Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O některých nedokonalostech,
které mívají někteří ze začátečníků
při druhé hlavní neřesti,
kterou je duchovní lakota.
1. Mnozí z těchto začátečníků někdy také trpí mnohou duchovní lakotou, neboť je stěží zastihneme spokojené s duchem, kterého jim Bůh dává; chodí velmi neutěšení a v naříkání, protože ve věcech duchovních nenacházejí uspokojení, které by chtěli.
Mnozí se nemohou nasytit posloucháním rad a duchovních naučení a chtějí mít a číst mnoho knih, které o tom pojednávají, a v této činnosti jim utíká víc času než ve skutcích umrtvování a zdokonalování vnitřní chudoby ducha, jak by se slušelo. Neboť více než tímto jsou obtíženi
velmi podivnými obrazy a růženci;
sotvaže odloží jedny, už berou do ruky druhé;
hned je vymění, hned je chtějí nazpět;
anebo je chtějí takové nebo onaké, zaujati více jedním křížem než druhým, protože ten je neobvyklejší. A uvidíte jiné obklopené svěcenými medailony, relikviemi a škapulíři,1 jako děti tretkami.
V tom já odsuzuji náklonnost srdce k majetku a lpění na způsobu provedení, množství a neobvyklosti těch věcí, protože to velice odporuje duchovní chudobě,
která hledí pouze k podstatě zbožnosti,
užívá jenom to, co potřebuje, a pociťuje únavu z přílišného množství věcí a jejich kuriozit.
Vždyť skutečná zbožnost musí vycházet ze srdce,
pouze z pravdy a podstaty toho, co duchovní věci představují. Všechno ostatní jsou sklony a rysy nedokonalosti2 a pro dosažení jistého stupně dokonalosti je nutné s takovými zálibami skončit.
2. Znal jsem jednu osobu, která víc než deset let prospívala při kříži nahrubo udělaném z posvěcené větve,
probité jedním hřebíkem kolem dokola zatočeným;
nikdy ho neodkládala, nosila ho při sobě až do doby, kdy jsem jí ho sebral; a nebyla to osoba chabého rozumu a rozmyslu. A viděl jsem jinou,
která se modlila pomocí korálků z rybích obratlů,3
a její zbožnost, a to je jisté, nebyla proto méně ryzí před Bohem; vždyť je jasně vidět, že zbožnost těchto lidí není vázána na předmět a na jeho cenu.
Ti tedy, kteří od začátku jdou správnou cestou, se neváží k viditelným předmětům, ani se jimi nezatěžují, ani pro ně nic neznamená vědět víc, než je třeba vědět pro samo dílo; neboť upírají oči pouze k tomu, aby byli zadobře s Bohem, Jemu se líbili, a v tomto je jejich dychtivost.
A tak s velikou štědrostí dávají, kolik jen mají, a jejich radostí je vzdát se toho pro Boha a pro lásku k bližnímu. Nezáleží víc na tom, jestli jsou to věci duchovní nebo časné, protože, jak říkám, upírají oči pouze k pravé vnitřní dokonalosti: dělat radost Bohu, a v ničem sobě.
3. Ale jak od těchto, tak ani ode všech ostatních nedokonalostí se duše nemůže zcela očistit, dokud ji Bůh neuvede do pasivního očišťování oné temné noci, jak o tom promluvíme později. Duši víc prospěje, když se snaží, nakolik jen může, o vlastní zdokonalování;
ať si zaslouží, aby ji Bůh ponořil do oné božské lázně, kde se uzdraví ze všeho, co se jí nepodařilo, když se léčila sama. Neboť, ať se duše namáhá sebevíc, nemůže se sama aktivně očistit natolik, aby byla i jen z menší části připravena pro sjednocení s Bohem v dokonalé lásce,
jestliže ji Bůh nevezme za ruku
a neočistí ji v onom pro ni temném ohni,
způsobem a postupem, o kterém máme mluvit.