Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O dalších nedokonalostech,
které mívají tito začátečníci
při třetí neřesti, jíž je smyslnost
1. Mnoho jiných nedokonalostí, víc než těch, které budu probírat u každé neřesti, mají mnozí z těchto začátečníků; abych se vyhnul rozvláčnosti, opomíjím je a dotýkám se některých z těch nejzásadnějších, které jsou jakoby zdrojem a příčinou dalších.
A tak pokud jde o neřest smyslnosti1 (ponechávám stranou, co to znamená, upadnou-li do takového hříchu osoby duchovní, protože mým záměrem je jednat o nedokonalostech, které se mají očistit v temné noci) mají mnozí mnoho chyb, které by se mohly pojmenovat jako duchovní smyslnost, a to ne proto, že by tomu tak bylo, ale proto, že z duchovních věcí vycházejí.1
Vždyť se častokrát přihodí, že při samotných duchovních cvičeních, aniž by to bylo v jejich rukou, se v oblasti smyslů pozvednou a stanou se taková hnutí a vzrušení,
a někdy dokonce když je duch v hluboké modlitbě nebo při svátostech pokání a Eucharistie. Tato hnutí, aniž by je člověk ovládal, jak říkám, pocházejí z jedné ze tří příčin:
2. Zaprvé, mnohokrát pocházejí z radosti, kterou má přirozenost z věcí duchovních; protože tím, jak se radují duch a smysly, v onom znovustvoření se rozhýbe každá stránka člověka, aby se naplnila rozkoší podle své míry a schopnosti. Neboť duch se nyní dává do pohybu ke znovustvoření a radostem v Bohu (což je část vyšší); oblast smyslů (což je část nižší) směřuje k radostem a rozkoši smyslové, vždyť nedokáže si počínat a chápat jinak, a ubírá se tedy spojením sobě nejbližším a tím je smyslové vzrušení. A tak se stane, že podle ducha je duše v hluboké modlitbě k Bohu a na druhé straně, podle smyslů, pasivně, zakouší vzpouzení, smyslová hnutí a vzrušení, a to ne bez silného znechucení; to se mnohokrát přihodí při přijímání, protože stejně jako při tomto činu lásky duše přijímá radost a obdarování (neboť je působí Pán, vždyť kvůli tomu se vydává), také smyslovost, jak jsme řekli, si svým způsobem bere své. Neboť tyto dvě části jsou konec konců jedna přirozenost,3 běžně mají obě účast na tom, co jedna přijímá, každá podle své míry. Jak říká Filosof:4
Ať je přijímána jakákoliv věc,
míra přijetí závisí na přijímajícím.
A tak v těchto začátcích, dokonce i když duše již prospívá, při nedokonalé smyslovosti duch mnohokrát přijímá Boha se stejnou nedokonalostí.
A tak, když je tato senzitivní stránka přetvořena očišťováním v temné noci, jak řekneme, netrpí již těmito slabostmi, protože to už není ona, která nyní přijímá, ale spíše ona sama je v duchu přijímána; a tak tehdy to všechno má podle stavu ducha.
3. Druhou příčinou, od níž někdy pocházejí tato vzpouzení, je ďábel, který, aby zneklidnil a pobouřil duši v čase modlitby nebo když se duše o modlitbu snaží, chce v přirozenosti vyvolat tato vzrušivá hnutí; a přes ně, jestliže na ně duše dá, jí způsobí značné škody. Neboť nejenže leckteří ze strachu z toho ochabnou v modlitbě,
a o to mu jde, aby se dali do boje s těmito hnutími,
ale někteří dokonce zanechají modlitby úplně,
protože se jim zdá, že v onom cvičení se jim stává víc takových věcí než mimo ně, což je pravda, protože ďábel je zde nastražuje víc než jinde,
jen aby zanechali duchovních cvičení.
A nejen to, dokonce jim velice živě představuje věci velmi ošklivé a necudné a někdy ve spojitosti s jakýmikoliv duchovními věcmi a osobami, které přinášejí užitek jejich duším, a to proto, aby jim vzal půdu pod nohama a učinil je zbabělými, takže ti, kteří na to dají, se již neodváží na nic se ani podívat, ani o ničem uvažovat, protože hned potom klopýtnou.
A toto se stává lidem melancholickým tak mocně a často, že je třeba mít s nimi veliký soucit, protože trpí a vedou smutný život. Vždyť tyto strasti tolik doléhají na některé lidi, když mají takto narušenou tělesnost, že se jim zdá být jasné, že v sobě zakouší útok ďábla a že nejsou natolik svobodní, aby ho mohli vyhnat; ačkoliv někteří z nich by tomu s velikým úsilím a námahou mohli zabránit.
Když se tyto necudné věci vinou melancholie lidem přihodí, zpravidla se od nich neosvobodí, dokud se neuzdraví z onoho chorobného rozpoložení své povahy; pokud se ovšem nestane, že by duše vstoupila do temné noci, která ji toho všeho postupně zbaví.
4. Třetím zdrojem, odkud tato vzrušivá hnutí přicházejí a vedou válku, bývá strach, který tito lidé již z necudných hnutí a představ nasbírali; neboť strach z toho, že jim v paměti vyvstane náhlá vzpomínka - při tom, co vidí, o čem jednají nebo přemýšlí - způsobuje, že do těchto vzrušení upadají bez vlastní viny.
5. Jsou také některé duše od přirozenosti tak křehké a přecitlivělé, u nichž, jakmile přichází jakákoliv radost ducha nebo z modlitby, se hned také objeví duch smyslnosti a ten zpije a ukolébá jejich smysly takovým způsobem, že jsou jakoby zapleteni ve jhu i v potěšení z té neřesti; a to přetrvává pasivně jedno s druhým; a někdy zpozorují, že došlo k nějakým necudným a vzpurným úkonům.
Příčinou je, že ve své přirozenosti jsou, jak říkám, přecitlivělí a křehcí, a tak s jakýmkoliv vychýlením z rovnováhy se u nich vzepne tělesnost i krev a odtud vycházejí tato hnutí. Neboť těmto lidem se přihodí totéž, když se rozpálí hněvem nebo se nějak pobouří, nebo zarmoutí.
6. Někdy také vyvstává u těchto duchovních lidí jak v řeči, tak při konání duchovních věcí jakési žhnutí a průbojnost, když si uvědomí, jaké osobnosti mají před sebou
a jednají jistým způsobem marnivě
a to se rodí také z duchovní smyslnosti, jak ji zde chápeme; toto se zpravidla stává při uspokojení vůle.
7. Někteří z těchto lidí posbírají na duchovní cestě zalíbení v jiných osobách; což se častokrát rodí ze smyslnosti, a ne z ducha; a že je to tak, se pozná podle toho, že s uvědomováním si tohoto zalíbení zároveň nevzrůstá vědomí Boha a láska k Němu, ale výčitky svědomí.
Neboť když je zalíbení čistě duchovní,
jak roste, roste s ním i vroucnost vůči Bohu
a čím více se upevňuje, tím víc se upevňuje
i oddanost Bohu a touha po Bohu
a tím, že roste v jednom, roste i v druhém;
neboť toto je vlastní Božímu Duchu,
že dobrému dává vzrůst s dobrým,
protože je zde připodobnění a shoda.
Ale když se taková láska rodí ze zmíněného smyslového
bloudění, je výsledek opačný,
protože čím více vzrůstá ta první láska, tím více ztroskotává ta druhá, spolu s vědomím (Boha).
Jestliže roste ona láska, brzy je vidět,
že pomalu vychládá láska k Bohu a pomalu se na Něho
s trochou výčitek ve svědomí zapomíná,
a naopak, jestliže v duši roste láska k Bohu,
postupně vychládá ta druhá a zapomíná se na ni,
protože jak jsou si obě lásky protikladné, nejenže jedna druhé nepomáhá, ale spíše ta, které převládne, zháší a mate tu druhou a sama v sobě se posiluje, jak říkají filozofové.
Proto řekl náš Spasitel v Evangeliu (srov. Jan 3,6), že to, co se rodí z těla, je tělo a to, co se rodí z ducha je duch, to znamená:
láska, která se rodí ze smyslů, zůstává v oblasti smyslů a láska, která se zrodila z ducha, zůstává v Duchu Božím a v něm se posiluje.
A to je ten rozdíl, který je mezi láskou jednou a druhou, abychom je dokázali rozpoznat.
8. Když duše vstoupí do temné noci, všechny tyto lásky zkoumá; vždyť v jedné sílí a očišťuje ji, což je ta, která je v souhlase s Bohem, a druhou odmítá a končí; a v podstatě obě ztrácí z očí, jak bude řečeno dále.