbavili fialových a dokonce i černých sutan s nimi i prstenů, kněží se ukazují v civilu a většinou jednají dokonce úmyslně nedbale. Dokonce i nyní již prosazené nebo naléhavě zaváděné reformy měl Pius X. za „šílené vtipkování modernistických reformátorů“. Můžeme to poznat z několika citátů: „(přejí si) co se týče kultu snížit počet vnějších okázalých pobožností nebo minimálně zamezit jejich přibývání ... vedení Církve má být demokratické, nižšímu kléru a samotným laikům má být přiznána účast na řízení. Autorita má být decentralizována. Má být provedena reforma římských kongregací, především Svatého oficia a indexu ... někteří z nich také chtějí, jakožto posluchači svých protestantských učitelů, odstranit celibát“.
Na uvedených požadavcích vidíme, že nejde o žádnou novou věc. Pro křesťanské myšlení a výchovu budoucích kněží požadovali reformisté v době Pia X. upuštění od scholastické filosofie, která je v „dějinách filosofie zastaralým systémem“ a má být opuštěna; chtějí, „aby se mladí lidé učili moderní filosofii, jedině pravdivé a pravé, která je jedině naší době přiměřená a tzv. racionální teologii, která zcela spočívá na moderní filosofii. Tak se má pozitivní teologie zakládat na dějinách dogmatu.“
V tomto bodě dosáhli modernisté to, co chtěli a víc než to. V učebních ústavech, které dnes připravují seminaristy a nahradily semináře, se učí antropologie a psychoanalýza, Tomáš Aquinský byl nahrazen Marxem, principy tomistické filosofie byly obětovány ve prospěch nejistého systému, jehož nedostatečná způsobilost objasnit smysluplný řád universa má za následek, že se dovolává filosofie absurdity. Jistý revolucionář této nové doby, jeden z intelektuálů, velice bystrý kněz se zmatenými ideami, který považuje pohlavnost za centrum všech věcí se nestydí na veřejném shromáždění říci: „Hypotézy minulosti jsou z přírodovědeckého hlediska čisté osloviny a tyto osloviny podepřel sv. Tomáš a Origenes svými systémy.“ Do stejných absurdností sklouzává, když definuje život jako „nepřetržitě se vyvíjející sled nevysvětlitelných biologických skutečností.“ Jak to ví, že je to nevysvětlitelné? Jak může kněz, připojuji k tomu, vyloučit jediné vysvětlení, totiž Boha?
Když modernisté museli hájit své výmysly proti principům Doctora angelica, museli zničit základní filosofické a teologické pojmy, jako např. akt vědomí, substance, akcidence, duše, tělo atd.. Vyloučením těchto pojmů se stala teologie Církve nesrozumitelnou, a jak stojí v Motu proprio Doctorus Angelici následkem toho je, že studenti posvátných disciplín již nechápou význam slova dogma, jakožto od Boha zjevené a učitelským úřadem Církve potvrzené pravdy. Ofenzíva proti scholastické teologii je tedy nutná, má-li se změnit dogma, když se má porazit Tradice.
Ale co je to Tradice? Zdá se mi, že se tomu slovu jen nedokonale rozumí. Setrvávat v Tradici je jako by totéž, jako držet se stejného povolání, žít ve stejné občanské společnosti, v rodině: jako by šlo o věnec (máji) na štítě domu, když je položena poslední taška, o tkaničku, která se přestřihne při odhalování pomníku.
Ale to není to, o čem mluvím já; Tradice není zvyk nebo obyčej, který jsme převzali z minulosti a který nás zavazuje z věrnosti k němu samému dodržovat jej, i když důvody pro něj, nám už nejsou zcela jasné. Tradice je definována jako ze staletí do staletí učitelským úřadem dále předávaný poklad víry. Tento poklad víry je onen, který nám darovalo Zjevení Boží, to znamená Slovo Boží, který byl předán apoštolům a jejich nástupcům, kteří zabezpečují jeho další předávání.
Ale dnes se každý „pokouší bádat“, jako by nám nebylo předáno Krédo, jako by náš Pán nepřišel, aby nám jednou pro vždy předal Pravdu. Co má být nalezeno při všem tom bádání? Katolíci, kterým se vnucují různá „infrastanoviska“, která je mají přinutit, aby se „vzdali svého přesvědčení“, si musí uvědomit následující: Předávání pokladu Zjevení bylo smrtí posledního apoštola ukončeno. Skončilo a až do konce časů se nesmí do něj zasahovat. Zjevení je nereformovatelné. První vatikánský koncil to výslovně připomíná: „Bohem zjevené učení víry nebylo založeno na nějakém filosofickém učení inteligentních lidí, kteří by jej měli zdokonalit, nýbrž je jako božský poklad svěřeno Tělu Kristovu (Církvi) s tím, aby jej tato věrně opatrovala a neporušené předávala“.1
Ale, můžete namítnout, že dogma o vyhlášení Panny Marie za Matku Boží pochází až z roku 431, o transsubstanciaci z r. 1215, o papežské neomylnosti z r. 1870 a tak dále. Nemůže nastat ještě nějaký vývoj? V žádném případě ne. Dogmata definovaná během doby, již byla ve Zjevení obsažena; Církev je pouze formulovala. Když papež Pius XII. definoval dogma o tělesném Nanebevzetí Panny Marie, prohlásil výslovně, že tato pravda o tělesném nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie, byla obsažena v pokladu Zjevení a že již existovala v textech, které nám byly před smrtí posledního apoštola zjeveny. V této oblasti nemůžeme přidat nic nového, nemůžeme uvést jednu jedinou novou větu víry, ale můžeme ty existující vždy jasněji, krásněji a vznešeněji vyjádřit.
Je to tak jisté, že to tvoří pravidlo, které se používá při odsuzování a odmítání omylů, které se nám den co den předkládají a pro jejichž odmítnutí je bezpodmínečně určeno. Bossuet píše naplno píše: „Pokud jde o objasňování zásad křesťanské morálky a podstatných dogmat Církve, je vše, co není v Tradici všech staletí a obzvlášť co nenacházíme ve středověku právě z tohoto důvodu nejen podezřelé, nýbrž i zlé a odsouzeníhodné; a to byl základní princip podle něhož církevní otcové a ještě mnohem více papežové odsuzovali falešná učení, které se vznešeností římské církve nesouvisejí, neboť není nic opovrženíhodnějšího než novoty.“
Argument, který se vůči ustrašeným věřícím naproti tomu používá je: „Uzavřel jste se ve své minulosti. Žijte přece v dnešní době. Vy jste věčně včerejší.“ Mnoho se jich nechá zneklidnit a neví co odpovědět; přitom je odpověď snadná: Zde není ani minulost ani současnost ani budoucnost, pravda platí na věky, je věčná.
Aby se otřáslo Tradicí, drží se po protestantském způsobu Písma svatého a tvrdí, že evangelium je jediná kniha, která platí. Ale Tradice je starší než evangelium! I když ani synoptická evangelia nebyla nakonec tak pozdě napsána, jak se nám dnes tvrdí, přece jen uplynula řada let, než byla čtyřmi evangelisty dokončena; ale Církev již existovala, události Letnic se odehrály a přitáhly k ní početná obrácení - tři tisíce mužů již v den opuštění večeřadla. Čemu věřili v onom okamžiku? Jak by se mohlo Zjevení dále šířit, kdyby nebylo ústního podání? Tradice si Písmo svaté nepodřizuje a již zcela jistě je neodmítá.
Nevěříme ale, že důrazem kladeným na Písmo svaté mají (modernisté) neomezený respekt před inspirovaným texty. Oni dokonce popírají, že je Písmo svaté ve svém celku inspirováno: „Co je v evangeliu inspirováno? Jen pravdy, které jsou k naší spáse nutné“. Tímto byly zázraky, zprávy o dětství, veškeré práci a působení našeho Pána zařazeny do více nebo méně legendární biografické literatury. Na koncilu se kvůli slovům: „jen ke spáse nutné pravdy“ strhla hádka; Byli biskupové, kteří chtěli historickou věrohodnost evangelií omezit, což ukazuje, až do jaké hloubky je klérus otráven neomodernismem. Katolík nesmí něco takového vůbec připustit: Celé evangelium je inspirováno;
Všechno co bylo napsáno je skutečně nutno chápat tak, že to bylo napsáno plně pod vlivem Ducha svatého, takže celá evangelia jsou Verbum Dei. Není dovoleno něco si vybírat a říkat: „Tuto část přijímáme a tuto odmítáme“.
Přesto trváme na tom, že je to Tradice, která nám evangelium předala a je to věc Tradice, učitelského úřadu nám vykládat evangelia. Když nebudeme mít toho, kdo nám slova evangelia vyloží, může se stát, že mnozí z nás budou stejným slovům Kristovým rozumět naprosto rozdílným způsobem.
Přistaneme potom v liberum arbitrium (svobodné libovůli) protestantů a u svobodné inspirace toho zcela dnešního charismatismu, který nás uvrhne do čirého dobrodružství.
Všechny dogmatické koncily vyjadřovaly jasně Tradici, vyjadřovaly jasně to, co učili apoštolově. Zde nemůže být žádná novota. Dekrety koncilu tridentského se nedají nikdy změnit, protože jsou neomylné, byly sepsány a vydány skrze oficiální akt Církve na rozdíl od druhého vatikánského koncilu, jehož učení není neomylné, protože papežové svou neomylnost při něm naprosto nechtěli uplatnit. Nikdo vám tedy nemůže říci: „Vy jste se uzavřel v minulosti, vy zůstáváte u tridentského koncilu.“ Tridentský koncil není minulost! Tradice je ve své podstatě nadčasová a stojí se všemi časy a se všemi místy ve shodě.