Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Teď jsi viděla, do jak mimořádné výše se pozvedne ten, kdo je schopen milovat jako přítel. Vystupuje na nohou lásky a dospívá až k srdci, k druhému ze tří stupňů znázorněných Tělem Mého Syna. Řekl jsem ti, jaký význam mají tři stupně pro tři síly duše, a teď ti vysvětlím, jak symbolizují tři stavy duše. Ještě než přejdu k třetímu stupni, chci ti ukázat, jak člověk dospěje k tomu, že se stane Mým přítelem - a potom také synem, když Mě začne milovat synovskou láskou a jak jedná jako přítel a podle čeho pozná, že se jím stal.
Jak se stane přítelem? Nejdřív byl nedokonalý, protože žil v bázni služebníka, ale cvičením a vytrvalostí si zamiloval rozkoš a svůj prospěch, které našel ve Mně. To je tedy cesta a jen po ní může jít ten, kdo chce dospět k dokonalé lásce, kterou miluje přítel a syn.
Synovská láska je dokonalá, neboť v ní člověk dostává jako dědictví Mne, svého Věčného Otce. A protože synovská láska není možná bez přátelského citu, řekl jsem ti, že se člověk z přítele stává synem. A povím ti také jak.
Každá dokonalost plyne z lásky jako každá ctnost a láska se živí pokorou vyrůstající z půdy sebepoznání a z nenávisti ke své smyslnosti. Kdo dosáhne až sem, musí být vytrvalý, musí zůstat v cele sebepoznání, v níž pozná svou ubohost v Krvi Mého Jednorozeného Syna. Tehdy k sobě láskou přitáhne Mou Boží Lásku a bude se stále víc cvičit ve vykořeňování veškeré své duchovní či časné zvrácené vůle a bude se ukrývat ve svém domě. Stejně jako to učinil Petr a ostatní apoštolové: Petr se totiž po zapření Mého Syna rozplakal.1 Jeho pláč byl však ještě nedokonalý a byl nedokonalý dalších čtyřicet dní, až do Nanebevstoupení.
Když se Má Pravda ke Mně vrátila se Svou lidskou přirozeností, Petr se s ostatními ukryl v domě a očekával příchod Ducha Svatého, jak jim Moje Pravda slíbila. Ze strachu byli zamčeni: tuto bázeň si totiž duše zachovává do té doby, dokud nedospěje k opravdové lásce. Ale protože vytrvale bděli a neustále se modlili, obdrželi hojnost Ducha Svatého, a veškerá bázeň z nich rázem spadla a vydali se následovat Krista ukřižovaného a hlásat Jeho Učení.2 Stejně i duše, která chtěla nebo chce opravdu dosáhnout této dokonalosti a pozvedne se z viny smrtelného hříchu a pozná svou ubohost, rozpláče se z bázně před trestem. Teprve potom se vzepne k myšlence na Mé Milosrdenství, v níž nalezne potěšení a užitek současně. Tento stav je ještě nedokonalý, a proto, abych tuto duši dovedl k dokonalosti, se od ní po uplynutí čtyřiceti dnů - tedy poté, co duše dosáhne těchto dvou stavů - čas od času odlučuji: ne však Svou milostí, ale jen v jejím pocitu.
Právě to zjevila má Pravda, když řekla apoštolům: "Odejdu a zase se k vám vrátím."3 Všechna Jeho slova byla určena zejména apoštolům, ale tytéž věci říkal obecně a stejně všem tehdejším i budoucím lidem, to znamená těm, kdo se teprve narodí. Prohlásil právě toto: "Odejdu a zase se k vám vrátím" - a tak se také stalo. S vylitím Ducha Svatého na apoštoly totiž přišel i On. Jak jsem ti už řekl, Duch Svatý se nevrátil sám, ale s veškerou Mou Mocí a s Moudrostí Syna, který je se Mnou jedno, a se Svou shovívavostí, která je Duchu Svatému, jenž vychází ze Mne, Otce, a ze Syna, vlastní. Mluvil jsem tedy o tom, že se odlučuji od pocitů duše, abych ji zbavil nedokonalosti, protože jí tak odnímám dřívější útěchu.
Když se duše nacházela ve stavu viny plynoucím ze smrtelného hříchu, vzdálila se ode Mne, a Já jí pro její vinu odňal milost. Zavřela totiž na petlici bránu touhy, takže k ní slunce milosti nemělo přístup nikoli svou vinou, ale vinou tvora, který bránu své touhy zamkl.
Když však duše pozná sebe samu a přizná si svůj stav temnoty, rozevře okno dokořán a vyzvrací svou hnilobu ve svaté zpovědi. Tehdy se z milosti do té duše vrátím, a abych ji zdokonalil, čas od času se od ní vzdaluji, ale jen v jejím cítění, nevzdaluji od ní Svou Milost, jak jsem ti právě řekl. To proto, abych ji pokořil, abych jí pomohl hledat Mě, její Pravdu, a abych ji zkoušel ve světle víry, aby tak duše dospěla k uvážlivosti. Jestliže Mě miluje bez postranních úmyslů, s živou vírou a s nenávistí k sobě, je v době trápení radostná, protože se nepovažuje za hodnou duchovního pokoje a klidu. To je druhá ze tří věcí, které se týkají toho, jak duše dosáhne dokonalosti, a co činí, když jí dosáhne.
Jedná totiž takto: přestože cítí, že jsem se od ní vzdálil, neotáčí se nazpět. Naopak pokorně a vytrvale pokračuje ve cvičení a zůstává pečlivě uzavřena v cele sebepoznání. Tam s živou vírou očekává příchod Ducha Svatého, tedy Mne Samého, Oheň Lásky. Jak tato duše čeká?
Jistě ne v nicnedělání, nýbrž bděle a v ustavičné a svaté modlitbě. Nebdí jen tělesně, ale i duchovně: to znamená, že bdí zrakem intelektu, aby viděla světlem víry, a nenávistně vytrhává marnivost srdce. Bdí v lásce k Mé Lásce, protože dobře ví, že si nepřeji nic jiného než její posvěcení. To všechno je možné díky Krvi Mého Syna.4
Její zrak bdí v poznávání sebe i Mne, a proto se duše neustále modlí. Tehdy se modlí s pomocí svaté a dobré vůle, a v tom spočívá ustavičná modlitba. A bdí také prostřednictvím uskutečňované modlitby, kterou řádně koná v určenou dobu, podle příkazu Svaté Církve.
Tak se chová duše, která vyšla z nedokonalosti a dosáhla dokonalosti. Právě proto, že k ní dospěla, se Já od ní vzdaluji, ne však Milostí, ale tím, že unikám jejímu citu.
Vzdaluji se od ní také proto, aby lépe viděla a poznávala své nedostatky. Když totiž necítí Mou útěchu, cítí palčivou bolest, připadá si slabá a nedokáže vydržet na jednom místě ani v něčem vytrvat. Díky tomu odhaluje kořen své duchovní sebelásky, a může se tudíž poznávat a pozvednout nad sebe samu. Vystupuje na úroveň svého svědomí, a může tak zvážit a výtkou napravit každý cit, a nožem nenávisti k sebelásce a lásky ke ctnostem vykořeňuje rostlinu sebelásky.