Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O nedokonalostech,
do kterých upadají začátečníci
při neřesti hněvu.
1. Způsobuje to dychtivost1 po duchovních radostech, která zachvacuje mnohé ze začátečníků, že jim velmi běžně vyvstávají četné nedokonalosti z neřesti hněvu.
Neboť když jim končí pochutnávání a dobroty ve věcech duchovních, jsou přirozeně rozmrzelí a s oním znechucením, které s sebou přinášejí, vnášejí nepřízeň i do věcí, o nichž jednají, a velmi snadno se hněvají pro jakoukoliv maličkost a leckdy není člověka, který by to s nimi vydržel. Což se častokrát přihodí po tom, co v modlitbě dosáhli nějakého skvělého citového usebrání, a tak jak pro ně končí ony dobroty a pochutnávání, přirozenost zůstává přirozeně rozmrzelá a znechucená, asi tak, jako dítě, když je odstaví od prsu, u něhož si podle chuti skvěle hodovalo. V tom přirozeně, když se nenechají unést znechucením, není vina, ale nedokonalost, která musí být očištěna vyprahlostí a tísní temné noci.
2. Mezi těmito duchovními lidmi jsou také takoví, kteří upadají do duchovního hněvu jiným způsobem, a to že planou hněvem proti cizím neřestem s určitou znepokojenou horlivostí, když posuzují druhé; a často puzeni zlobně je pokárat to taky udělají a sami sebe tak povyšují na pány ctnosti. Toto všechno je proti mírnosti ducha.2
3. Jsou jiní, kteří když vidí, jak jsou nedokonalí, s netrpělivostí, nepokorně se hněvají sami na sebe; mají při tom tolik netrpělivosti, protože by chtěli být svatí ze dne na den. Mnozí z nich mnoho plánují a dělají veliká předsevzetí, a nejsou pokorní, ani o sobě nepochybují; čím více předsevzetí dělají, tím více padají a tím víc se zlobí, nemají trpělivost čekat, až jim to Bůh dá, až On sám bude chtít, a to je také proti tichosti ducha; a nemůže to být zcela vyléčeno bez očišťování v temné noci.
Ačkoliv někteří mají tolik trpělivosti v tomto chtění (prospívat), že Bůh by ji raději u nich tolik neviděl!