Tehdy se ona duše hořící nesmírnou touhou pozvedla jako opojená spojením s Bohem a tím, co vyslechla a okusila od první sladké Pravdy. Přestože byla plna bolestné úzkosti kvůli nevědomosti tvorů, kteří neznají svého dobrodince ani vřelost Božské Lásky, byla zároveň unášena radostí, protože doufala v příslib, který jí Bůh dal, když ji poučil o tom, jak Ho může ona a ostatní Boží služebníci přimět, aby světu prokázal milosrdenství. A tak vedena horoucí touhou, pozvedla zrak intelektu k sladké Pravdě, s Níž byla spojena, protože chtěla vědět víc o stavech duše, které jí Bůh popsal. Vzhledem k tomu, že pochopila, že duše vystupuje do větší výše prostřednictvím slz, chtěla se od Pravdy poučit o jednotlivých druzích slz - jak se od sebe liší, odkud pocházejí a jaké jsou jejich důvody a plody. A protože pravdu nelze pochopit a poznat jinak než u Samotné Pravdy, tázala se duše Pravdy. V Pravdě nemůže člověk poznat nic, pokud se nedívá zrakem intelektu, a proto kdo touží chápat, musí se pozvednout v touze poznat Pravdu a upřít na předmět pravdy zrak intelektu rozjasněný zřítelnicí víry.

A protože věděla - nezapomněla totiž na učení přijaté od Pravdy, která je Bohem že není žádný jiný způsob, jímž by se mohla dozvědět to, co toužila vědět o druzích slz a o jejich plodech, pozvedla se nad sebe nebývalou měrou a světlem živé víry otevřela zrak svého intelektu k Věčné Pravdě, v Níž spatřila a poznala pravdu o tom, co žádala. A Bůh jí zjevil Svou dobrotivost a vyhověl její horoucí touze, když modlitbu oné duše vyslyšel.

předchozí | obsah | další