|
Jak velikou oběť přinesla Maria Bohu v onen den,
když mu obětovala život svého Syna.
Ve Starém zákoně platily při narození prvorozených synů dva předpisy. První stanovil, že se matka musí čtyřicet dní zdržovat v domě jako nečistá a po uplynutí této doby že se musí odebrat do chrámu k očišťování. Druhý předpis nařizoval, že rodiče musí zanést prvorozeného syna do chrámu a tam ho obětovat Bohu. Oba předpisy chtěla Nejsvětější Panna dnešního dne splnit. Ačkoli nebyla vázána zákonem o očišťování, protože byla vždy panna a vždy čistá, přesto se chtěla podrobit jako jiné matky tomuto zákonu z lásky k pokoře a poslušnosti. Stejně uposlechla i druhý předpis, aby přinesla a obětovala svého Syna Věčnému Otci: "A když se naplnily dny Mariina očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli ho do Jeruzaléma, aby ho postavili před Hospodinem." [Lk 2,22] Svatá Panna však přinesla oběť svého Syna jinak nežli ostatní matky. Ty sice též obětovaly své syny, věděly však, že tato oběť je pouhý zákonem předepsaný obřad. Nemusely se bát, že je svou obětí vydávají na smrt. Po zaplacení výkupného dostávaly své maličké zpět. Zato Maria obětovala svého Syna skutečně na smrt. Věděla s jistotou, že tato oběť Ježíšova života bude jednou dokonána na oltáři kříže. Poněvadž milovala svého Syna tak vroucně, přinášela s jeho životem v oběť i sebe samu.
Přejděme všechny jiné úvahy, které bychom mohli konat o mnoha tajemstvích dnešní slavnosti, a rozjímejme jen o velikosti oběti Panny Marie samé, když obětovala Bohu život svého Syna. To je jediný předmět naší úvahy.
Věčný Otec ustanovil, že spasí hříchem ztraceného člověka a že ho zachrání před věčnou smrtí. Jeho vůle však žádala, aby se dostalo Boží spravedlnosti důstojného a náležitého zadostiučinění. Proto se rozhodl, že neušetří život svého vlastního Syna, který se již stal člověkem pro spásu světa, a že ho nechá se vší přísností odpykat trest zasloužený lidmi: "Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny …" [Řím 8,32] Když ho seslal na svět, aby se stal člověkem, určil mu za Matku Pannu Marii. Jako ale nechtěl, aby se Věčné Slovo stalo jejím synem, dokud k tomu sama výslovně nesvolí, tak nechtěl, aby Ježíš obětoval svůj život za spásu světa dříve, dokud nedá svůj souhlas i Maria. Se Synovým životem mělo být obětováno i Mariino srdce. Sv. Tomáš1 píše, že mateřství dává ženě zvláštní právo na děti. Poněvadž tedy byl Ježíš nevinný a nezasluhoval žádný trest za své skutky, zdálo se být přiměřené, aby nebyl vydán na smrt kříže za hříchy světa bez svolení Matky, jímž by ho dobrovolně vydala a obětovala.
Tento souhlas s Ježíšovou smrtí dala Maria ovšem už ve chvíli, kdy se stala jeho Matkou, Bůh však od ní kromě toho chtěl, aby v dnešní den slavným způsobem obětovala sebe samu s obětí svého Syna, jehož drahocenný život měla nabídnout Boží spravedlnosti. Z toho důvodu ji nazval sv. Epifan2 knězem.
Uvažujme však nyní, jaké bolesti ji stála tato oběť a jak hrdinskou ctnost ukázala, když musela podepisovat ortel smrti pro svého Syna.
Maria se již ubírá do Jeruzaléma, aby obětovala své Dítě. Zrychluje kroky k místu oběti a sama nese v náručí drahou žertvu. Vstupuje do chrámu, blíží se k oltáři a s největší skromností, pokorou a zbožností představuje svého Syna Nejvyššímu. V tomto okamžiku přichází sv. Simeon, kterému přislíbil Bůh, že nezemře, dokud neuvidí očekávaného Mesiáše. Bere božské Dítko z Mariiných rukou a osvícen Duchem Svatým jí zvěstuje veliké utrpení, které jí přinese dnešní obětování božského Dítka, s nímž musela obětovat i svoji požehnanou duši. - Sv. Tomáš z Villanovy3 pohlíží v duchu na svatého starce, který, když měl vyslovit ubohé Matce žalostné proroctví, zesmutněl a odmlčel se. Pak světec pozoruje Marii, která se ptá: "Proč jsi, Simeone, tak zarmoucen právě v hodinu, která ti přinesla tak velikou útěchu?" "Ó, královská Panno," odpovídá stařec, "kéž bych nemusel být poslem tak bolestné zprávy. Poněvadž si to ale přeje Pán pro tvoji větší zásluhu, poslyš, co ti řeknu: Toto Dítě, které je nyní plným právem tvou největší radostí, ti bude jednou příčinou nejkrutější bolesti, jako kdy pocítila stvořená bytost. Bude to tehdy, až uvidíš, jak jej lidé všech stavů pronásledují, dělají ho terčem posměchu a příkoří, až ho uvidíš umírat před svýma očima jako zločince. Nyní se raduješ pro toto Dítě, ale ať víš, že je ustanoven jako znamení, kterému budou odpírat [Luk 2,34]. Ať víš, že po jeho smrti mnozí mučedníci vytrpí muka a zemřou z lásky k tvému Synu. Jejich mučednictví však bude tělesné, kdežto ty, Matko Boží, vytrpíš mučednictví ve svém srdci!"
Ano, ve svém srdci musela Maria trpět, neboť jen soucit s mukami jejího milovaného Syna byl tím mečem bolesti, který probodl její srdce, jak jí předpověděl sv. Simeon: "A tvou vlastní duši pronikne meč." [Lk 2,35] Podle Sofrona4 věděla Svatá Panna již z Písma svatého o utrpení, které čekalo na Vykupitele v jeho životě a zvláště ve dnech jeho umučení. Věděla též dobře z Proroků, že jeden z jeho přátel ho zradí a učedníci že ho opustí: "I ten, jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu." [Ž 41,10] "Bij pastýře a ovce se rozprchnou!" [Zach 13,7] Dobře věděla, že bude posmíván, popliván, políčkován a tupen od pohanů: "Nastavuji tělo těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním." [Iz 50,6] Věděla, že se stane posměchem pro lidi a bude zavržen nejnižší chátrou, že bude nasycen příkořím a rouháním: "Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu." [Ž 22,7] Věděla, že na konci života bude jeho nejsvětější tělo celé rozdrásáno a rozsekáno biči, že bude zohaveno, poseto ranami jako malomocenstvím, že bude roztrháno až na kosti: "Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost." [Iz 53,5] "Podoby neměl, ani krásy … My jsme ho pak měli za malomocného." [Iz 53,2.4] "Mohu si spočítat všechny své kosti." [Ž 22,18] Věděla, že bude proboden hřeby, že bude považován za zločince a konečně že zemře na kříži smrtí zločinců za spásu světa: "Zbodli ruce mé i nohy mé." [Ž 22,17] "Nechal se započíst mezi hříšníky." [Iz 53,12] "Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli." [Zach 12,10]
Všechny tyto strasti jejího Syna byly Marii již známy. Když jí však Simeon řekl: "A tvou vlastní duši pronikne meč", byla jí odhalena, jak zjevil Pán sv. Terezii,5 všechna vnitřní i vnější muka se všemi okolnostmi, jak je měl přestát její Syn při svém umučení. A ona se vším souhlasí a se statečností, která uvádí v úžas anděly, pronáší rozsudek, aby její Syn zemřel touto potupnou a bolestnou smrtí. "Otče Věčný," říká, "protože si tak přeješ, ne má, ale tvá vůle se staň! Spojuji svou vůli s tvou svatou vůlí a obětuji ti svého Syna. Souhlasím, aby obětoval svůj život pro tvou čest a pro spásu světa. Spolu s tím ti přináším v oběť i své srdce. Probodni je bolestí, jak se ti líbí. "Ne má, ale tvá vůle se staň!"" Ó, lásko bez míry! Ó, statečnosti bez příkladu! Ó, vítězství hodné věčného obdivu nebe a země!
Z toho důvodu Maria mlčela při umučení Páně, když na něj nespravedlivě žalovali. Nic neřekla Pilátovi, který poznal jeho nevinu a chtěl ho propustit. Na veřejnosti se ukázala, jen aby byla přítomná veliké oběti, která měla být vykonána na Kalvárii. Provází Ježíše na popravní místo. Stojí u něho od chvíle, kdy je přibit na potupné dřevo - "U Ježíšova kříže stála jeho matka." [Jan 19,25], až vydechne duši a dokoná oběť. Vše to činí proto, aby dokončila oběť, kterou začala v chrámě.
Abychom pochopili, jakou statečnost Maria potřebovala v této oběti, museli bychom pochopit její mateřskou lásku k Ježíši. Jak něžná bývá zpravidla láska matky k jejím dětem, zvlášť když některému z nich hrozí nebezpečí smrti! Pak zapomíná na všechny jejich chyby a nedostatky, zapomíná dokonce i na bezpráví, kterých se jí od nich dříve dostalo, a snáší nevýslovné hoře. A přece bývá tato láska ještě rozdělena i na druhé děti nebo na jiné věci. Maria však má jediného Syna. Její Syn je nejkrásnější ze všech Adamových synů, je lásky nejhodnější, neboť má v sobě vše, co zasluhuje lásku: je poslušný, ctnostný, nevinný, svatý, slovem: je Bůh! Láska této Matky není oslabena náklonností k jiným věcem. Maria miluje pouze tohoto Syna celou svou láskou. Nemusí se bát, že ho bude milovat příliš mnoho, neboť tento Syn je Bůh, který je hoden lásky nekonečně. A tohoto Syna má nyní dobrovolně obětovat a vydat na smrt.
Z toho může každý poznat, kolik bolesti stála Marii tato oběť a jakou sílu musela mít, aby vydala na smrt kříže život tak předobrého Syna. Maria byla ovšem nejšťastnější Matkou, neboť byla Matkou Boží, ale zároveň byla Matkou hodnou největšího soucitu, protože byla Matkou nejbolestnější. Vždyť byla Matkou Syna, kterého viděla v duchu na kříži od okamžiku, kdy se stal jejím dítětem. Která matka by přijala syna, kdyby už dopředu věděla, že ho nešťastně ztratí bezectnou smrtí a že bude jeho smrti přihlížet? Maria ráda svoluje k tak tvrdé podmínce a nejen Syna přijímá, nýbrž ho dnes i obětuje vlastní rukou na smrt a vydává ho Boží spravedlnosti. - Podle sv. Bonaventury6 by byla Maria mnohem raději vzala sama na sebe utrpení a smrt místo svého Syna, ale z poslušnosti k Bohu přinesla v oběť život svého milovaného Ježíše a překonala s největší bolestí něžnou lásku k němu. Proto si musela činit při této oběti větší násilí a projevit větší statečnost, než kdyby se byla sama obětovala, aby snášela všechny Synovy bolesti. Svou hrdinností předčila všechny mučedníky. Ti obětují jen svůj vlastní život, kdežto blahoslavená Panna přinesla v oběť život svého Syna, kterého milovala a hodnotila nekonečně více než svůj život vlastní.
Trýzeň této bolestné oběti však u toho nekončila. Nyní vlastně teprve začala. Od té doby měla Maria na mysli smrt svého Syna a všechny bolesti, které na něho čekaly. Čím více poznávala krásu, půvab a líbeznost svého Syna, tím více rostla úzkost jejího srdce. - Ó, Matko Bolestná, kdybys méně milovala svého Syna nebo kdyby tvůj Syn nebyl tak láskyhodný nebo kdyby tě méně miloval, méně bys trpěla při jeho obětování na smrt. Ale nebyla a nebude matka, která by milovala svého syna více než ty, protože nikdy nebylo a nebude líbeznější a svou Matku vroucněji milující Dítě, než je tvůj Ježíš. - Můj Bože, kdybychom mohli vidět krásu a velebnost obličeje tohoto božského Dítěte, měli bychom odvahu obětovat jeho život za svoji spásu? A ty, Maria, jeho Matko, tak vroucně ho milující Matko, mohla jsi obětovat svého nevinného Syna za spásu lidí na smrt, nad niž bolestnější a krutější nevytrpěl žádný zločinec světa?
Ach běda! Jak žalostné divadlo stavěla láska od onoho dne Marii neustále před oči a zjevovala jí všechny nesnáze a pohany, které čekaly na jejího ubohého Syna! Tato láska jí ukazuje už nyní, jak je v zahradě zarmoucen k smrti, jak je v soudní síni bičován a korunován trním, konečně, jak je přibit na potupné dřevo na Kalvárii. Ó, Matko, volá tato láska, jak předobrého a nevinného Syna vydáváš napospas tak strašným mukám a tak hrozné smrti! Co je ti platné, že ho zachráníš před Herodovýma rukama, když na něj čeká tak žalostný konec?
Maria však neobětovala svého Syna na smrt jen jednou v chrámě, ale v každém okamžiku svého života. Sv. Brigitě7 zjevila, že z její duše nevymizela bolest předpověděná Simeonem nikdy až do dne Nanebevzetí. Proto k ní volá Eadmer:8 "Má Paní, nemohl bych uvěřit, že bys při tak strašné bolesti mohla být živa jediný okamžik, kdyby tě sám Bůh, Dárce života, neposiloval svou božskou mocí." A sv. Bernard,9 když mluví o veliké bolesti, která nastala Marii od onoho dne, říká, že v každém okamžiku žila umírajíc, neboť v každém okamžiku ji trýznila bolest pro smrt jejího milovaného Ježíše a tato bolest byla krutější než každá smrt.
Jak velké zásluhy získala Matka Boží velikou obětí, kterou přinesla Bohu za spásu světa! Proto ji oprávněně nazývá sv. Augustin10 "obnovitelkou lidského pokolení", sv. Efrém11 "vykupitelkou zajatých", sv. Ildefons12 "obnovitelkou ztraceného světa", sv. Germanos13 "pomocnicí v našem neštěstí", sv. Ambrož Autpertus14 "matkou všech věřících", sv. Epifan15 "matkou živých", sv. Ondřej Krétský16 "matkou života". Arnold Chartreský17 říká, že při Ježíšově smrti sjednotila Maria co nejtěsněji svoji vůli s vůlí svého Syna, takže oba přinášeli spolu jednu a tutéž oběť. Proto i Syn i Matka způsobili lidské vykoupení a získali lidem spasení, Ježíš svým zadostiučiněním za naše hříchy, Maria svou přímluvou, aby nám bylo toto zadostiučinění přivlastněno. Na základě toho říká podobně blah. Diviš Kartuzián,18 že Marii lze nazývat "spasitelkou světa", protože bolestí svého spoluutrpení se Synem, kterého dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti, zasloužila, aby byly lidem Vykupitelovy zásluhy přivlastněny.
Jestliže se Maria stala zásluhou svých bolestí a obětí svého Syna Matkou všech vykoupených, smíme oprávněně věřit, že se jim dostává jenom jejím prostřednictvím mléka Božích milostí, to znamená ovoce Kristových zásluh a prostředků věčného života. Tak je třeba rozumět slovům sv. Bernarda,19 že Bůh složil celou cenu našeho vykoupení do Mariiných rukou. Smysl slov je ten: Přímluvou blahoslavené Panny jsou duším přivlastňovány Vykupitelovy zásluhy, neboť jejíma rukama jsou rozdávány milosti, které odpovídají právě ceně Kristových zásluh.
Abrahám se tak zavděčil Bohu obětováním svého Izáka, že se Hospodin zavázal rozmnožit jeho potomstvo jako hvězdy na nebi: "Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy." [Gn 22,16n] Smíme však věřit, že nesmírně vznešenější oběť Nejsvětější Panny, když Bohu nabídla svého Ježíše, mu byla mnohem příjemnější, a že proto Maria obdržela výsadu rozmnožovat svou přímluvou počet vyvolených, to znamená počet jejích ctitelů.
Sv. Simeon dostal od Boha zaslíbení, že nezemře, dokud nespatří novorozeného Mesiáše: "Jemu bylo Duchem Svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše." [Lk 2,26] Tuto milost však nedostal jinak než skrze Marii, neboť nalezl Spasitele jen na Mariiných loktech. A tak každý, kdo chce nalézt Ježíše, nalezne ho pouze přes Marii. Pojďme tedy k Matce Boží, chceme-li znovu nalézt Ježíše, a pojďme k ní s velkou důvěrou. - Jednoho dne řekla Maria své služebnici Prudencianě Zagnoni, že každý rok o svátku jejího očišťování se uděluje velké milosrdenství některému z hříšníků. Kdoví, není-li právě někdo z nás tímto šťastným hříšníkem? Jsou-li naše hříchy veliké, je Mariina moc ještě větší. "Syn nemůže nic odepřít této Matce. Jistě ji vyslyší," říká sv. Bernard.20 Pokud se na nás Ježíš rozhněvá, Maria jej ihned usmíří. - Plutarch vypravuje, že Antipater21 poslal Alexandru Velikému dlouhý list plný žalob na jeho matku Olympii. Když jej Alexandr přečetl, řekl: "Copak Antipater neví, že jediná slzička mé matky stačí, aby smazala tisíce žalob?" Můžeme si představit, že podobně odpoví Ježíš na ďáblovy žaloby, když se za nás přimlouvá Maria: Což Satan neví, že jediná prosba mé Matky za hříšníka stačí, abych zapomněl na všechny urážky, které mi způsobil? Důkazem toho je následující příklad.
Příklad:
Tento příklad není v žádné knize. Ale vypravoval mi jej kněz, můj řeholní spolubratr, kterému se věc přihodila. Tento kněz jednou zpovídal. (Z dobrých důvodů pomlčím o místě, třebaže kajícník dal svolení, aby se věc uveřejnila.) Najednou si všiml mladého muže, který stál opodál, jako by se chtěl i nechtěl zpovídat. Kněz se něj několikrát podíval a nakonec se ho zeptal, chce-li jít ke zpovědi. Muž přisvědčil, ale protože zpověď měla být dlouhá, odvedl ho zpovědník do zvláštní místnosti.
Mladík mu začal vypravovat, že je cizinec, že pochází z urozeného rodu, neví prý ale, jak by mu mohl Bůh odpustit po životě, jaký dosud vedl. Žaloval na sebe množství hříchů, nečistoty, vraždy a jiné věci. Přiznal se, že již ztratil naději, že bude spasen, takže nakonec hřešil ne tak z vášně jako spíše z nenávisti a z pohrdání Bohem. Vyznal, že zneuctil kříž, který nosil u sebe, a téhož rána že svatokrádežně přijímal, aby mohl sv. Hostii pošlapat. Už chtěl po přijímání svůj strašný záměr provést, ale ze strachu před přítomnými lidmi se toho zdržel. Nato odevzdal knězi sv. Hostii zabalenou v papíře. Když šel kolem onoho kostela, vyprávěl dále, pudilo ho něco, aby vstoupil dovnitř. V té chvíli se v něm ozvaly prudké výčitky svědomí a jakási neurčitá, nerozhodná vůle vyzpovídat se. Proto se postavil ke zpovědnici. Ale zmocnil se ho takový zmatek a nedůvěra, že už chtěl odejít, ale neviditelná moc ho zadržela. "Konečně jste mne zavolal vy, Otče," řekl kajícník. "Nyní se chci vyzpovídat, ale nevím, jak."
Kněz se ho zeptal, jestli konal ve svém životě nějakou pobožnost, myslel pobožnost k Panně Marii, neboť taková nápadná obrácení bývají účinkem jejích mocných rukou. "Naprosto žádnou," odpověděl mladík. "Naco bych se modlil? Myslel jsem, že jsem zavržen." "Ale vzpomínejte lépe," naléhal kněz. "Opravdu jsem nic nekonal," odpovídal tázaný. Vtom si však náhodou sáhl na prsa a odhalil škapulíř Bolestné Panny Marie. "Můj synu," řekl zpovědník, "nevidíš, že ti tuto milost prokázala Panna Maria? Tento kostel je zasvěcen jí." Při těch slovech byl mladík hluboce dojat, pocítil upřímnou lítost a dal se do pláče. Když se vyznával z hříchů, zmocnila se ho taková ošklivost nad hříchy, že bolestí omdlel a padl zpovědníkovi k nohám. Ten jej přivedl lékem k vědomí, dozpovídal ho a udělil mu, šťastný, rozhřešení. Mladík, celý zkroušený a odhodlaný napravit svůj život, se pak vrátil do své vlasti, když napřed dovolil zpovědníkovi, že smí všude veřejně hlásat, jaké milosrdenství mu Maria prokázala.
Modlitba
Ó, svatá Matko Boží a má Matko, Maria!
Takovou jsi tedy měla starost o moji spásu,
že jsi obětovala na smrt, cos měla nejdražšího,
svého milovaného Ježíše?
Jestli jsi tolik toužila po mém spasení,
oprávněně smím skládat v tebe po Bohu
všechny své naděje.
Pro zásluhy veliké oběti,
kterou jsi přinesla dnešního dne,
prosím tě, slituj se nad mou duší,
za kterou se nezdráhal zemřít na kříži
tvůj neposkvrněný Beránek.
I já bych chtěl jako ty, moje Královno,
obětovat dnes své ubohé srdce Bohu.
Protože je však tak moc znečištěno a poskvrněno,
bojím se, že je nepřijme.
Jestli mu je však nabídneš ty,
jistě je neodmítne,
neboť co mu podají tvé nejčistší ruce,
přijímá s potěšením.
Tobě se tedy, Maria, dnes obětuji
a daruji se ti celý i se svou ubohostí.
Nabídni mne jako svou věc
s Ježíšem Věčnému Otci a pros ho,
aby mne přijal pro zásluhy svého Syna
a z lásky k tobě a ponechal si.
Ó, má nejsladší Matko,
pro lásku k tomuto obětovanému Synu,
stůj vždycky při mně a neopouštěj mě!
Nedopusť, abych někdy svými hříchy
ztratil tohoto lásky nejhodnějšího Vykupitele,
kterého jsi dnes s takovou bolestí
obětovala na smrt kříže!
Řekni mu, že jsem tvým služebníkem!
Řekni mu, že jsem v tebe složil
všechnu svou naději!
Jedním slovem, řekni mu,
že si přeješ mé spasení,
a jistě tě vyslyší.
Amen
*v
Podle současného liturgického kalendáře se slaví jako "Svátek Uvedení Páně do chrámu" (lidově "Hromnice") dne 2. února.
Sem je třeba přiřadit slavnost v době sv. Alfonse neznámou; že je Maria Matkou Boží, Theotokos, Bohorodičkou, je článkem víry, který vyhlásil Efezský koncil již r. 431; podle současného liturgického kalendáře se slaví jako "Slavnost Matky Boží, Panny Marie" dne 1. ledna. Do výčtu důležitých svátků je třeba zařadit i oslavu Panny Marie, Prostřednice všech milostí; podle současného liturgického kalendáře se slaví jako "Památka Panny Marie, Prostřednice všech milostí" dne 8. května.
1
Není známo, kde by tuto věc sv. Tomáš řekl.
2
In Laud. S. M. Deipare. MG 43. 498. Půvocem řeči je snad jiný Epifan, též biskup na Kypru.
3
In festo Purif., c. 1.
4
De assumpt. B. M. V. ML 30, 124. Mezi spisy sv. Jeronýma.
5
Las Relaciones, Mercedes de Dios XXXVI.
6
In I. Sent., dist. 48 Dub. Cca lit. Mag., dub. 4.
7
Revel., l. 6, c. 57.
8
Liber de excel. V. M., c. 5. ML 159, 567.
9
Liber de excel. V. M., c. 5. ML 159, 567.
10
De fide ad Petrum c. 2. ML 40, 759. Mezi spisy sv. Augustina.
11
Sermo de SS. Gen. V. M. laud. Sv. Alfons jmenuje omylem sv. Epifana.
12
Sermo 1. de assumpt. ML 96, 242. Je pochybné, je-li to řeč sv. Ildefonsa.
13
Encom. in SS. Deiparam. MG 98, 318.
14
Sermo de lect. Evang. ML 89, 1297.
15
Advers. Haer., adv. Antidicomar. MG 42, 727. Sv. Alfons cituje sv. Augustina.
16
In Dorm. SS. Deip. MG 97, 1054.
17
Lib. de laud. B. M. V. ML 189, 1727.
18
De dign. Et laud. B. V. M., l. 2 a. 23.
19
Sermo de aquaed. ML 183, 441.
20
Sermo de aquaed. ML 183, 441.
21
Vojevůdce Alexandra Velikého.
|