Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O některých duchovních nedokonalostech,
kterých se dopouštějí začátečníci v návyku pýchy.
1. I když se tito začátečníci cítí být horliví a pilní v duchovních věcech a zbožných cvičeních, pro jejich nedokonalost jim velice často z této vlastnosti vyroste jistý výhonek skryté pýchy (třebaže je pravda, že svaté věci ze své podstaty vedou k pokoře), a oni tak pociťují uspokojení ze svých skutků a ze sebe samých.1 Odtud se také rodí jistá chuť, poněkud marnivá a častokrát velice prázdná, mluvit před ostatními o duchovních věcech a často také spíše o nich poučovat, než si je osvojit; ve svém srdci2 odsuzují druhé, když se jim nezdají být tak zbožnými, jak by si představovali, dokonce to někdy vysloví a podobají se tak farizeovi, který se při chválení Boha vychloubal svými skutky a povyšoval se tak nad celníka (srov. Lk 18,11-12).
2. V takových lidech pak ďábel častokrát rozdmýchává horlivost a chuť dělat víc těch nebo oněch skutků, aby tak pomalu rostla jejich pýcha a domýšlivost.
Vždyť ďábel velmi dobře ví, že všechny tyto skutky a ctnostné činy, které dělají,
nejen že jim neprospívají, ale dokonce se mění v neřest.
A k takovému zlu někteří dospívají, že nechtějí, aby se zdál být dobrým nikdo jiný, než oni sami; a tak skutkem i slovem, je-li k tomu příležitost, odsuzují a pomlouvají,
pozorují třísku v oku svého bratra, ale o trámu ve svém oku neuvažují (srov. Mt 7,3);
u druhého cedí komára a sami polykají velblouda (Mt 23,24).
3. Někdy také, když jejich duchovní učitelé, jako jsou zpovědníci a představení, neschvalují jejich ducha a způsob jednání (a oni požadují, aby je ctili a chválili), usoudí, že nerozumí jejich spiritualitě, nebo že nejsou dost duchovní, protože nezkusili tamto a povolili ono. A tak si potom žádají a snaží se jednat s tím, který by lépe vyhověl jejich vkusu a raději probírají své duchovní záležitosti s těmi, kteří chápou, že je třeba je chválit a oceňovat, a jako před smrtí utíkají před těmi, kteří je snižují ve snaze uvést je na pravou cestu, a často na ně kvůli tomu dokonce nevraží. Přeceňují se, neustále mnohé navrhují a velmi málo dělají. Snaží se, aby druzí porozuměli jejich duchu a jejich zbožnosti, a proto často navenek předvádějí vnějškové posunky, vzdechy a jiná vnější gesta a častokrát (na veřejnosti spíše než ve skrytu) některá vytržení. K tomu jim pomáhá ďábel a oni cítí uspokojení, když se tím ostatní zabývají, a velmi často po tom dychtí.
4. Mnozí chtějí být upřednostňováni a v oblibě u zpovědníků, a tím se v nich rodí tisícero závistí a zneklidnění.
Jsou na rozpacích, když mají své hříchy vyznat nezakrytě, aby se neumenšili v očích svých zpovědníků,
a tak je okrašlují, aby nevypadaly tak zle,
což znamená, že se jdou spíše ospravedlňovat než obvinit.
Občas vyhledají jiného zpovědníka a jemu řeknou to špatné, aby si ten druhý myslel, že nedělají nic zlého, ale jen dobré; a tak svému zpovědníkovi rádi říkají jen to dobré, občas termíny, které je spíše vyvyšují než snižují, s úmyslem vypadat před ním dobře, pokud možno co nejpokorněji.
a - vyslovme to - s úmyslem zmást ho, aby ani on, ani nikdo jiný jejich hřích nebrali vážně.
5. Někteří z nich nepovažují někdy své chyby za závažné, ale jindy se zase příliš zarmucují, když vidí, že do nich upadli, protože si mysleli, že jsou téměř svatí, a netrpělivě se zlobí sami na sebe, což je další nedokonalost.
Častokrát dychtivě touží, aby jim Bůh odpustil
jejich nedokonalosti a chyby,
víc proto, že od nich chtějí mít pokoj, než kvůli Bohu;
a nevidí, že kdyby jim je odejmul, stali by se snad ještě pyšnějšími a domýšlivějšími.
Jsou nepřáteli chvály ostatních a přáteli chvály vlastní a mnohdy si na ni činí nárok;
v tom se podobají pošetilým pannám, které, když jim vyhasly lampy, odešly hledat olej mimo hostinu (srov. Mt 25,8).
6. Z těchto nedokonalostí zakoušejí někteří mnohé velmi intenzívně a ony jim přinášejí mnoho zlého; ale někteří víc, někteří méně a někteří pouze jejich první náznaky nebo jen o trochu víc; stěží však jsou někteří ze začátečníků, kteří v čase takové horlivosti do něčeho z toho neupadnou.
Ale ti, kteří jdou v tomto čase k dokonalosti, pokračují velmi odlišným způsobem a s velice rozdílným charakterem ducha; neboť prospívají a v pokoře vystaví velmi mnoho.
Nejenže své vlastní záležitosti za nic nepovažují,
ale i sami ze sebe mají velmi malé uspokojení;
všechny ostatní považují za výrazně lepší
a pociťují vůči nim jen svatou závist
s touhou sloužit Bohu tak dobře jako oni.
Neboť čím větší horlivost je stravuje a čím více díla odevzdávají a radují se z něj, jak v pokoře jdou,
tím více poznávají, jak mnoho Bůh zaslouží (a jak málo je to všechno, co pro Něho dělají);
a tak čím více dělají, tím méně jsou spokojeni. Vždyť tolik je toho, co by pro Něho z milosrdenství a lásky chtěli udělat, že všechno, co dělají, se jim zdá být ničím;
a tak naléhavě je táhne, zaměstnává a uchvacuje tato starostlivost lásky, že si nikdy ani nevšimnou, co dělají nebo nedělají druzí; a jestliže si přece jen všimnou, všechno je tak, jak říkám, protože si myslí, že všichni ostatní jsou mnohem lepší než oni.
Málo si sebe považují, a tak se snaží, aby i ostatní lidé je za málo považovali a aby jejich záležitosti spíše znevažovali a podceňovali. A nejen to: i když je chtějí chválit a prokazovat jim úctu, nemohou tomu vůbec uvěřit a zdá se jim být velmi podivné, že se o nich říká tolik dobrého.
7. Tito lidé, velmi klidní a pokorní, mají velké přání, aby je učil kdokoliv, kdo by jim mohl prospět; úplný protiklad k oněm, jak jsme právě řekli výše, kteří by sami chtěli všechny učit, a když se zdá, že někdo učí něco je, dokonce sami berou slovo od úst, jako kdyby to již znali.
Ale tito, velmi vzdáleni přání být učiteli kohokoliv, jsou velmi rychle připraveni vydat se jinou cestou než tou, kterou právě jdou, jestliže je o to někdo požádá, protože si nikdy nemyslí, že jdou jediným správným směrem.
Z chvály druhých se radují;
jen je jim líto, že neslouží Bohu tak, jako oni.
Neradi mluví o svých věcech, protože si je cení jen málo, dokonce se ostýchají o nich mluvit i se svými duchovními učiteli a zdá se jim, že to nejsou věci, které si zasluhují, aby o nich šla řeč.
Mají větší chuť mluvit o svých chybách a hříších,
aby ty byly poznány, ne jejich ctnosti;
a tak jsou více nakloněni otevřít svoji duši tomu,
kdo si tolik necení jejich záležitostí a jejich ducha.
A toto je vlastnost ducha prostého, čistého a opravdového a Bohu velmi milého.
Neboť v těchto pokorných duších přebývá duch Boží moudrosti a vede je k tomu, aby uvnitř, ve skrytu, střežili svůj poklad a odvrhli své špatnosti. Vždyť Bůh dává pokorným tuto milost spolu s ostatními ctnostmi, kdežto pyšným ji odnímá.
8. Tito lidé dají krev svého srdce tomu, kdo slouží Bohu, a pomohou, kolik jen bude v jejich silách, aby posloužili. Když zjistí, že upadli do svých chyb, pokorně to přetrpí, s poddajností ducha a s bázní plnou lásky k Bohu,
protože v Něho nepřestávají doufat.
Ale duší, které na začátku kráčejí tímto způsobem, soudím, že je méně a jsou vzácné;
a byli bychom velmi spokojeni, kdyby se nedostaly na opačnou stranu. A to proto, že Bůh ponoří do temné noci ty, které chce očistit ode všech nedokonalostí,
aby je vedl dál.