Tehdy ona duše, téměř blouznící opojnou mocí lásky, cítila, jak ji stále více spaluje vnitřní oheň, a pociťovala blaženost i bolest zároveň. Blahem ji zalévalo sjednocení s Bohem, který jí dával okusit Svou ušlechtilost a dobrotivost a ponořil ji do Svého Milosrdenství; bolest jí působil pohled na to, že je tak velké Dobro potupováno. A vzdávala díky Božímu majestátu, jako by chápala, že jí Bůh zjevil nedostatky tvorů, aby ji tak přiměl k horlivějšímu úsilí a silnější touze.

Cítila, jak se ve spojení s Bohem obnovuje její cit, a natolik zahořela svatým ohněm lásky, že duchovním úsilím jí na těle hojně vyrazil pot: duše totiž byla v dokonalejší jednotě s Bohem než se svým vlastním tělem. Proto se potila silou a vřelostí lásky, aniž si to uvědomovala, neboť ji ovládala velká touha, aby namísto vody potila krev, a říkala si:

Ach, má duše, ztratilas celý čas svého života, a právě proto se ve světě a ve Svaté Církvi událo tolik zla a bylo napácháno tolik škod, tolik obecného i konkrétního zla. Proto chci, abys zaplatila krvavým potem.

Tato duše opravdu jasně chápala učení, které jí zjevila první Pravda, spočívající v tom, že má vždy poznávat sebe a v sobě Boží dobrotivost a potřebnou nápravu k ozdravení celého světa, k utišení Božího hněvu a soudu. Touto nápravou jsou pokorné, vytrvalé a svaté modlitby.

Tehdy se tato duše, podněcovaná svatou touhou, pozvedla ještě mocněji a otevřela zrak svého intelektu, aby se mohla zadívat do zrcadla Boží Lásky. V Boží Lásce spatřila a okusila, jak mnoho máme milovat a hledat slávu a chválu Božího Jména ve spáse duší. Viděla, že za tímto účelem jsou povoláni Boží služebníci; věčná Pravda si k tomu zvláště povolala a vyvolila jejího duchovního otce, a proto jej duše předkládala Boží Lásce a modlila se, aby mu Bůh vlil Světlo milosti, aby vždy v pravdě následoval Pravdu.

předchozí | obsah | další