index

Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností


Boží Prozřetelnost
Zlo pramenící z bohatství

Nejmilejší dcero, pomysli, jaká hanba padá na ničemné lidi, kteří milují bohatství a nevěnují pozornost ani tomu, co je učí sama jejich přirozenost, aby získali nejvyšší Dobro; filozofové od sebe bohatství odvrhovali, protože chtěli dosáhnout poznání, a věděli, že by jim v tom bránilo. Ale tito chtějí učinit bohatství svým bohem. Je to vidět podle toho, že více litují ztráty bohatství a časných statků, než že ztratili Mne, největší a nesmrtelné bohatství.

Když se dobře podíváš, zjistíš, že z této nezřízené touhy a vůle po bohatství pramení veškeré zlo. Z něj se rodí pýcha, protože bohatství vede člověka k touze převyšovat ostatní; rodí se z něj nespravedlnost k sobě i jiným; pýcha, protože z touhy po penězích člověk neváhá okrást svého bratra ani odejmout Církvi to, co jí získala Krev Slova, Mého Jednorozeného Syna. Pramení z něj obchod s tělem bližního a s časem: takoví lidé jsou lichváři, kteří jako zloději prodávají, co jim nepatří. Pochází z něj i mlsná touha po mnoha pokrmech a jejich nezřízené požívání; a nečestnost: kdyby neměli co utrácet, neocitali by se často v tak hanebné společnosti.

Kolik vražd a zášti k bližnímu a krutosti a nevěry vůči Mně! Myslí si, že si všechno opatřili svou mocí, a nevidí, že to nevlastní a nezískávají mocí svou, ale pouze Mou. Ztrácejí veškerou naději ve Mne a doufají jen v bohatství. Ale jejich naděje je marná, protože pomíjí spolu s bohatstvím, které ztrácejí buď už v tomto životě - z Mého nařízení k jejich prospěchu -, nebo až dojdou smrti. Tehdy pochopí, že jejich naděje byla marná a pomíjivá. Bohatství ochuzuje a zabíjí duši, činí člověka krutým k sobě samému, odnímá mu důstojnost nepomíjivosti a činí ho konečnou věcí, protože spojuje jeho touhu s láskou ke konečným věcem, zatímco by se měl spojit se Mnou, Nekonečným Dobrem. Tehdy člověku přestává chutnat ctnost a přestává se mu líbit vůně chudoby; ztrácí sebevládu a stává se otrokem bohatství. Nemůže se nasytit, neboť miluje věc, která je menší než on; všechny věci, které jsou, totiž byly stvořeny pro člověka, aby mu sloužily, ne aby on sloužil jim: člověk má sloužit jen Mně, neboť Já jsem jeho cílem.

Kolika nebezpečím a bolestem se vystavuje člověk na moři a na zemi, aby získal velké jmění a vrátil se do svého města obohacen rozkošemi a uznáním významných lidí, nezajímá se však a nestará o ctnosti a nechce se mu ani trochu trpět, aby získal tyto poklady duše. Jsou zcela zavaleni bohatstvím, vložili do něj celé své srdce a city, jimiž mají sloužit Mně, a zatížili své svědomí mnoha nezákonnými zisky. Uvaž, jaké ničemnosti se vystavují a komu slouží: nikoli něčemu trvalému a pevnému, protože dnes jsou bohatí a zítra budou chudí; jednou jsou nahoře, podruhé dole; jednou se jich svět kvůli jejich bohatství bojí a uctívá je, podruhé se jim vysměje, že je ztratili; pak jsou zahrnuti výčitkami, hanbou a nikdo s nimi nemá soucit, neboť vyžadovali lásku pro své bohatství a byli pro něj také milováni - nikoli pro své ctnosti. Kdyby totiž chtěli být a byli milováni pro své ctnosti, nepohasla by ani úcta, ani láska k nim, protože by přišli jen o časný statek, ne o bohatství své ctnosti.

Jak těžce nese jejich svědomí toto břemeno! Je tak obtížné, že ten, kdo je na své pozemské pouti nese, nemůže ani běžet, ani projít úzkou branou. To řekla Má Pravda ve Svatém Evangeliu: že je méně snadné pro boháče vstoupit do věčného života než pro velblouda projít uchem jehly. To se týká těch, kdo s nezřízenou láskou a ničemným citem vlastní bohatství nebo po něm takto touží. Neboť je mnoho těch, kdo jsou sice chudí, jak jsem ti říkal, ale kvůli svému nezřízenému citu by se svou vůlí zmocnili celého světa, kdyby ho mohli získat. Takoví branou neprojdou, protože je těsná a nízká, a dokud neodhodí na zem svůj náklad, neomezí svou touhu po světských věcech a neskloní hlavu v pokoře, nemohou projít. Jiná brána než tato totiž není.

Ano, je tu široká brána, ale ta je vede do věčného zatracení, a oni jako slepí nevidí svou záhubu a to, že již v tomto životě okoušejí závdavek pekla. V každém případě na ně totiž doléhají bolesti, protože touží mít víc, než mohou. A když to nemají, trápí se, a když něco ztratí, nesou ztrátu bolestně. Jejich bolest je úměrná lásce, s níž onu věc vlastnili. Ztrácejí lásku k bližnímu a neusilují o získání nějaké ctnosti.

Hnilobo světa! Světské věci nejsou prohnilé samy o sobě, protože jsem každou z nich stvořil dobrou a dokonalou, ale prohnilý je ten, kdo se k věcem s nezřízenou láskou upíná a vyhledává je.

Plyne z toho tolik špatností, že bys je nedokázala vypočítat, dceruško Moje. Každodenně je vidí a zakoušejí, ale nechtějí ani vidět, ani vědět, jakou újmu jim působí.

předchozí | obsah | další