Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Pokračuje na stejné téma
o dalších sklíčenostech a sevřeních vůle.
1. Sklíčenost a sevření vůle jsou zde také nesmírné a takové, že někdy proniknou duši náhlým rozpomenutím se na špatnosti, v nichž se vidí, s nejistotou pokud jde o jejich zhojení.
A k tomu se přidává vzpomínka na uplynulé období blahobytu; neboť obvykle, když tito lidé vstupují do takové noci, mají v Bohu mnoho (dobrotivosti) a vykonali pro Něho mnohou službu, a proto jim způsobuje větší bolest vidět, jak se odcizují onomu dobru a že do něho již nemohou vstoupit. O tom říká Jób (srov. Job 16,12-16) tak pravdivě, jak to sám zakusil, tato slova:
Já, jenž jsem býval zámožný a bohatý,
jsem náhle zničený a zkormoucený;
uchopil mne za šíji, roztříštil mne
a položil mne jako svůj terč, aby mne zraňoval;
svými střelami mne obklíčil, rozťal mé boky,
neodpustil, vyvrhl na zem mé vnitřnosti,
rozbil mne ranou na ránu; jako silný obr napadl;
na svou kůži jsem ušil žínici a tělo pokryl popelem;
tvář mám opuchlou od pláče a oči mám osleplé.
2. Tolik a tak těžkých trýzní je v této noci a tolik výroků je v Písmu v tomto smyslu, že pro jejich přiblížení a vypsání by nám chyběl čas i síly, protože nepochybně všechno, co je možné tady vyslovit, je málo. Z výroků již řečených bude možno něco z toho vytušit.
A abych tímto veršem uzavřel a zároveň dal lépe porozumět tomu, co se v duši děje v této noci, řeknu, co v ní zakouší Jeremjáš (srov. Pl 3,1-20). A protože je toho tolik, říká to a pláče v mnoha slovech:
Já, (jsem ten) muž,
který vidím svou nouzi pod holí jeho rozhořčení,
pohrozil mi a zavedl mne do temnot, a ne do světla.
Svou ruku obrací proti mně znovu a znovu po celý den!
Vetchou učinil mou kůži i tělo, rozdrtil mi kosti.
Ohradu udělal kolem mne a obklíčil mne hořkostí a strastí;
do temnot mne vsadil, jako na věky mrtvé,
proti mně, kolem dokola mne obklíčil, abych nevyšel,
utáhl má pouta.
A dokonce, když naříkám a prosím, odvrhne mou modlitbu.
Zatarasil mi mé východy a cesty kamennými kvádry;
zkřížil mé kroky.
Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ve skrýších.
Mé stezky rozvrátil a zdrtil mne, bezmocného mne opustil,
napjal svůj luk a učinil mne terčem svého šípu.
Do mých útrob vystřílel obsah svého toulce.
Stal jsem se pošklebkem všech lidí,
jejich posměchem i popěvkem po celý den.
Hořkostmi mne nasytil, zpil mne pelyňkem.
Zuby mi vylámal do jednoho, živil mne popelem.
Vyrval pokoj z mé duše, zapomněl jsem na všechno dobré.
A řekl jsem: Zmařen a skončen je můj cíl i úsilí
i mé doufání v Hospodina. Rozpomeň se na mou bídu,
na mé vytržení, na pelyněk a strast.
Rozpomenu se v paměti,
a v trýzních se duše má ve mně zhroutí.
3. Všechen tento pláč naříká Jeremjáš ve strastech, kdy velmi živě kreslí utrpení duše při očišťování a v noci ducha. Je proto třeba mít veliký soucit s duší, kterou Bůh noří do této bouřlivé a hrozné noci; neboť, třebaže ji vede velmi dobrý příslib (velikých dober, která se v ní mají zrodit), kdy, jak říká Jób (srov. Job 12,22), Bůh v duši pozdvihne dobré z hlubokých temnot a ze stínu smrti vyvede do světla, stejně jako říká David (srov. Žalm 139,12) její světlo bude jako byly její temnoty, s tím vším, s nesmírnou bolestí pokračujícího utrpení a pro velikou nejistotu, kterou má o své záchraně - vždyť si myslí, jak zde říká prorok, že to zlé kolem ní snad ani neskončí, a zdá se jí, jak říká také David (srov. Žalm 143,3-4), že ji Bůh vsadil do temnot jak od věků dávno mrtvé, její duch je proto sevřen úzkostmi a srdce jí v nitru usedá; a z toho má velkou bolest a zármutek.
Vždyť k tomu se přidává způsobeno samotou a bezútěšností této noci, i to, že nenachází útěchu ani oporu v žádném učení, ani u žádného duchovního učitele;
protože i kdyby jí svědčily mnohé cesty o důvodech k útěše, kterou může nabýt vzhledem k dobru, jež vzejde z těchto utrpení, nemůže tomu věřit.
Vždyť, je natolik uchvácena a pohroužena do zakoušení
zlého, kdy tak jasně vidí svou bídu, že se jí zdá,
že když oni nevidí to, co ona zakouší a vidí,
mluví k ní, aniž by cokoliv chápali,
a tak se jí místo útěchy dostává nové bolesti,
připadá jí, že není žádného léku na její špatnost
a je tomu opravdu tak.
Neboť dokud Pán neskončí s jejím očišťováním,
tak jak On to chce udělat,
žádný prostředek ani lék jí neposlouží ani nezabere na její bolest, tím spíše ne, že zde duše zmůže tak málo,
stejně jako ten, koho mají ve vězení
v nějaké temné kobce
spoutaného na rukou i na nohou,
bez možnosti se pohnout,
vidět nebo zakusit nějakou laskavou pomoc shůry či zdola,
dokud zde duch nezpokorní, nestane se povolným a neočistí se
a nestane se tak jemným, prostým a bystrým,
aby se mohl sjednotit s Duchem Božím,
podle toho stupně sjednocující lásky,
který mu Jeho milosrdenství chce udělit.
Ve shodě s tím je očišťování více nebo méně silné a trvá delší nebo kratší čas.
4. Avšak, má-li být opravdu podstatné, i sebesilnější očišťování potrvá několik let. Pro pookřátí jsou do této léčby vložena úlevná mezidobí, v nichž Bůh promíjí a opouští očistný způsob i formu vlomení se temnou kontemplací, vlamuje se osvícením a láskyplně, kdy se duši
dostalo znovuzrození ve volnosti a ve svobodě,
tak jako by právě vyšla z nějaké podzemní kobky a podobných vězení,
a ona zakouší a raduje se s Bohem z mocné (vlídnosti) pokoje a láskyplného přátelství, v lehkosti a hojnosti duchovního sdílení.
A to je pro duši znamením spásy,
kterou v duši pomalu koná snubní očišťování,1 předpovědí hojnosti, již očekává. A je toho někdy tolik, že se duši zdá, že její strasti jsou již skončeny.
Neboť věci ducha, jsou-li ryzeji duchovní, mají už v duši takovou kvalitu: ve strastech se duši zdá, že z nich nikdy nemůže vyjít a že pro ni už všechno dobré skončilo, jak je vidět ze zmíněných výroků; a v dobrech duchovních se rovněž duši zdá, že pro ni skončilo všechno zlé a že dobré jí už nikdy nebude chybět. Jako David (Žalm 30,7), když po-zná-val, že jich dosáhl, vyznal a řekl:
V dobách pohody jsem si řekl: Mnou nikdy nic neotřese.
5. A to se stává, protože v duchu aktivní osvojení jednoho protikladu samo sebou vylučuje aktivní osvojení a zakoušení protikladu druhého; což se nestává ve smyslové stránce duše, a to pro slabost vnímání.
Nicméně protože duch zde dosud není zcela ryzí a očištěný od vznětů, které jako protikladné má v nižší stránce duše, třebaže se jako duch nemění,
jakmile je jimi zasažen, mohou se měnit v utrpení,
jak vidíme, že se později změnil i David (Žalm 30,8),
když zakoušel mnoho zlého a mnohá utrpení,
ačkoliv v čase hojnosti se mu zdálo a bylo mu řečeno, že se to nikdy nezmění. Tak duše, když vidí,
že je zahrnuta onou hojností duchovních dober,
nepostřehne kořen nedokonalosti a poskvrny, který v ní ještě zbývá, a myslí si, že její útrapy skončily.
6. Ale tato myšlenka vyvstává jen málokdy, protože dokud není skončeno očišťování ducha, jen velmi vzácně bývá ono vlídné sdílení natolik hojné, aby v ní zakrylo kořen, který zbývá, a to do té míry, že by duši dovolilo
hluboko v nitru zakoušet jakési nevím co,
kterého se jí nedostává a které zbývá vykonat,
které ji nenechá dokonale se radovat z onoho ulehčení,
a ona tudíž uvnitř zakouší jakoby nějakého svého nepřítele,
a ten, jak se obává - třebaže je jakoby zklidněný a uspaný
- se vrátí a znovu ožije, aby provedl své.
A je tomu tak: vždyť když si je nejjistější a nejméně se toho naděje, znovu duši pozře a stráví na jiném, horším a krutějším stupni, v temném a zraňujícím více, než byl minulý, a trvá další období, snad delší než první. A duše se zde znovu domnívá, že všechno dobré provždy skončil.
A nestačí jí zkušenost minulého dobra, které ji utěšilo po prvních strastech - v nichž si také myslela, že již nemá nic než utrpení - aby ji na tomto druhém stupni utrpení opustila myšlenka, že je již všechno skončeno a nevrátí se to jako minule. Neboť, jak říkám, toto přesvědčení
v duši tolik utvrzené
je způsobeno přítomným uchvácením ducha,
které v ní dává vymizet všemu, co je mu protikladné.
7. Taková je příčina, proč ti, kteří prodlévají v očistci,
trpí velikými pochybnostmi, jakoby odtud neměli nikdy vyjít a jakoby jejich trýzeň neměla nikdy skončit.2
Neboť třebaže habituálně mají tři božské ctnosti, kterými jsou víra, naděje a milosrdná láska, současný stav, v němž zakouší trýzeň a odloučení od Boha, jim nedovoluje radovat se z přítomného dobra a z útěchy těchto ctností. Ačkoliv totiž postřehnou, že Boha velice milují,
neutěší je to, protože se jim zdá, že Bůh nemiluje je
a že toho ani nejsou hodny; poněvadž se vidí od Něho odloučeny, ponořeny do svých bídností; spíše se jim zdá,
že samy v sobě velmi dobře mají ono proč jsou Bohu odporné a Jím právem a navždy odvržené.
A tak třebaže duše v tomto očišťování vidí, jak mnoho Boha miluje a že by pro Něho dala tisíc životů
(což je také pravda, protože v těchto strastech duše milují svého Boha s velikou opravdovostí),
není to všechno pro ni ulehčením, spíše jí to působí větší utrpení; neboť když Jeho tolik miluje,
že nemá nic jiného, oč by se starala,
a jak se vidí tak bídná, nemůže věřit, že ji Bůh miluje,
ani tomu, že má nebo bude mít proč ji milovat,
ale spíš že ona má proč být odporná nejen Jemu, ale navždy i všemu stvoření. Bolí ji, když v sobě vidí příčiny,
proč si zasluhuje být odvržena od Toho, kterého tolik miluje a po kterém tolik touží.