Římské sankce proti Ecône
Patříte snad k těm bezradným čtenářům, kteří s bolestí a strachem sledují průběh těchto události, který se ale přece nemůže odhodlat navštívit pravou mši, ačkoliv po tom touží, protože se mu chce namluvit, že tato mše je zakázaná. Patříte k těm, kteří již nechodí k rolákovým kněžím, ale přesto kněze v sutaně sledujete s jistým podezřením, jako by byli stiženi disciplinárním trestem. Není to ten, který je vysvěcen biskupem suspendovaným a divinis? Máte strach postavit se mimo Církev. Tento strach je ve svém principu chvályhodný, ale vy se zneklidňujete mylnými představami. Chci vám vysvětlit jak to s těmi sankcemi, nad nimiž zednáři a marxisté propukají v ohlušující jásot, vlastně vzniklo. Krátký přehled minulosti se jeví jako nutný, abychom věcem přesně porozuměli.
Když jsem byl ustanoven misionářem v Gabunu, jmenoval mě můj biskup současně profesorem v semináři v Liberville; tam jsem vyučoval šest let seminaristy, z nichž někteří později obdrželi milost biskupské hodnosti. Když jsem se potom já sám stal biskupem v Dakaru, považoval jsem především za svou povinnost hledat a vzdělávat mladé muže, kteří zaslechli Boží volání a chtějí ho následovat, a vést je ke kněžství. K mé radosti jsem mohl mezi jinými vysvětit na kněze i ty, kteří byli poté jmenováni mými nástupci. V Dakaru, Mgr. Thiadoum a také Mgr. Dionne současný arcibiskup v Thiés v Senegalu.
Po návratu do Evropy, když jsem nastoupil do úřadu generálního představeného Otců od Svatého Ducha, jsem se snažil zachovávat podstatné hodnoty při výchově kněží. Musím bohužel říci, že již tehdy na počátku šedesátých let byl tlak takový a těžkosti tak velké, že jsem cíl, o nějž jsem usiloval nedosáhl. Poznal jsem, že francouzský seminář v Římě, který patřil naší kongregaci si neudržel dobrého ducha, jakého vykazoval ještě v letech 1920 až 1930, když jsem tam byl já seminaristou.
V roce 1968 jsem odstoupil, abych nemusel přistoupit na reformy, které přijala generální kapitula a které odporovaly pojetí katolické tradice. Již v tomto okamžiku se obracely početné rodiny a kněží na mne s otázkami, kde se mají seminaristé vzdělávat, aby z nich byli dobří kněží. Musím se přiznat, že jsem byl ze všech těch otázek, jež se k tomu vztahovaly dost nerozhodný. Poté, co jsem byl zbaven zodpovědnosti představeného a zamýšlel jsem se stáhnout do ústraní, zaslechl jsem o universitě ve Freiburgu, ve Švýcarsku, která ještě byla tomisticky orientovaná a Zachovalá. Biskup Charrier mne přijal s otevřenou náručí. Pronajal jsem jeden dům a přijal jsem tam devět bohoslovců, kteří navštěvovali přednášky na universitě a ve zbývajícím čase žili řádným seminárním životem. Projevili brzy přání, aby dále pracovali společně. Po několikerém uvažování jsem se zeptal Mgr. Charriera, zda je ochoten podepsat zakládající dekret pro nějaké bratrstvo. On souhlasil se statutem, a tak bylo ustaveno 1.11.1970 „Kněžské bratrstvo sv. Pia X.“ Tím jsme byli kanonicky ustanoveni v diecézi Fribourg.
Jak ještě uvidíme, jsou všechny tyto podrobnosti velice důležité. Biskup má ve své diecézi kanonické právo zřizovat sdružení, která Řím již na základě tohoto zřízení uznává, a to na tak dlouho, že druhý biskup, nástupce předcházejícího, nemůže toto sdružení zrušit, dokud se nejdříve neobrátí na Řím.
Římské úřední instance ochraňují to, co první biskup zřídil s tím, že sdružení neobsahuje žádné rozpornosti, které by byly pro další vývoj škodlivé. Tak to vyžaduje církevní kanonické právo (Kánon 493).
Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je tedy zřízeno zcela legálním způsobem a Římem uznáno, ač je to diecézním právem a ne papežským, což ale není nezbytně nutné. Existují stovky řádových kongregací diecézního práva, které mají své domy po celém světě.
Když Církev uzná založení nějakého diecézního sdružení, sladí jeho stanovy tak, aby se jeho členové sami vzdělávali; jde-li o řádovou kongregaci, tak k tomu přísluší noviciát a vzdělávací dům. Pro nás jsou to semináře. 18. února 1971 mi poslal kardinál Wright, prefekt posvátné kongregace pro klérus povzbuzující dopis, v němž mne ujišťoval, že je přesvědčen, že „Bratrstvo odpovídá velice dobře požadavkům koncilu a posvátné kongregace ...“ A přesto se hovořilo v listopadu 1972 na shromáždění francouzského episkopátu v Lourdech o jakémsi „ilegálním semináři“ bez toho, aby alespoň jeden z přítomných biskupů, který jistě musel být v církevním právu zběhlý a právní postavení semináře v Econe znal, proti tomu protestoval.
Proč nás považovali za ilegální? Protože naši seminaristé nenosí u sebe klíč od brány domova, aby se mohli vracet podle libosti, protože se každý večer nedívají od osmi do jedenácti na televizi, protože nenosí kolem krku roláky a protože každé ráno jdou na mši místo toho, aby až do první přednášky zůstali v posteli.
A přece mi řekl kardinál Garrone, prefekt kongregace pro katolickou výchovu, s kterým jsem se tehdy setkal: „Nejste mi přímo podřízen a já vám mohu říci jen jedno: Řiďte se ratio fundamentalis, které jsem vydal pro zřizování seminářů a kterému musí odpovídat všechny semináře.“ Ratio fundamentalis pamatuje ještě na to, aby se pěstovala latina a aby se studium opíralo o učení sv. Tomáše Aquinského. Dovolil jsem si odpovědět: „Eminence jsme pravděpodobně jediní, kteří se jim řídí.“ A to platí ještě více dnes, ačkoliv je ratio fundamnentalis stále v platnosti. Co se nám tedy vytýká?
Když bylo nutno otevřít skutečný seminář a já jsem v Ecône pronajal dům - bývalou zotavovnu společnosti svatého Bernarda - vyhledal jsem biskupa ze Siónu Mgr. Adama, který mi dal své povolení. Já jsem toto založení nijak dlouho neplánoval, spíše mi bylo přikázáno Boží Prozřetelností. Řekl jsem si: „Pokud se celosvětově rozšíří, bude to znamení, že Bůh je s námi.“ Rok od roku počet seminaristů rostl; v roce 1970 bylo 11 příchozích, v roce 1974 to bylo 40. U novátorů se šířil nepokoj, bylo jasné, že seminaristy vzděláváme proto, aby byli svěceni a aby tito budoucí kněží sloužili věrně mši Církve, mši Tradice a mši všech dob a aby ji zůstali věrni. Musely se najít důvody pro útoky proti nám a my jsme poskytovaly jen tyto důvody; žádné jiné se nenašly. Ecône představoval pro neomodemistickou Církev nebezpečí, kterému je nutno čelit dříve než bude pozdě.
A tak se objevili 11. listopadu 1974 s prvním sněhem dva apoštolští vizitátoři. Byli z jisté vytvořené komise, kterou jmenoval papež Pavel VI. a skládala se z kardinálů Garroneho, Wrighta, Tabery,1 poslední byl prefektem posvátné kongregace pro řeholní život a sekulární instituty. Vyptávali se deseti profesorů a dvaceti ze sto čtyř přítomných seminaristů, jakož i mne samotného. Dva dny na to přijeli znovu a zanechali po sobě nepříjemný dojem: Vedli před seminaristy skandální řeči, kněžské svěcení ženatých pokládali za normální, prohlásili, že nečetli žádnou neměnnou pravdu a vyjádřili pochybnosti o tradičním pojetí Zmrtvýchvstání našeho Pána. O semináři neřekli nic a nezanechali po sobě žádný protokol. K tomu jsem vydal podnícen jejich řečmi prohlášení, které začínalo následujícími slovy:
„Lpíme celým svým srdcem a celou duší na katolickém Římu, strážci katolické víry a katolické Tradice, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.
Odmítáme však jej následovat v jeho neomodernistických a neoprotestantských reformách, které se projevily jasně na II. vatikánském koncilu a po něm.“2
Tato řeč byla jistě poněkud břitká a odrážela naše tehdejší názory, které jsou dosud stejné. Kardinálská komise se rozhodla vyvodit z tohoto textu důvod k našemu zrušení. Ze samotného chodu semináře se k tomu nenašel důvod. Ještě dva měsíce po vizitaci mi kardinálové poslali oznámení, že vizitace na ně učinila dobrý dojem.
Kardinálská komise mne pozvala 13.2. následujícího roku k „pohovoru“ do Říma k vyjasnění některých bodů a já jsem se tam dostavil bez toho, abych tušil, že na mne připravili past. Pohovor se změnil hned od počátku v ostrý výslech jako před soudem. Následoval další 3. března a dva měsíce nato mne informovala komise o rozhodnutí, které učinila „s plným schválením Jeho Svatosti.“ Mgr. Mamie, nový biskup ve Fribourgu oznámil, že aprobaci udělenou Bratrstvu jeho předchůdcem bere zpět a tím ztrácí v prvé řadě seminář v Ecône své „oprávnění k existenci“.
Bez vyčkání na úřední rozhodnutí tohoto uzavření mi Mgr. Mamie napsal: „Informoval jsem vás o tom, že koncese udělená mým předchůdcem, týkající se Bratrstva sv. Pia X. je zrušena, jakož i zřizovací dekret ze dne 1.11.1970. Toto rozhodnutí vstupuje ihned v platnost.“
Pokud jste sledovali můj výklad, můžete potvrdit, že toto rozhodnutí je od biskupa z Fribourgu, a jistě ne od Svatého Stolce. Podle kánonu 493. jde tedy z důvodu nedostatečné kompetence o právně neplatný prostředek. K tomu ještě přistupuje nedostatek patřičných a dostatečných důvodů. Protože podle výpovědi jmenované kardinálské komise byly výsledky vizitace příznivé, můžeme tyto závěry vztahovat pouze na mé prohlášení ze dne 21.11. 1974, které bylo prohlášeno komisí „ve všech bodech za nepřijatelné.“ Mé prohlášení ale naproti tomu nebylo nikdy odsouzeno kongregací pro nauku víry (bývalým Svatým Officiem), které jediné je kompetentní vyjadřovat se k odsouzení ze strany víry. Bylo shledáno „ve všech bodech jako nepřijatelné“ pouze ze strany tří kardinálů, a to během jednání, které oficiálně před ním i po něm platilo jen jako rozhovor.
Právní existence komise samotné nebyla nikdy prokázána. Jakým, papežským aktem byla ustavena? Jakého data? V jaké formě byl text sepsán? Komu byl úředně oznámen? Skutečnost, že římské autority jeho předlohu odepřely, vyvolává pochybnosti o jeho existenci.
„V právních pochybnostech zákon nezavazuje“, říká církevní zákoník; a právě tak, když kompetence a dokonce existence nějakého uznávaného úřadu je pochybná. Slova „s plným schválením Jeho Svatosti“ jsou právně nedostačující a nemohou nahradit dekret, který kardinálskou komisi ustanoví a na ni musí převést plnou moc.
Pouhé nedostatky v jednání činí zrušení bratrstva neplatným. Nesmí se také zapomenout, že Církev není nějaká totalitní společnost nacistického nebo marxistického typu a že právo samo o sobě, i pokud je respektováno - což rovněž v tomto případě není - nepředstavuje žádný absolutní pojem. Vztahuje se k pravdě, k víře, k životu. Církevní právo bylo vytvořeno k tomu, aby nám umožňovalo duchovní život a tak nás vedlo k věčnému životu. Používá-li se těchto zákonů k tomu, aby nám bránily tohoto dosáhnout, aby do jisté míry usmrcovaly náš duchovní život, pak jsme povinni poslušnost odmítnout právě tak, jako všichni občané nějaké země jsou povinni neposlouchat zákon o potratu.
Abych zůstal v oblasti jurisdikce: Dvakrát po sobě jsem se odvolal u apoštolské signatury, což je něco jako nejvyšší soud v občanském právu. Kardinál sekretář Villot zakázal tomuto nejvyššímu soudu Církve přijmout odvolání, což představuje zásah vládní moci do moci právní.