|
V těchto dnech od nás žádá Církev, abychom slavili dvě události z Mariina života, totiž její blažený odchod z této země a její slavné Nanebevzetí. V první úvaze pojednáme o jejím zesnutí, ve druhé o Nanebevzetí.
Jak krásná byla smrt Panny Marie
Smrt je trestem za hřích. Poněvadž Matka Boží byla celá svatá a bez jakéhokoli hříchu, zdá se, že neměla být podrobena zákonu smrti a sdílet tak osud ostatních Adamových dětí, nakažených jedem hříchu. Ale podle Boží vůle měla být Maria ve všem podobná svému Synu; Ježíš však vytrpěl smrt, proto se slušelo, aby zemřela i Matka. Bůh chtěl dát spravedlivým vzor krásné smrti, proto si přál, aby skonala i blahoslavená Panna, ovšem smrtí dokonale sladkou a blaženou. Rozjímejme nyní o příčinách, které její smrt učinily tak krásnou. Byly to milosti, které ji provázely, a dále samotný způsob odchodu na věčnost.
I.
Tři věci obvykle ztrpčují smrt: příchylnost ke světu, výčitky svědomí a nejistota spásy. Mariina smrt však byla bez těchto hořkostí, zato byla provázena třemi překrásnými přednostmi, které ji činily velmi vzácnou a sladkou. Maria zemřela - jak byla po celý život - nedotčená příchylností k statkům tohoto světa, zemřela s největším klidem svědomí a konečně zemřela s jistotou o své věčné slávě.
Především je jisté, že náklonnost k pozemským statkům činí smrt světáků trpkou a nešťastnou, jak říká Duch Svatý: "Ó, smrti, jak hořké je pomyšlení na tebe pro člověka, který šťastně žije uprostřed svých statků." [Sir 41,1] Protože ale svatí umírají bez lásky k pozemským věcem, jejich smrt není trpká, ale sladká, příjemná a drahocenná, neboli - jak vysvětluje sv. Bernard1 - není věci cennější nad ni. "Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají." [Zj 14,13] Kdo jsou tito lidé, kteří umírají, když jsou mrtví? Jsou to ty šťastné duše, které při příchodu na věčnost jsou jakoby odumřelé pozemským náklonnostem, které nalezly v Bohu všechno své dobro, a mohou zvolat se sv. Františkem z Assisi: "Můj Bůh a mé všecko!" Která duše však byla více odloučena od věcí tohoto světa a vroucněji spojena s Bohem, než krásná duše Mariina? Nelpěla nezřízeně na svých rodičích, neboť již od tří let, kdy děti lpí na rodičích, protože potřebují jejich pomoc nejvíce, je odhodlaně opustila a uchýlila se do chrámu, aby myslela jen na Boha. Nelpěla na majetku, neboť chtěla vždycky žít jen chudě a živit se prací svých rukou. Nelpěla na světských poctách a milovala život pokorný a opovržený, ačkoli jí příslušela čest královny, protože pocházela z rodu izraelských králů. Svatá Panna zjevila sv. Alžbětě Durynské,2 že když byla zanechána rodiči v chrámě, umínila si v srdci nemít jiného otce a nemilovat nic kromě Boha.
Sv. Jan spatřil Pannu Marii jako Ženu oděnou sluncem, která měla pod nohama měsíc: "A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama." [Zj 12,1] Měsíc značí podle vykladatelů Písma statky tohoto světa, které jsou pomíjející a proměnlivé jako měsíc. Žádný z těchto statků nenašel v Mariině srdci místo, blahoslavená Panna jimi vždy pohrdala a šlapala na ně. Žila na tomto světě jako osamělá hrdlička na poušti, protože nelnula k žádné věci. Říká se o ní: "Hlas hrdličky je slyšet v naší zemi." [Pís 2,12] "Kdo je ta, jež vystupuje z pouště jako sloup dýmu?" [Pís 3,6] Opat Rupert3 volá: "Vystoupila jsi jako z pouště, poněvadž tvá duše žila v samotě." Protože tedy Maria byla za života vždycky dokonale odloučená od pozemských věcí a spojená jedině s Bohem, nebyla pro ni smrt hořká, ale velmi sladká a milá, neboť ji pevněji sjednocovala s Bohem věčnými svazky nebes.
Za druhé je smrt spravedlivých vzácná pro klid jejich svědomí. Hříchy spáchané v životě jsou červy, kteří nejvíce trýzní a rozhlodávají srdce ubohých hříšníků na smrtelném lůžku. Umírající, který co nevidět bude stát před soudnou stolicí Boží, vidí kolem sebe své hříchy, které ho děsí a volají na jeho svědomí podle slov sv. Bernarda:4 "My jsme tvoje skutky, neopustíme tě!" Při své smrti Maria jistě nebyla trýzněna žádnými výčitkami svědomí, neboť byla vždy svatá, vždy čistá a vždy prostá i stínu osobního a dědičného hříchu. Velepíseň o ní zpívá: "Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není." [Pís 4,7] Jakmile nabyla užívání rozumu, tedy hned od prvního okamžiku svého Neposkvrněného Početí v životě sv. Anny, začala ze všech sil milovat Boha, tak činila stále, a rostla v dokonalosti a v lásce po celý život. Všechny její myšlenky, touhy a city platily jen Bohu. Nebylo u ní ani slovo ani pohyb ani pohled ani jediný dech, které by nebyly pro Boha a jeho slávu. Od lásky Boží se nevzdálila nikdy ani na krok ani na vteřinu. V blažené chvíli její smrti obstoupily její lůžko všechny ctnosti jejího života, její pevná víra, její líbezná důvěra v Boha, její zmužilá trpělivost uprostřed tolikerých těžkostí, její pokora při tolika výsadách milosti, její skromnost, její tichost, její něžná dobrota k duším, její horlivost pro slávu Boží, především však její dokonalá láska k Bohu a její všestranná sjednocenost s Boží vůlí. Všechny ji obstoupily a těšily ji: My jsme tvoje skutky, neopustíme tě! Paní a Matko naše, my všechny jsme dcery tvého krásného srdce. Když teď opouštíš tuto bídnou zemi, neopustíme tě. Věčně budeme tvořit tvůj čestný průvod v nebesích, kde budeš naší zásluhou trůnit jako Královna andělů a lidí.
Za třetí oslazuje smrt jistota věčné spásy. Smrt se nazývá přechodem, neboť smrtí člověk přechází z krátkého života na zemi k životu věčnému. Proto bývá úzkost u těch, kdo umírají v nejistotě o své spáse, kdo se blíží k velikému okamžiku s oprávněnou bázní, aby nepropadli věčné smrti. Zato je nesmírně veliká radost u svatých, když se blíží konec jejich života, neboť smějí pevně věřit, že půjdou požívat Boha v nebesích. - Jedné sestře z řádu sv. Terezie lékař oznámil, že se blíží její poslední hodinka. Řeholnice se nesmírně zaradovala a zvolala: "Jakže, pane doktore, vy mi přinášíte tak radostnou zvěst a nechcete za to žádnou odměnu?" - Když umíral sv. Vavřinec Justiniani a slyšel pláč svých domácích, řekl: "Jděte se svými slzami, teď není doba k slzám. Jděte si plakat jinam. Chcete-li se mnou zůstat, musíte se jako já radovat, vždyť vidím, jak se mi otvírá nebeská brána, abych se spojil se svým Bohem."5 Podobně jásali nebo se radovali při zprávě o blízké smrti sv. Petr z Alkantary, sv. Alois z Gonzagy a mnozí jiní svatí. A přece tito světci neměli úplnou jistotu o milosti Boží ve své duši a o své svatosti, jako měla Maria. Jak asi zajásala Matka Boží, když se dozvěděla o svém odchodu na věčnost, neboť měla svrchovanou jistotu, že je v milosti Boží zvláště od chvíle, kdy ji archanděl Gabriel ujistil, že je Milostiplná a že je spojena s Bohem: "Buď zdráva, Milostiplná, Pán s tebou … neboť jsi nalezla milost u Boha." [Lk 1,28.30] Sama dobře cítila, jak plane v jejím srdci neustálý žár Boží lásky. Podle Bernardina z Busti6 se Marii dostalo jedinečné výsady, která nebyla poskytnuta žádnému jinému světci, že v každém okamžiku svého života vzbuzovala úkon lásky k Bohu s takovou vroucností, že - jak říká sv. Bernard7 - bylo potřeba ustavičného zázraku, aby mohla být živá uprostřed tak žhavých plamenů.
O Panně Marii se říká ve Velepísni: "Kdo je ta, jež vystupuje z pouště jako sloup dýmu, ovanuta kadidlovou vůní z myrhy a z nejjemnějšího kupeckého koření?" [Pís 3,6] "Její dokonalá umrtvenost, naznačená myrhou, její vroucí modlitby, znázorněné kadidlovým dýmem, a všechny její svaté ctnosti spojené s její dokonalou láskou k Bohu v ní zapalovaly tak velký požár, že její krásná duše, stravovaná jako oběť láskou Boží, stoupala neustále k Bohu, podobná sloupu dýmu, šířícímu kol dokola nejlíbeznější vůni," jak říká opat Rupert.8 A Sofron9 říká ještě určitěji: "Tímto sloupem dýmu byla Maria, protože byla uvnitř stravována ohněm božské lásky jako zápalná oběť, z níž vystupovala nejlíbeznější vůně." Jak tato Boha milující Panna žila, tak také zemřela. Jako jí láska Boží dala život, tak jí i způsobila smrt; podle všeobecného mínění teologů a svatých Otců totiž Maria nezemřela na nějakou nemoc, ale čistou láskou. "Buď nesměla vůbec zemřít," říká sv. Ildefons,10 "nebo musela zemřít láskou."
II.
Podívejme se ale, jakým způsobem Maria blaženě zesnula. - Po Nanebevstoupení Ježíše Krista zůstala Panna Maria na zemi, aby pečovala o rozšíření víry. Učedníci Ježíše Krista se na ni obraceli a ona řešila jejich pochybnosti,11 těšila je v pronásledováních a dodávala jim mysli, aby zmužile pracovali pro slávu Boží a pro spásu vykoupených duší. Velmi ráda zůstávala na zemi, protože věděla, že si to Bůh přeje pro dobro Církve, přece však těžce nesla odloučenost od svého milovaného Syna, který vstoupil do nebe. "Kde je váš poklad," říká božský Vykupitel, "tam je i vaše srdce." [Lk 12,34] V čem člověk vidí svůj poklad a své štěstí, tomu stále věnuje svou lásku a všechny tužby svého srdce. Protože Maria nemilovala nic jiného než Ježíše, který byl v nebi, proto byly v nebi i všechny její touhy. - Tauler12 o ní píše: "Její celou bylo nebe", neboť svou láskou prodlévala stále v nebesích, "její školou byla věčnost", neboť byla vždy bez náklonnosti k pozemským statkům, "její učitelkou byla božská pravda", neboť jednala vždy podle Božího osvícení, "jejím zrcadlem bylo božství", neboť se shlížela jen v Bohu, aby se vždy zařídila podle jeho vůle, "jejím pokojem bylo sjednocení s Bohem", neboť svůj odpočinek viděla v tom, když se zcela spojila s Bohem, zkrátka "místem a pokladem jejího srdce byl jediný Bůh".
Aby poněkud potěšila své srdce v trpké odloučenosti od svého Syna, navštěvovala, jak vypravují staří spisovatelé,13 svatá místa v Palestině, kde prodléval její Syn za svého života. Často navštěvovala betlémský chlév, kde se narodil, nazaretskou dílnu, kde žil tolik let v chudobě a opovržení, getsemanskou zahradu, kde začal své utrpení, soudní dům Pilátův, kde byl bičován a místo, kde byl korunován trním, nejčastěji však chodila na Kalvárii, kde dokonal, a k svatému hrobu, kam ho konečně uložila. Tak milující Matka mírnila bolest svého pozemského vyhnanství. To však neuspokojovalo její srdce, pro které nebyl na této zemi dokonalý klid. Proto neustále vzdychala k svému Pánu daleko vroucněji než volal David: "Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se v bezpečí." [Ž 55,7] "Jako jelen dychtí po bystré vodě, tak dychtí má duše po tobě, Bože!" [Ž 42,2] Jako zraněný jelen dychtí po prameni, tak touží a vzdychá moje duše, raněná tvou láskou, po tobě, Bože! - Vzdechy této svaté hrdličky byly takové, že musely proniknout srdce Boží, které tolik milovala: "Hlas hrdličky je slyšet v naší zemi." [Pís 2,12] Protože už nechtěl odkládat útěchu pro svou milující Matku, Bůh její tužby vyslyšel a povolal ji do svého království.
Cedrenus, Nikefor a Metafrastes14 vyprávějí, že k ní Pán poslal několik dní před její smrtí archanděla Gabriela, který jí kdysi zvěstoval, že je požehnanou ženou, vyvolenou za Matku Boží. "Moje Paní a Královno," řekl jí, "Bůh již vyslyšel tvoje svaté touhy a poslal mne k tobě se vzkazem, aby ses připravila na odchod ze světa, neboť tě chce mít u sebe v nebi. Přijď tedy a ujmi se vlády ve svém království. Já a všichni nebešťané tě očekáváme a těšíme se na tebe." Co měla dělat nejpokornější a Nejsvětější Panna při této radostné zprávě, než se skrýt ještě více v hlubinách své nesmírné pokory a opakovat slova, která odpověděla Gabrielovi, když jí zvěstoval Boží mateřství: Hle, jsem služebnice Páně. On mne vyvolil za svou Matku z pouhé své dobroty a nyní mne volá do nebe. Nezasloužila jsem si milostí ani první ani druhé. Protože však na mně chce ukázat svou nekonečnou štědrost, ochotně půjdu, kam se mu zalíbí. Hle, jsem služebnice Páně. Staň se mi vždycky vůle mého Boha a Pána.
Tuto radostnou zprávu sdělila Svatá Panna sv. Janovi. Můžeme se snadno domyslet, s jakým pohnutím a s jakou něžnou účastí ji vyslechl učedník, který s ní žil tolik let jako její syn a který se těšil z její nebesky sladké společnosti. Matka Boží pak navštívila ještě jednou svatá místa v Jeruzalémě, aby se s nimi něžně rozloučila, zvláště s horou Kalvárií, kde její milovaný Ježíš dokonal život. Potom se uchýlila do svého chudého domku a připravovala se na smrt. V té době svoji milovanou Královnu často navštěvovali andělé, radující se, že ji již brzy spatří s korunou na hlavě v nebesích. - Mnozí spisovatelé, jako sv. Ondřej Krétský, sv. Jan Damašský a Euthymius,15 vypravují, že se před Mariinou smrtí apoštolové a částečně i učedníci Páně, rozptýlení v různých končinách světa, zázračně shromáždili v její světnici. Když Maria uviděla své drahé děti kolem sebe, promluvila k nim takto: Moji drazí synové, z lásky k vám, abych vám pomáhala, mne nechal můj Syn tady na světě. Nyní je již však svatá víra ve světě rozšířena, božské símě již vzrostlo a vydalo užitek. Pán vidí, že už není třeba mé přítomnosti na zemi a má se mnou soucit, že tolik trpím odloučeností od něho. Proto vyslyšel mé přání, abych mohla opustit tuto zemi a přijít za ním do nebe. Vy zůstaňte ještě zde a pracujte dále pro jeho slávu! Jdu-li od vás, mé srdce vás neopouští. Má velká láska k vám mne bude provázet do nebe. Jdu do ráje, abych tam za vás orodovala. - Jak asi slzeli a lkali tito svatí učedníci po této bolestné zprávě při myšlence, že se co nevidět musí odloučit od své Matky! Tedy nás chceš, Maria, opustit? volali všichni s pláčem. Je sice pravda, že tato země není důstojným a vhodným místem pro tebe a že my nejsme hodni se těšit ze společnosti Matky Boží, uvaž však, že jsi naše Matka. Až dosud jsi byla naší Učitelkou v pochybnostech, naší Těšitelkou v úzkostech, naší Silou v pronásledováních. Teď bys nás chtěla opustit a nechat nás samotné uprostřed tolika nepřátel a tolika zápasů? Již jsme ztratili svého Učitele a Otce Ježíše, když vstoupil na nebesa. Od té doby jsi byla ty, Maria, naší Útěchou. Nyní nás chceš i ty opustit a nechat nás tu jako siroty bez Otce a bez Matky? Paní naše, buď zůstaň s námi nebo nás vezmi s sebou. - Nikoli, děti moje, odpověděla předobrá Královna sladce, to není vůle Boží. Přijměte klidně, co Bůh o mně i o vás ustanovil. Vaší povinností je pracovat pro slávu vašeho Vykupitele a pro získání věčné koruny v nebi. Když odejdu, neopustím vás, ale budu vám ještě více pomáhat z nebe svou přímluvou u Boha. Upokojte se! Svěřuji vám Církev svatou. Svěřuji vám duše vykoupené Ježíšem. To je mé poslední sbohem a jediný můj odkaz! Milujete-li mne, jednejte podle toho, pracujte pro duše a pro slávu mého Syna. Jednoho dne se opět shledáme v nebesích, a pak se už navěky od sebe neodloučíme.
Potom je prosila, aby se jí po smrti postarali o pohřeb, dala jim požehnání a sv. Janovi uložila, jak vypravují Nikefor a Metafrastes,16 aby po její smrti daroval její dvojí šat dvěma pannám, které jí nějakou dobu sloužily. Poté se skromně položila na své chudičké lůžko, toužebně očekávajíc smrt a s ní i setkání s božským Snoubencem, který měl každou chvíli přijít a odvést ji s sebou do království blaženosti. - Náhle Maria pociťuje v srdci do té doby jí neznámou radost ze Ženichova příchodu, a je naplněna nesmírným, nepoznaným štěstím. Svatí apoštolové, když vidí, že Maria již odchází z této země, znovu propukají v pláč a klekají kolem jejího lože. Někteří líbají její svaté nohy, jiní si vyprošují její zvláštní požehnání, jiní jí přednášejí své osobní potřeby. Všechny proniká bolest, všichni hořce naříkají, že se musí na celý život odloučit od své milované Královny. A nejlaskavější Matka má se všemi soucit a každého těší zvlášť. Jedněm slibuje svoji ochranu, jiným žehná se zvláštní láskou, ostatním dodává mysli k práci na obrácení světa. Zvláště volá sv. Petra a vroucně mu svěřuje jako hlavě Církve a zástupci jejího Syna šíření víry a slibuje mu z nebe svoji mocnou ochranu. Nakonec k sobě volá sv. Jana, jehož bolest pro odloučení od Matky Boží byla větší než u ostatních apoštolů. Nejvděčnější Paní vzpomíná, s jakou láskou a pozorností jí tento svatý učedník sloužil po všechna léta jejího života od Synovy smrti. Můj Jene, říká mu něžně, můj Jene, děkuji ti za všechnu pomoc. Synu můj, buď si jistý, že ti nezůstanu dlužnicí. Jestliže nyní odcházím, jdu, abych za tebe orodovala. Zůstávej v pokoji na této zemi, dokud se neshledáme v nebesích, kde tě očekávám. Nezapomínej na mne! Ve všech potřebách mě volej na pomoc! Nikdy na tebe nezapomenu, můj drahý synu! Žehnám ti, zanechávám ti tu své požehnání, zůstávej v pokoji! Sbohem!
Ale již nastává okamžik Mariiny smrti. Božská láska strávila v svatých, prudkých plamenech všechny její životní síly. Nebeský fénix17 již v tomto požáru pozbývá života. V zástupech k ní přicházejí andělé, jako by se již řadili k jejímu slavnému vjezdu do nebes. Pohled na tyto nebeské duchy naplňuje Marii útěchou. Ale její radost ještě není úplná, poněvadž ještě nevidí svého milovaného Ježíše, který je veškerou láskou jejího srdce. Proto se znovu a znovu dotazuje andělů, kteří ji přicházejí pozdravit: "Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že hynu láskou." [Pís 5,8] Svatí andělé, obyvatelé nebeského Jeruzaléma, přicházíte ke mně v zástupech, abyste mne potěšili. Všichni mi opravdu skýtáte útěchu svou sladkou přítomností. Děkuji vám za to. Ale vy všichni mi nemůžete dát útěchu úplnou, neboť ještě nevidím svého Syna, pravého Dárce útěchy. Milujete-li mne, jděte, vraťte se do nebe a vyřiďte mému Miláčkovi, aby ihned přišel, neboť umírám touhou po jeho pohledu.
Vtom však již přichází Ježíš, aby odvedl svou Matku do říše blaženosti. Sv. Alžbětě Schönavské18 bylo zjeveno, že se Ježíš s křížem ukázal své Matce před jejím skonem. Chtěl tím poukázat na obzvláštní slávu, kterou získal z vykoupení, a na zisk, který má ze své smrti, když skrze ni získal tuto vznešenou bytost, která ho bude po celou věčnost více oslavovat než všichni lidé a andělé dohromady. Gerson19 říká, že jí potom Pán podal sv. přijímání na cestu do věčnosti a řekl jí laskavě: Přijmi, má Matko, z mých rukou totéž tělo, které jsi mi dala. Matka přijala s nejvroucnější láskou toto poslední sv. přijímání a pronesla poslední vzdechy své duše: Synu můj, do tvých rukou poroučím ducha svého. Svěřuji ti svoji duši, kterou jsi stvořil a ze své dobroty hned od počátku obdařil tolika milostmi a dal jí jedinečnou výsadu, aby byla uchráněna od každičké skvrny hříchu. Svěřuji ti své tělo, z něhož jsi chtěl přijmout své tělo a svou krev. Svěřuji ti nakonec tyto své drahé syny - mínila svaté učedníky, shromážděné kolem ní, jsou zarmouceni pro můj odchod. Potěš je sám, vždyť je miluješ více než já. Požehnej jim a dej jim sílu, aby vykonali veliké věci pro tvou slávu.
Nastal konec Mariina života. V pokoji, kde odpočívá, zní lahodná hudba, jak vypravuje Sofron,20 a sv. Brigitě21 bylo zjeveno, že se v tu chvíli objevila velká záře. Podle těchto znamení svatí apoštolové poznali, že Maria již odchází. Znovu slzí, znovu prosí, zvedají ruce a jako jedněmi ústy všichni volají: Ó, naše Matko, již odcházíš do nebe a nás tu necháváš. Dej nám své poslední požehnání a nezapomínej na nás ubohé! A Maria obrací své oči ke všem a naposledy se s nimi loučí: Sbohem, synáčkové, žehnám vám. Buďte jisti, že na vás nezapomenu! - Konečně přichází smrt. Není oděna smutkem a žalem jako u ostatních lidí, ale je ozářena světlem a radostí. Ale co říkám: Smrt? Řekněme hned: Božská láska přišla, aby přeťala poslední nitky tohoto vznešeného života. A jako lampa, když dohořívá, kmitá, až ještě naposled silněji zazáří a pak zhasne, tak Maria na Synovo pozvání, aby šla za ním, se noří jako krásný nebeský motýl do plamenů jeho lásky a uprostřed vroucích povzdechů vysílá nesmírně žhavý povzdech, vydechuje a umírá. Tak se zprostila tato vznešená duše, tato krásná holubice Páně, svazků tohoto života, a odešla do slávy a blaženosti, kde vládne a celou věčnost bude vládnout jako Královna nebes.
Maria tedy již opustila zemi, je již v nebi. Odtud soucitná Matka shlíží na nás, kteří ještě putujeme tímto slzavým údolím, má s námi soustrast a slibuje nám svou pomoc, jen budeme-li chtít. Prosme ji neustále, aby nám pro zásluhy své krásné smrti vyprosila šťastnou smrt, a bude-li to vůle Boží, aby nám vyprosila milost zemřít v sobotu, která je zasvěcena k její cti, nebo v novéně před jejími svátky nebo v oktávu po nich. Tuto milost vyprosila mnoha svým ctitelům, mezi jinými zvláště sv. Stanislavu Kostkovi, který zemřel o slavnosti jejího Nanebevzetí.22
Příklad:
Tento svatý mladík, který se zcela zasvětil lásce k Marii, byl přítomen 1. srpna 1568 promluvě, kterou měl pro novice Tovaryšstva Ježíšova sv. Petr Kanisius. Důtklivě je vyzýval, aby žili každý den tak, jako by to byl jejich den poslední, po němž se musí objevit před soudnou stolicí Boží. Po řeči řekl sv. Stanislav svým spolubratřím, že tato rada byla zvlášť pro něho hlasem Božím, protože v tomto měsíci zemře. Řekl to proto, že mu to buď Bůh výslovně zjevil nebo že mu dal aspoň jakousi předtuchu o tom, co se stane. Po čtyřech dnech šel mladý hoch s P. Emanuelem Sa do chrámu Panny Marie Větší a cestou s ním hovořil o blízké slavnosti Nanebevzetí. Řekl: "Otče, myslím, že v ten den je v nebi vidět nové nebe, neboť lze vidět slávu Matky Boží jako Královny nebes, jak stojí v Boží blízkosti nade všemi andělskými kůry. Říká se, že se tato slavnost koná v nebi znovu každý rok. Já tomu věřím a doufám, že se jí letos také poprvé zúčastním." Říká se, že světec napsal své Matce Marii dopis, v němž ji prosil o milost, aby mohl slavit její svátek již v nebi. Podle zvyku v Tovaryšstvu mu byl vylosován za měsíčního patrona na srpen sv. Vavřinec, mučedník, na jeho svátek přistoupil k sv. přijímání, a potom ho prosil, aby odevzdal zmíněný dopis Matce Boží a aby se sám také u ní přimluvil, aby ho vyslyšela. A hle, téhož dne večer ho přepadla horečka, a i když byla velmi slabá, dávala mu přece jistotu, že dostane žádanou milost a že brzy zemře. Když se ukládal do postele, řekl s radostným úsměvem ve tváři: "Z tohoto lůžka již nepovstanu." P. Klaudiu Aquavivovi ještě řekl: "Můj Otče, jsem přesvědčen, že mi již sv. Vavřinec vyprosil od Panny Marie milost, abych byl na slavnost jejího Nanebevzetí v nebi." Na tato jeho slova však nikdo nedbal. Ještě den před slavností se zdálo, že je nemoc lehká, ale světec řekl ošetřujícímu bratrovi, že příští noc již nebude naživu. Ten mu odpověděl: "Ach, bratře, větším zázrakem by bylo zemřít na takovou nemoc než se z ní uzdravit." Po poledni však náhle zachvátila nemocného smrtelná slabost, vyrazil mu studený pot a mladík pozbyl všech sil. Rychle přišel představený. Stanislav ho prosil, aby ho položili na holou zem, aby mohl umřít jako kajícník. Aby ho upokojili, vyhověli mu a položili ho na koberec, prostřený na zemi. Potom se Stanislav vyzpovídal a přijal Tělo Páně. Přítomní byli dojati k slzám, neboť když byla do pokoje přinesena Nejsvětější Svátost, zazářila mu z očí nebeská radost a obličej mu vzplál svatou láskou jako serafínovi. Nakonec přijal poslední pomazání. Chvílemi potom pohlížel k nebi anebo upíral oči na obrázek Nejsvětější Panny, líbal ho a vroucně tiskl k srdci. Jeden kněz se ho zeptal: "K čemu máš kolem ruky ovinutý růženec, když se ho nemůžeš modlit?" Stanislav odpověděl: "Mám z něho radost, protože to je věc mé Matky." "O co větší radost budeš mít," řekl kněz, "až ji zakrátko uvidíš v nebi a až jí políbíš ruku!" V té chvíli světec celý zazářil v obličeji a pozvedl ruce do výše na znamení touhy, že chce již být brzy u ní. Nato se mu zjevila jeho drahá Matka, jak sám řekl přítomným. Zanedlouho, na úsvitu 15. srpna, vydechl svou duši s výrazem blaha bez nejmenšího hnutí. Když mu pak podali obraz Nejsvětější Panny a nezpozorovali na něm žádné znamení úcty, teprve poznali, že již odešel z tohoto světa, aby zlíbal nohy své milované Královny.
Modlitba
Ó, nejsladší Paní a naše Matko!
Ty jsi již opustila zemi
a přišla jsi do svého království,
kde panuješ nade všemi andělskými kůry,
jak o tobě zpívá svatá Církev:
"Povýšena jsi nad kůry andělské do říší nebeských!"
Víme, že jsme tě my, hříšní, nebyli hodni
mít mezi sebou v tomto údolí temnot.
Víme však také,
že jsi ve své vznešenosti
nezapomněla na nás, ubohé,
a že když jsi byla povýšena
k tak nesmírné slávě,
že tvůj soucit s námi,
ubohými Adamovými dětmi,
nevymizel, ale ještě vzrostl.
Ze vznešeného trůnu tedy,
na němž panuješ,
obrať i na nás, Maria,
své milosrdné oči
a slituj se nad námi!
Rozpomeň se,
žes nám při svém odchodu ze světa
slíbila, že na nás nezapomeneš.
Pohleď na nás a pomož nám!
Hleď, v jakých bouřích se nalézáme
a v kolika nebezpečích toneme
a budeme tonout stále,
dokud nenadejde konec našeho života.
Pro zásluhy své blažené smrti
nám vypros svaté setrvání
v přátelství s Bohem,
abychom jednou vykročili z tohoto života
v milosti Boží.
Pak přijdeme do nebe,
abychom i my zlíbali tvé svaté nohy
a ve spojení se svatými anděly
tebe chválili
a po zásluze oslavovali tvé vznešenosti.
Amen
*v
Nanebevzetí Panny Marie je článkem víry, který vyhlásil papež Pius XII. dne 1.11.1950; podle současného liturgického kalendáře se slaví jako "Slavnost Nanebevzetí Panny Marie" dne 15. srpna.
1
Epist. 105. ML 182, 210.211.
2
Sv. Alfons uvádí, že se zjevení stalo sv. Alžbětě z řádu sv. Benedikta.
3
Com. In. Cant. cant. l. 3. ML 168, 877.
4
Medit. Piissimae de cogn. ML 184, 488.
5
Bernardus Justinianus, Vita B. Laurentii Justiniani, Ludguni 1628.
6
Mariale, p. 2. de Nativ. M., s. 5.
7
Snad míní sv. Alfons Sermo in Signum magn. 14.15. ML 183, 437.438.
8
Com. in Cant. cant., l. 3. ML 168, 877.
9
De Assumpt., n. 8. ML 30, 129. Sv. Alfons uvádí jméno Eustachia místo Sofronia, popř. Psedo-Jeronýma.
10
Text, který ve Ildefonsových spisech nelze ověřit.
11
Matka Boží neměla ovšem nikdy moc Učitelského úřadu Církve, jako měl sv. Petr.
12
Sermo in Nativ. Glorios. V. M.
13
Sophronius, De assumpt. B. V. M. ML 30, 136.137. Mezi spisy sv. Jeronýma.
14
Cedrenus, Historiarum comp. MG 121, 366, Nicephorus Callistus, Hist. Eccl. MG 145, 810, Metaphrastes, Or.de Sancta Maria. MG 115, 557.
15
S. Andres Cret., Or. 1 in Dorm. SS. Deip. MG 97, 1066, s. Joannes Damiani, Hom. 2 in Dorm. B. V. M. MG 96, 747.750, Euthymiaca Hist. L. 3., c. 40. MG 96, 747-751.
16
Cedrenus, Historiarum comp. MG 121, 366, Nicephorus Callistus, Hist. Eccl. MG 145, 810, Metaphrastes, Or.de Sancta Maria. MG 115, 557.
17
Bájný egyptský pták, který se v stáří sám spaloval, aby povstal k novému životu ještě krásnější.
18
Revel. SS. Virg. Hildegardis et Elizabethae Schoenaugiensis. Coloniae Agripp. 1628.
19
Tract. 9 super Magnificat, p.1. Sv. Alfons cituje sv. Jana Damašského.
20
De Assumpt. B. V. M. ML 30, 130. Mezi spisy sv. Jeronýma.
21
Revel., l. 6, c. 62.
22
Bartolli, Vita. Torino 1825.
|