To jsou milé a svaté úkony, které žádám od Svých služebníků, to jsou ctnosti duše, které jsou zkoušeny, jak jsem ti řekl. A nejedná se jen o ctnosti projevované vnějšími úkony, jejichž nástrojem je tělo, čili o ty, které spočívají ve vnějších viditelných skutečnostech, jako různé druhy pokání, které jsou spíše jen nástroji ctností. Kdyby šlo jen o tyto skutky, a nikoli také o výše popsané ctnosti, nikdy bych v nich nenašel velké zalíbení. Kdyby duše nečinila pokání rozvážně, to znamená kdyby se její horlivost omezila na nástroje a počáteční úkony pokání, často by to bylo naopak na překážku její dokonalosti. Duše se naopak musí vydat touze lásky, doprovázené svatou nenávistí vůči sobě samé, a s pravou pokorou a dokonalou trpělivostí i s ostatními ctnostmi duši vlastními má pociťovat opravdový hlad a touhu po tom, abych byl uctíván, a po spáse duší. Tyto ctnosti ukazují, do jaké míry je vůle umrtvena a nakolik neustále umírá své smyslnosti pro horlivou touhu po dosažení ctností.

Duše musí činit pokání rozvážně, to znamená, že musí dbát na to, aby svou horlivost spíše než na pokání soustředila na ctnosti. Pokání totiž má být nástrojem k upevnění ctností podle duchovních potřeb, v míře odpovídající možnostem duše.

Kdyby bylo pokání považováno za podstatu ctností, a nikoli za jejich nástroj, bylo by na překážku dokonalosti duše. V takovém případě by totiž pokání nebylo osvíceno poznáním, které má duše mít o sobě a o Mé laskavosti a které je správným měřítkem, a nežilo by z Mé Pravdy. Bylo by spíše prováděno bez řádného měřítka, bez rozvážnosti, neboť by duše nade vše nemilovala to, co miluji já, tedy ctnost, a neměla by v nenávisti to, co já nejvíce nenávidím. Rozvážnost je totiž jen poznáním, které má duše o sobě a o Mně: z tohoto poznání rozvážnost vyrůstá. Rozvážnost je jako dítě zrozené z lásky a s láskou spjaté.

Je pravda, že je mnoho dětí, jako strom má mnoho větví. Ale stromu a větvím dává život kořen, pokud vyrůstá z půdy pokory, která je opatrovatelkou a živitelkou lásky. Tak lze prohlásit, že touto větví je rozvážnost a že strom, z něhož vyrůstá, je naroubován na lásku. Jinými slovy: ctnost rozvážnosti by neexistovala nebo by nepřinášela životodárné plody, kdyby nevyrůstala ze ctnosti pokory. Pokora totiž vyplývá z poznání duše o sobě. Již jsem ti to řekl: kořenem rozvážnosti je poznání sebe a Mé laskavosti. Díky této podmínce může duše každému ochotně dát to, co mu náleží.

A především dává Mně, co Mi náleží, vzdává slávu a chválu Mému Jménu a uznává, že všechny milosti a dary, které u sebe pozoruje, přijala ode Mne. Sobě přivlastňuje to, co si zasloužila, a přiznává, že sama o sobě není nic, a tím, čím je, může být jen díky Mému daru udělenému z milosti, stejně jako je Mým darem každá jiná milost, již ode Mne přijala. Za těchto podmínek se duše cítí nevděčná za tolik dobrodiní. Zjišťuje, že nedbale užívá svůj čas a obdržené dary, a je proto přesvědčena, že zasluhuje potrestání.

Tehdy, díky rozvážnosti plynoucí z pokorného a upřímného poznání své vlastní nicotnosti, pojme nenávist k sobě a nelibost nad svými vinami.

Kdyby duše neměla zmíněnou pokoru, byla by nerozvážná. Její nerozvážnost by se rodila z pýchy, stejně jako rozvážnost pramení z pokory. Proto by si bez rozvážnosti přisvojovala jako zloděj všechnu čest, která náleží Mně, a přikládala by ji sobě. A Mně by přisuzovala to, co závisí na ní, a stěžovala by si a žalovala na tajemné způsoby, kterými jednám s ní a s ostatními tvory. Pro cokoli by se ihned pohoršila nade Mnou i nad bližním: její chování by bylo pravým opakem chování těch, kdo mají ctnost rozvážnosti, kdo dávají Mně i sobě, co každému náleží, a uznávají, že mají k bližnímu dluh milosrdné lásky a pokorné ustavičné modlitby, jíž jsme si vzájemně povinováni. Tak splácejí bližnímu dluh pravého učení, příkladů poctivého a svatého života, slouží mu radou a pomocí podle toho, co je zapotřebí pro jeho spásu, jak jsem ti řekl.

Ať pán či představený či poddaný, ať člověk žije v jakémkoli stavu, má-li ctnost rozvážnosti, každý jeho čin vůči bližnímu je rozvážný a láskyplný: rozvážnost a láska jsou totiž spolu spjaty a vycházejí jedna z druhé, neboť vyrůstají z opravdové pokory, která přichází jen po poznání sebe samého, když si člověk přizná, jaký je.

předchozí | obsah | další