Tzv. mše sv. Pia V. - mše všech dob
Jedna skutečnost vás jistě překvapila: ani na okamžik nebyla v předcházejících kapitolách líčících předmět sporu řeč o mši, ačkoliv ona tvoří jádro celého konfliktu. Toto křečovité mlčení je přiznáním, že tzv. ritus Pia V. právně zůstává povolený.
V tomto ohledu se nemusí katolík naprosto zneklidňovat: Mše zakázána není a nikdy být nemohla. Pius V., který ji, abych to zopakoval nevymyslil, nýbrž „mešní knihu ve shodě se starými pravidly a s rity svatých otců znovu sestavil“, nám k tomu dal naprostou jistotu v ustavující bule Quo primum:
„Rozhodli jsme se a vyhlašujeme, že představení, administrátoři, kanovníci, kněží jakékoliv hodnosti nebo řeholníci jakéhokoliv řádu nemohou být nikdy nikým nuceni k tomu, aby slavili mši jinak, než jak jsme pevně ustanovili, a to od nikoho a v žádném čase budoucím, tato mešní kniha a toto nařízení nemůže být žádnou mocí změněna, nýbrž toto naše nařízení má zůstat navždy po všechny časy ve své nezmenšené síle a účinnosti v platnosti ... Kdyby se přesto někdo takového padělání opovážil, ať má na paměti, že narazí na hněv Všemohoucího Boha a blažených apoštolů sv. Petra a Pavla.“
Je nutno požadovat, jestliže chce papež takové navěky udělené privilegium odvolat, aby tak učinil podobným slavnostním aktem. Apoštolská konstituce Missale Romanum ze dne 3. dubna 1969 schválila tzv. mši Pavla VI.. Neobsahuje ale nijaký výslovný zákaz tridentské (s koncilem v Tridentu shodné) mše. Je to tak jisté, že kardinál Ottaviani mohl v r.1971 říci: „Nevím o tom, že by tridentský ritus byl zrušen.“ Biskup Adam ze Siónu na plném shromáždění švýcarských biskupů tvrdil, že konstituce Missale Romanum zakázala celebrovat mši podle ritu sv. Pia V. mimo důvodů zvláštního svolení. Když byl dotázán udat slova, kterými byl tento zákaz vysloven, musel své tvrzení odvolat.
Z toho vyplývá, že odsouzení nějakého kněze, který je za sloužení tridentské mše disciplinárně stíhán nebo dokonce exkomunikován, je absolutně neplatné. Svatý Pius V. tuto mši s konečnou platností právně ustanovil; nějaký papež nemůže takový zákon zrušit, právě tak jako nemůže zmařit kanonizaci nějakého svatého. Můžeme takovou mši sloužit v naprostém klidu svědomí a věřící se jí mohou bez nejmenších úzkostlivých podmínek zúčastňovat; konec konců měli by vědět, že ona je nejlepším prostředkem k záchraně vaší víry.
Je to tak nesporně správné, že Jeho Svatost Jan Pavel II. po několika letech mlčení o případu mše konečně povolil na katolíky uvalenou svěrací kazajku. Dopisem posvátné kongregace pro bohoslužbu ze dne 3. října 1984 „povolil“ znovu ritus sv. Pia V. pro ty věřící, kteří o to žádali. Byly uloženy jisté podmínky, které nemůžeme přijmout, a na druhé straně není tento indult naprosto nutný k tomuto oprávnění, to nám bylo poskytnuto až do konce časů.
Ale toto první gesto — modlíme se, aby další následovala - odstraňuje neoprávněně rozšířenou nedůvěru ke mši a osvobozuje svědomí bezradných katolíků, kteří ještě otálejí zúčastnit se této mše.
Přejděme nyní k suspenzi a divinis, která nade mnou byla vynesena 22. července 1976. Byla následkem svěcení udíleného 29.6.1976 v Ecône. Již během tří předcházejících měsíců nám byly z Říma doručovány ostré výčitky, nepřetržité požadavky, varování a hrozby, které od nás požadovaly zastavení naší činnosti a neudělování svěcení. Ještě v den bezprostředně před svěcením jsme dostávali nepřetržitě vzkazy a zásilky. A co nám říkali? Šestkrát za sebou ode mne požadovali nastolit znovu normální vztahy se Svatým Stolcem tím, že budu akceptovat nový ritus a sám jej celebrovat. Šlo to dokonce tak daleko, že jeden z monsignorů ke mně vyslaných mi nabízel, že bude se mnou koncelebrovat; vtiskl mi do ruky nový misál a přislíbil mi, že vše bude mezi mnou a Římem okamžitě urovnáno, když 29.6. budu před celým shromážděním, které přijde aby se modlilo za kněze, sloužit mši Pavla VI..
To ovšem znamená, že se mi nezakazovalo udílet toto svěcení, ale že se po mně chce, abych je udílel podle nové liturgie. Od toho okamžiku bylo zřejmé, že podstata celého tohoto dodnes ještě trvajícího dramatu mezi Ecône a Římem, je problém mše.
V kázání při mši na svěcení jsem řekl: „Možná, že zítra bude kvůli tomuto kněžskému svěcení stát v novinách naše odsouzení, to je docela dobře možné. Já snad budu stižen suspenzí. Tito mladí kněží budou stiženi irregularitou (nedovoleností), která jim má v podstatě bránit v tom, aby sloužili mši. To je naprosto možné. Potom se ale budu odvolávat na sv. Pia V.“
Mnoho katolíků se bude snad zneklidňovat, protože jsem toto suspendování a divinis odmítl. Musíme ale rozumět tomu, že to vše tvoří jeden jediný řetěz: Proč se mi zakazuje udílet ono svěcení? Protože Bratrstvo by se rozpadlo a seminář by tím musel být uzavřen. Ale já jsem zrušení a uzavření proto nepřipustil, neboť obojí by bylo jistě nezákonné, protože učiněná opatření byla postižena různými kanonickými nedostatky, jak formou tak důvodem, (zvláště tím, co soudní administrativa nazývá zneužití mínění, tzn. oprávnění mínění v jistém účelu, pro který ji bylo použito rozporuplným způsobem). Všechno jsem měl od počátku přijmout, ale já jsem to neudělal, protože naše odsouzení bylo bez rozsudku, bez možnosti se hájit, bez oficiálního varování, bez jediné věty soudního spisu, bez možnosti odvolání. Jakmile se zamítl první rozsudek, potom není žádný důvod, aby nebyly odmítnuty i následující, neboť ty se ve všem o ten předcházející opírají. Nicotnost jednoho se vztahuje na všechny následující.
Ještě jiná otázka bývá občas vznášena vůči věřícím a kněžím: je možno mít pravdu proti všem? Při jedné tiskové konferenci mi reportér Le Monde řekl: „Ale vždyť vy stojíte sám proti papeži, sám proti všem biskupům. Co znamená tento váš boj?“ „Ale já zde nestojím sám. Mám na své straně celou Tradici. Církev totiž existuje v čase a prostoru. A já vím, že mnoho biskupů ve svém nitru smýšlí stejně jako my. Dnes, po zveřejnění dopisu papeži, který jsme s Mgr. Antonio de Castro Mayerem (bývalým biskupem diecéze Campos v Brazílii) podepsali,1 jsme dva, kteří jsme se veřejně vyslovili proti protestantizaci Církve. Máme na své straně mnoho kněží. A pak jsou tu ještě naše semináře, z nichž nyní každým rokem vychází asi 40 novokněží, našich 250 seminaristů, našich 30 bratrů, našich 60 sester, našich 30 oblátek, kláštery, karmely, které vznikají a rozvíjejí se, velký počet věřících, který k nám přichází. Kromě toho pravda nevzniká skrze počet a počet nevyrábí pravdu. I kdybych zůstal zcela sám, kdyby mne všichni mí seminaristé opustili, i kdyby se ode mne odklonilo veškeré veřejné mínění, bude mi to, co se mne samotného týče zcela lhostejné. Já se držím pevně svého Creda, svého katechismu, držím se pevně Tradice, která posvětila všechny vyvolené, kteří jsou v nebi, a já chci zachránit svou duši. Známe velice dobře veřejné mínění, které odsoudilo našeho Pána pár dnů poté, co mu veřejně provolávalo slávu. To je právě palmová neděle, po níž následuje Velký pátek.
Jeho Svatost Pavel VI. se mne zeptal: „Ale cožpak si přece neděláte ve vašem nejhlubším nitru výčitky ohledně toho, co děláte? Působíte v Církvi enormní pohoršení, enormní! To Vám vaše svědomí neříká?“ Odpověděl jsem: „Ne, Svatý Otče, naprosto ne.“ Kdybych si měl něco vyčítat, ihned bych přestal.
Papež Jan Pavel II. proti mně vyslovené sankce ani nepotvrdil ani nezrušil. U příležitosti audience, kterou mi v listopadu 1979 udělil, vypadal po dlouhém rozhovoru skutečně nakloněn tomu, ponechat mi v liturgii svobodnou volbu. Krátce řečeno, nechávat mě dělat to, čeho jsem se od počátku tak domáhal: mezi všemi experimenty, které se v Církvi zavádí, „experiment Tradice“. Téměř se zdálo, že přichází okamžik, v němž se věci upraví: žádné další odsuzování mše, žádné další problémy. Ale kardinál Seper, který byl přítomen, rozeznal nebezpečí a zvolal: „Ale Svatý Otče, vždyť oni si dělají z té mše svou korouhvičku!“ Těžký závěs, který se na okamžik rozhrnul se znovu zatáhl a my jsme museli znovu čekat.