Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Toto jsou plody a skutky, které od duše vyžaduji: aby v okamžiku, kdy je toho zapotřebí, podrobila své ctnosti zkoušce. Proto, jestli si vzpomínáš, jsi před drahnou dobou toužila konat velké pokání z lásky ke Mně a tázala ses, co můžeš učinit, abys pro Mne trpěla. Odpověděl jsem ti v tvé mysli: Jsem ten, kdo má zalíbení v málo slovech, a v četných činech." Chtěl jsem ti ukázat, že netoužím po tom, abych byl vzýván jen pouhým zvukem slov, jak to činí ten, kdo říká: "Pane, Pane, chtěl bych pro Tebe něco vykonat."1 Nemám zalíbení ani v tom, kdo chce umrtvovat tělo mnoha pokáními, ale nedokáže umrtvit svou vůli a zahubit ji. Já chci mnoho činů, jimiž duše dokazuje, že umí odvážně a trpělivě snášet protivenství, a ostatní ctnosti, které jsem ti vypočítal a které duši náleží. Jsou to ctnosti činné, neboť duši přinášejí hojné plody milosti.
Za nic než prázdná slova považuji každý čin zakládající se na jiných principech, než které jsem uvedl. Takový čin je totiž konečný, zatímco já jsem nekonečný, a proto vyžaduji skutky nekonečné hodnoty, které může vykonat jen nekonečná horlivost lásky. Chci, aby kající skutky a další tělesná cvičení byla považována za nástroj, a ne za podstatu nejvznešenějšího citu. Kdyby největší láska byla vkládána do nich, byla by Mi přinášena konečná věc, která zmizí jako zvuk slova, když vyjde z úst. Ale slovo vycházející z lásky duše, jež jako jediná počíná a rodí pravou ctnost, není jen vyhaslým zvukem, neboť je se Mnou spojeno vřelou láskou. Tehdy mi jsou skutky milé a libé, neboť nejsou osamoceny, ale doprovází je pravá rozvážnost. Díky ní jsou tělesné činy považovány jen za nástroje a není nebezpečí, že by platily jako absolutní principy.
Pokání totiž nemá být považováno za hlavní princip našeho jednání; a stejně ani žádný jiný tělesný čin, neboť jsou to činy konečné, jak jsem ti již řekl. Jsou konečné proto, že jsou dokonány v průběhu života, který má svůj konec, a také proto, že je člověk někdy musí odložit nebo je k jejich odložení donucen. Někdy je odkládá z důvodu, který mu brání dokončit započaté dílo, ať kvůli okolnostem nebo z poslušnosti vyžadované představeným, neboť v tom případě by jejich vykonání nejenom nebylo záslužné, nýbrž bylo by přímo urážlivé. To dokazuje, že všechny takové vnější činy jsou konečné, a poněvadž jsou konečné, musí být považovány za nástroje, a nikoli za kritéria jednání. Kdybychom je přijali za principy chování, duše by zůstala zcela prázdná a chudá, kdyby je na nějaký čas musela odložit.
To chtěl vyjádřit slavný Pavel, když ve svém listě nabádal k umrtvování těla a k zabití vlastní vůle. To znamená: dokázat držet tělo na uzdě a umrtvovat ho pokaždé, když se chce vzepřít duchu. Ale vůli nestačí zabít, vůle musí žít, jako by zemřela, podřízena Mé Vůli. A vůle je zabita jen tehdy, když je splacena cena, jíž ctnost rozvážnosti obohacuje duši, to jest lítostí nad urážkami Boha a nenávistí ke své smyslnosti. Tuto cenu získává duše poznáním sebe samé. Toto poznání je nůž, zabíjející a vyvrhující veškerou sebelásku vrostlou do vůle.
Kdo se drží těchto kritérií, neobětuje Mi pouhá slova, ale četné skutky a činy. Proto jsem ti říkal, že chci málo slov a mnoho skutků. A výrazem "mnoho" nemyslím jejich počet, neboť horlivost duše, která vyrůstá z lásky, matky všech ctností, musí dosáhnout nekonečna. Přesto však slovo nezavrhuji. Jen jsem ti řekl, že chci málo slov, abych ti ukázal, že každý dokonaný skutek je konečný, a proto jsem užil výrazu "málo". Nicméně i konečné skutky se Mi líbí, jsou-li myšleny a vykonány jakožto nástroje ctnosti, nikoli zaměňovány za její principy.
Proto ať si nikdo nemyslí, že velký kajícník, který se cele věnuje umrtvování svého těla, je dokonalejší než člověk, který se pokání tolik nevěnuje. Jak jsem ti řekl, v tom nespočívá ani ctnost, ani zásluha: to bychom mohli prohlásit, že se dopouští zla ten, kdo ze zcela oprávněných důvodů nemůže vykonat žádný kající skutek, ale řídí se jen ctností lásky, osvícenou pravou rozvážností, jež jí dodává účinnost. Ctnost rozvážnosti činí lásku ke Mně nekonečnou a neomezenou: Já jsem nejvyšší a věčná Pravda, a proto lásku, kterou duše miluje Mne, nemůže rozvážnost omezit ani ohraničit; ale lásce, kterou duše chová ke svému bližnímu, dodává míru a řád.
Světlo rozvážnosti, které se rodí z lásky, jak jsem ti řekl, činí lásku k bližnímu uspořádanou, to jest chce, aby láska k bližnímu byla uspořádaná. To znamená, že láska usilující o dobro bližního nesmí způsobit vědomou újmu tomu, kdo čin ve prospěch bližního vykoná. Kdyby se totiž duše pro záchranu celého světa od pekla nebo pro úkon velké ctnosti dopustila třeba jen jediného hříchu, nejednalo by se o lásku uspořádanou podle požadavků rozvážnosti, takový čin by byl naopak nerozvážný, postrádal by míru a princip, neboť spáchání hříchu není oprávněno ani úkonem velké ctnosti či vysoké prospěšnosti bližnímu. Uspořádanost svaté rozvážnosti se projevuje tak, že duše zaměřuje všechny ctnosti na odvážnou a nanejvýš horlivou službu Mně a na lásku k bližnímu, a kdyby to bylo možné, tisíckrát by dala tělesný život za spásu duší a snášela by tresty a trápení, aby jiní měli život v milosti. Své časné statky pak užívá tak, aby pomáhala bližnímu v potřebách jeho tělesného života.
To způsobuje světlo rozvážnosti vycházející z lásky. Tak můžeš vidět, jak díky rozvážnosti každá duše usilující o milost spravedlivě splácí svůj dluh tím, že Mi věnuje nekonečnou a neomezenou lásku a spolu s láskou ke Mně věnuje uspořádanou a spravedlivou lásku bližnímu, jak jsem ti ji vylíčil: to znamená, že nepůsobí újmu sama sobě pod záminkou prospěšnosti ostatním. V tomto smyslu vás napomínal svatý Pavel slovy o lásce, s níž musí člověk začínat především sám u sebe, jinak by užitek přinášený ostatním nebyl dokonalý. Když totiž duši schází ctnost, je všechno nedokonalé, a tato nedokonalost se projevuje ve všem, co duše koná pro sebe i pro ostatní.
Jistě není správné, abych byl Já pro spásu duší, které jsou konečné a Mnou stvořené, uražen, neboť Já jsem Nekonečné Dobro. Tato vina by byla těžší a větší než dobro, které mělo být oním činem dosaženo. Proto se nesmíš nijak poskvrnit vinou hříchu: pravá láska tuto pravdu dobře zná, neboť má vnitřní světlo svaté rozvážnosti.
Toto světlo proniká vší temnotou, zbavuje nevědomosti a je kořením každé ctnosti; rozvážnost posiluje také každý nástroj časných ctností. Rozvážnost je velmi obezřetná, takže nemůže být podvedena, vládne nepřemožitelnou silou, je vytrvalá až do samého konce, obsáhne nebe i zemi, to znamená poznání Mne i sebe, sahá od lásky k Bohu až k lásce k bližnímu a je provázena pravou pokorou. Rozvážnost se dokáže spolu s obezřetností, která je jí vlastní, vyhnout všem nástrahám zlého ducha a léčkám tvorů. Neozbrojenou rukou, totiž tím, že dokáže hodně trpět, vítězí nad zlým duchem a nad tělem. Sladkým a slavným světlem rozvážnosti, které člověku umožňuje poznat svou zranitelnost, a v důsledku toho jí splatit cenu pravé vnitřní lítosti, může člověk rozdrtit svět, položit si ho pod opánky své lásky a chápat ho takový, jaký je: člověk si svět podřizuje a vysmívá se mu.
Právě proto světští lidé nedbají na duchovní ctnosti, ale vším svým pronásledováním ctnost jen rozhojňují a zkouškami ji posilují. Ctnost je totiž, jak jsem ti řekl, v první řadě počata z lásky a poté je zkoušena prostřednictvím bližního a skrze něj rodí další ctnosti. Tak jasně vidíš, že kdyby se ctnost ve zkoušce neprojevila a nezazářila, nebyla by ani opravdu myslitelná. Poněvadž jsem ti řekl a také jsem ti zjevil, že žádnou ctnost, a tím méně ctnost dokonalou, nelze uskutečnit jinak než prostřednictvím bližního. To je, jako kdyby žena počala dítě a neporodila by je: její muž by byl přesvědčen, že žádné dítě nemá. Podobně jsem Já Snoubencem duše, a jestliže duše neporodí dítě jménem ctnost prostřednictvím lásky k bližnímu - tím, že ji zjevně ve svém životě vykonává podle obecných i konkrétních potřeb, jak jsem ti řekl, v tom případě ti říkám, že ona duše v sobě žádnou ctnost v pravdě nepočala. Totéž platí i o neřestech: také každá z nich je počata a posilována prostřednictvím bližního.