Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O nedokonalostech při nestřídmosti ducha.
1. O čtvrté neřesti, kterou je duchovní nestřídmost, je třeba mnoho hovořit, protože stěží lze nalézt někoho ze začátečníků, ať prospívá sebelépe, který neupadne do některé z mnohých nedokonalostí. Rodí se jim při této neřesti skrze lahodnou příchuť, jakou v začátcích duchovních cvičení nacházejí. Vždyť mnozí z těchto lidí navnaděných skvělostí a chutností, které v takových cvičeních nacházejí, se víc starají o skvělé napájení ducha, než o jeho čistotu a rozvážnost, ač právě na to Bůh na celé duchovní cestě shlíží a to přijímá. Tudíž kromě nedokonalostí, které mají už tím, že usilují o tyto skvělostí, jejich labužnictví je obvykle přivede k mnoha převrácenostem a překračují tak hranice oblasti, v níž tkví a krystalizují ctnosti.
Neboť přitahováni zalíbením, které tu nacházejí, se někteří trýzní ve skutcích pokání a jiní se zase zneschopňují posty, tím, že dělají víc, než jejich slabost vydrží, bez řádu a porady druhého; spíše se starají o to, jak se obratně vymknout tomu, koho mají poslouchat; a někteří se to dokonce odvažují dělat, přestože jim byl nařízen opak.
2. Tito jsou nejnedokonalejší, lidé bez rozumu, vždyť odkládají podřízenost a poslušnost (což je pokání rozumu a důvtipu, a proto je to oběť Bohu příjemnější a milejší než všechny ostatní) a podřizují je pokání tělesnému, které vynecháním této druhé stránky není víc než pokáním zvířat, a tomu se také jako zvířata přibližují, táhnuti žádostí a zalíbením, které v tom nacházejí. A protože všechna vybočení jsou bludná a oni tímto způsobem postupování prosazují svou vůli, rostou pomalu spíše v neřestech než ve ctnostech; protože tímto způsobem již nabývají přinejmenším ducha nestřídmosti a pýchy,
vždyť to, co dělají se nesrovnává s poslušností.
A ďábel tolik strhává mnohé z těchto lidí tím, že v nich rozdmýchává takovou nestřídmost vzrůstajícími zálibami a choutkami, že když již více nemohou, buď pozměňují nebo přidávají nebo obměňují to, co je po nich požadováno, protože je jim hořká všechna poslušnost, která se toho týká. Tím někteří zabřednou tak hluboko do zla, že již jen proto, že mají přistoupit k takovým cvičením z poslušnosti,
ztratí chuť i zbožnost je konat,
protože jejich jediná chuť i záliba je dělat to, co je přitahuje; (a ne to, co je požadováno); ale bylo by pro ně nejspíš větším štěstím, kdyby to všechno vůbec nedělali.
3. Uvidíte mnohé z nich velmi vzpurné vůči svým duchovním učitelům, jak vymáhají, aby jim vyhověli v tom,
co chtějí, a jak si to napůl násilím berou;
a jestliže to nedostanou, rozesmutní se jako malé děti
a chodí špatně naladěni a zdá se jim, že neslouží Bohu,
když jim není dovoleno dělat to, co by chtěli.
Neboť jak chodí podpíráni zálibami a svou vlastní vůlí, což mají za svého boha,
jakmile je jim to odnímáno ve snaze přivést je k Vůli Boží, rozesmutí se, zmalátní a odpadají.
Myslí si totiž, že sloužit Bohu a uspokojovat Jeho znamená potěšovat se a být uspokojován.
4. Jsou také jiní, kteří vinou tohoto labužnictví mají tak malé vědomí o své nízkosti a vlastní bídě a jsou tak vzdáleni láskyplné bázni a úctě, kterou mají mít před Boží velikostí, že neváhají velmi tvrdohlavě přesvědčovat své zpovědníky, aby je nechali častěji přistupovat ke svatému přijímání. A nejhorší je, že se často odváží přijímat bez svolení a souhlasu toho, kdo jedná a odpouští ve Jménu Kristově, ale přistupují pouze podle vlastního mínění a snaží se mu zakrýt pravdu.
A z této příčiny pošilhávají po svatém přijímání, dělají jako by se chtěli vyznávat, mají však větší žádost po pokrmu než po tom, aby jedli čistě a dokonale, třebaže by bylo zdravější a světější mít náklonnost opačnou a prosit své zpovědníky, aby po nich nežádali přistupovat tak často; ačkoliv lepší než první nebo druhý postoj je pokorná odevzdanost. Ty ostatní opovážlivosti jsou však podkladem k velikému zlu a trestu za takovou troufalost.
5. Těmto lidem při přijímání Těla Páně všechno ubíhá více ke snaze o nějaké cítění a radost než o to,
aby ve svém nitru pokorně uctívali a chválili Boha;
a je jim to vlastní do té míry, že když nevytěží žádné utěšení nebo citový zážitek, myslí si, že nic nevykonali;
takto usuzují o Bohu velmi nízce a nechápou,
že nejmenší prospěch, který působí Nejsvětější svátost,
je ten, který zasahuje cítění, protože větší prospěch je ten neviditelný, a to v milosti, kterou dává.
Vždyť aby na Něm spočinuly oči víry,
Bůh častokrát odnímá ostatní radosti a líbeznost citu.
Chtějí Boha zakoušet a těšit se s Ním, jako by byl uchopitelný a sdělitelný, a to nejen zde, ale i v ostatních cvičeních ducha. Toto všechno je velmi veliká nedokonalost a velmi protikladné Boží přirozenosti a není to ryzí víra.
6. Stejně tak si vedou v modlitbě, kterou praktikují; myslí si, že všechen její smysl je v nalézání radostí a citové zbožnosti a snaží se jich dosáhnout, jak říkají, silou paží, přes vyčerpání a únavu schopností i rozumu; a když takové utěšení nenacházejí, stávají se velmi bezradnými při pomyšlení, že nic nevykonali. A kvůli tomuto přepětí
ztrácejí opravdového ducha zbožnosti, který spočívá
v setrvání v modlitbě s pokorou a trpělivostí,
v tom, že nespoléhají na sebe, ale chtějí se líbit Bohu.
Proto, když jednou nenajdou tu pravou příchuť v jednom nebo druhém cvičení, trpí velkým znechucením a mají odpor k jeho opakování a někdy takové cvičení opustí;
a v tom, jak jsme řekli, jsou nakonec podobni dětem, které nejsou přitahovány ani nejednají z důvodu rozumového, ale podle chuti.
Všechno jim ubíhá do hledání radostí a potěšení ducha,
a proto se nikdy nenasytí čtením knih,
hned berou jednu meditaci a hned zas jinou
a ve věcech Božích chodí na lov takových radostí.
A to jim Bůh velmi spravedlivě, skrytě a laskavě odpírá, protože kdyby tomu tak nebylo, rostli by skrze tuto nestřídmost a labužnictví ducha ve špatnostech bez počtu.
Proto je pro ně velmi potřebné vstoupit do temné noci, kterou máme vyložit, aby se očistili od těchto dětinskostí.
7. Lidé, kteří inklinují k takovým radostem, mají tak také jinou, velmi velikou nedokonalost, jsou totiž velmi slabí a nezpůsobilí vydat se na drsnou cestu kříže;
protože duši, která hledá vlastní skvělost, přirozeně nevoní všechna příkoří vlastního sebezáporu.
8. Tito lidé mají velmi mnoho nedokonalostí, které se jim rodí právě odtud, a Pán je z nich čas od času léčí v pokušeních, vyprahlostech a jiných strastech, a to všechno je součástí temné noci. O nich, abych to neprodlužoval, zde nechci dál jednat, ale pouze chci říct, že střídmost a umírněnost ducha má ve všem umrtvování, bázni a podřízenosti zcela jiný charakter. Ukazuje, že dokonalost a cena věcí nespočívá v množství a v zalíbení si v díle,
nýbrž v umění zapřít v něm sebe sama.1
A to se oni sami musí snažit dělat, nakolik jen mohou, až do té doby, kdy Bůh je bude chtít důkladně očistit ponořením do temné noci,
k níž abych se dostal; nyní končím
a spěchám s těmito nedokonalostmi.