Tehdy duše puzená láskou zvolala:

Nejmilejší a nevýslovná Lásko, kdo může nezahořet při pohledu na tak velkou Lásku? Může snad být srdce, které by téměř neomdlelo? Ty, Propast Lásky, jsi bláznivě zamilován do Svých tvorů, jako bys bez nich nemohl žít, Ty, náš Bůh, přestože nás jistě nepotřebuješ. Naše dobro nijak nezvětšuje Tvou velikost, protože jsi neměnný; naše zlo Ti nepůsobí újmu, protože jsi věčné a nejvyšší Dobro. Kdo Tě vede k tomu, abys nám prokazoval tolik milosrdenství? Nutí Tě k tomu láska, jistě ne nějaký dluh k nám nebo nějaká potřeba, kterou bychom Ti mohli splnit my, kteří jsme Tví provinilí a zlí dlužníci.

Vidím-li dobře, Nejvyšší a Věčná Pravdo, jsem já zlodějkou a Ty visíš místo mě. Vidím totiž, že je probodeno a na kříž přibito Slovo, Tvůj Syn, kterého jsi kvůli mně učinil Mostem, podle toho, cos ukázal Své bídné služebnici. Pro to všechno mi puká srdce a nemůže nepuknout, když tolik hladovím po Tobě a tolik Tě miluji.

Ale Tys mi chtěl ukázat ty, kdo se vydávají na cestu přes Most, a kdo jsou ti, kteří se na ni nevydávají. Kdyby mi to proto Tvá dobrotivost chtěla zjevit, s celým srdcem bych všecičko vyslechla a zhlédla.

předchozí | obsah | další