Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Objasňuje se slovo "přestrojení"
a hovoří se o barvách převleku duše v této noci.
1. Potom, co jsme objasnili příčiny, proč duše pojmenovala kontemplaci tajemným žebříkem, zbývá tedy nyní si uvědomit při třetím slově verše, totiž v přestrojení, co je příčinou, že duše mluví také o tom, že vyšla
po tajemném žebříku, v přestrojení1
2. Pro rozlišení toho je třeba vědět, že přestrojit se není nic jiného než maskovat se a skrýt se v jiném šatě i podobě než ve své vlastní: jednak kvůli tomu, aby v oné podobě a šatu vyjevila vůli a úmysl, které má v srdci - získat milost a přízeň toho, kterého miluje, a zároveň také aby se skryla před svými soupeři a mohla tak lépe obstát. A bere si nyní takový šat a výstroj, aby lépe projevila a naznačila tíhnutí svého srdce a aby se mohla lépe maskovat před protivníky.
3. Duše tedy zasažená zde láskou Ženicha Krista usiluje o to, aby dosáhla Jeho milosti a získala Jeho přízeň;
vychází zde přestrojena v takovém přestrojení, které živěji projeví tíhnutí jejího ducha
a v němž by s větší jistotou prošla kolem svých odpůrců a nepřátel, kterými jsou ďábel, svět a tělo.
A tak výstroj, kterou oblékla, je ze tří základních barev, což je bílá, zelená a červená, v nichž lze rozpoznat tři teologické ctnosti, a to víru, naději a lásku, jimiž nejenom získá milost a přízeň svého Milovaného, ale bude dobře ochráněna a půjde bezpečná před svými třemi nepřáteli.
Vždyť víra je tunika tak zářivé bělosti,
že rozptýlí pohled všeho rozumu. A tak, když duše jde oblečena vírou, neuvidí ji, ani k ní nedosáhne ďábel, aby jí mohl zabránit, protože vírou více než všemi ostatními ctnostmi je dobře ochráněna před ďáblem, který je nepřítel nejsilnější a nejlstivější.
4. Vždyť proto svatý Petr (srov. 1P 5,9) nenašel žádnou větší ochranu pro osvobození se od ďábla než víru, když řekl: Cui resistite fortes in fide - odporujte mu silní ve víře. Tak pro dosažení milosti a sjednocení s Milovaným nemůže mít duše lepší tuniku a odění nitra jako základ a počátek všeho ostatního oblečení ctnostmi, než je běloskvoucí víra, neboť bez ní, jak říká Apoštol (Žid 11,6)
není možné se Bohu zalíbit
a s ní je nemožné se Mu nezalíbit, vždyť On sám říká skrze
proroka Ozeáše (srov. Oz 2,20):
Desposabo te mihi in fide - zasnoubím si tě ve víře.
To je jakoby říkal: "Jestli, duše, chceš být jedno a zasnoubit se se Mnou, musíš přijít oděna niternou vírou."
5. Ta běloskvoucí víra vedla duši k východu z temné noci, kde chodila v temnotách a ve sklíčenosti nitra,
jak jsme řekli výše, bez úlevy světla, které dává rozum,
i shůry, vždyť nebe se jí zdálo být zavřené a Bůh skrytý,
i zdola, protože ti, kteří ji vzdělávali, ji neuspokojovali,
a tak trpěla neustále a vytrvale,
a bez umdlení a neomylně prošla
oněmi strázněmi k Milovanému;
ten v trampotách a v protivenstvích
zkouší víru své Nevěsty, tak aby ona potom mohla říci
ono slovo Davidovo (srov. Žalm 17,4), a sice:
Pro slova Tvých rtů jsem zachovala cesty pevné.
6. Potom si zde na bílou tuniku víry duše obléká druhou barvu, což je zelená kamizola,2 kterou, jak jsme řekli, se značí ctnost naděje; tou především se duše osvobozuje a chrání před druhým nepřítelem, kterým je svět. Neboť tato zeleň naděje živé v Bohu dává duši takovou životnost a smělost a povznesení k věcem věčného života, že ve srovnání s tím, v co doufá, všechno ze světa se jí zdá být, a opravdu takové je, vyprahlé a povadlé a mrtvé, bez ceny. A tady se obnaží a svleče ze všech těch obleků a šatů světa, a neulpívá srdcem na ničem, ani nedoufá v nic z toho, co ve světě je nebo být má a žije oblečena nadějí pouze na život věčný. Vždyť když má srdce tak povznesené nad svět, nejen že svět se ho nemůže dotknout a v něm se zakořenit, ale nedosáhne k němu ani pohledem.
7. A tak v zelené livreji3 a v přestrojení jde duše velmi bezpečně před druhým nepřítelem, světem.
Vždyť naději nazývá svatý Pavel (Sol 5,8) přilbou spásy.
Je to zbroj, která chrání celou hlavu a zakrývá ji tak, že nezakryto zůstane pouze hledí, kudy se dívá.4
A to je vlastnost naděje, že zakrývá duši všechny smysly hlavy, aby se neponořily do žádné věci světa a ani místo aby nezbylo, kudy by je mohl zranit šíp časnosti.
Jenom hledí jí ponechává, aby se oko mohlo dívat vzhůru, více ne, a to je úkol, který v duši obvykle plní naděje,
to znamená, že pozvedá oči jenom proto, aby hleděla k Bohu, jak říká David, že to v něm působila (srov. Ž 25,15), totiž:
Oculi mei semper ad Dominum - mé oči jsou stále upřeny k Hospodinu. A nic dobrého neočekává již z jiné strany, ale jak sám říká v jiném žalmu (srov. Žalm 123,2):
Tak jako oči služebnice jsou upřeny k rukám její paní,
tak naše oči k Hospodinu, našemu Pánu,
a doufáme v Něho, dokud se nad námi nesmiluje.
8. Kvůli této zelené livreji - neboť duše se neustále dívá k Bohu a očima neulpí na ničem jiném a nic pro ni neplatí, jen On Jediný - nachází Milovaný v duši takové zalíbení, že je pravda, když řekneme, že duše od Něho dosáhne to, v co doufá. Vždyť proto jí říká Ženich Písně písní (srov. Pis 4,9):
jediným pohledem oka mi zranila srdce.
Bez zelené livreje naděje, upřené pouze k Bohu, by nebylo vhodné, aby duše usilovala o lásku, protože by nedosáhla ničeho, vždyť to, co podněcuje a vítězí, je vytrvalá naděje.
9. V šatu naděje5 přestrojena jde duše temnou a tajemnou nocí, jak jsme řekli;
a je tak prázdná, beze všeho vlastnictví a opory, že nespočine očima na jiné věci,
ani nemá starost o nic, než o Boha,
svá ústa pokládá do prachu, snad ještě naděje zbývá,
jak jsme uvedli onehdy z Jeremjáše (srov. Pl 3,29).
10. Přes bílou a zelenou, aby zdokonalila a dokončila převlek a livrej, duše zde obléká třetí barvu,
je to skvoucí červená tóga.
Podle ní se rozpozná třetí ctnost, kterou je láska.
Ta dává půvab nejen oběma jiným barvám, ale pozdvihuje
duši do takové vysokosti, že ji klade do Boží blízkosti tak
krásnou a milou, že se duše odvažuje říci:
Snědá jsem, krásná, dcery jeruzalémské;
a proto si mne zamiloval král a uvedl mne do svého lože.
(srov. Pis 1,5).6
S touto livrejí slitovné lásky,7 což je již plášť lásky, který probouzí v Milovaném lásku ještě větší,
se duše uchrání a skryje před třetím nepřítelem, jímž je tělo, (neboť tam, kde je opravdová láska k Bohu, nevstoupí sebeláska ani její zájmy),
zhodnotí však ještě ostatní ctnosti,
dává jim statnost a moc, aby ochránily duši,
i krásu a půvab, aby se jimi Milovanému zalíbila,
protože bez lásky před Bohem není půvabná žádná ctnost;
je to purpur, o kterém se říká v Písni písní (3,9-10),
že na něm spočine Bůh, až se do duše zadívá.
V tomto červeném plášti oblečena jde duše, jak jsme osvětlili výše v první písni, když v temné noci vychází ze sebe i ode všech věcí stvořených
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech,
po tajemném žebříku kontemplace,
k dokonalému sjednocení v lásce s Bohem, svou milovanou spásou.
11. Toto tedy je přestrojení, ve kterém, říká duše, vystupuje v noci víry po tajemném žebříku, a toto jsou její tři barvy; a ty jsou tou nejvstřícnější dispozicí pro sjednocení duše s Bohem, podle jejích třech tvořivých schopností, kterými jsou rozum, paměť a vůle.
Neboť víra zastírá temnotou a činí rozum prázdným v celé jeho přirozené inteligenci, a tím ho připravuje pro sjednocení s božskou Moudrostí.
A naděje činí prázdnou paměť a zprošťuje ji všeho vlastnictví ve stvoření, protože, jak říká svatý Pavel (srov. Rim 8,24), naději vkládáme v to, co nevlastníme,
a tak zprošťuje paměť toho, co se může vlastnit, a vkládá ji v to, co očekává. A proto naděje v Boha sama v ryzosti připravuje paměť na sjednocení se s Bohem.
Slitovná láska nejinak činí prázdnými a ničí sklony a žádosti vůle po jakékoliv věci (která není Bůh), a jenom v Něho ji vkládá; a tak tyto ctnosti, protože mají uloženo zprostit duši všeho, co je méně než Bůh,
následně ji pak mají s Bohem spojit.
12. A tak bez opravdového putování v šatě těchto tří ctností je nemožné dojít k dokonalému sjednocení s Bohem v lásce. Proto, aby duše dosáhla toho, oč usilovala, což je láskyplné a milostné sjednocení se jejím Milovaným, byl velmi potřebný a vhodný tento šat i přestrojení, které zde duše přijala. A také to, že sejí ho podařilo obléci a setrvat v něm až k dovršení úmyslu a cíle tak vytouženého, jakým je sjednocení v lásce, bylo veliké dobrodružství, a proto nám to říká tento verš:
ó, štěstí nad štěstí!