Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Následují další nedokonalosti,
které mají prospívající.
1. Dvojí druh nedokonalostí mají tito prospívající: jedny jsou habituální, druhé aktuální.
Habituální jsou nedokonalá vzplanutí a návyky, které jako kořeny zůstaly doposud v duchu, kam očišťování smyslů nemohlo dosáhnout. V jejich očišťování je takový rozdíl, jako je (při očišťování) mezi kořenem a větví,1 nebo mezi odstraněním skvrny čerstvé a skvrny velmi staré a zašlé. Vždyť jak jsme řekli, očišťování smyslů je pro očišťování ducha pouze branou a počátkem kontemplace a slouží spíše pro přizpůsobení smyslů duchu, než k sjednocení ducha s Bohem, jak jsme rovněž řekli. Neboť v duchu dosud zůstávají poskvrny starého člověka, ačkoliv jemu to tak nepřipadá a ani je nepostřehne; a jestliže ty skvrny nepustí mýdlem a silným louhem očišťování této noci, duch nebude schopen dojít k ryzosti sjednocení v Bohu.2
2. Tito lidé mají „hebetudinem mentis" (tupost mysli) a hrubost přirozenosti, které si každý člověk přivodí hříchem, a také rozptýlenost a vnějškovost ducha;
a proto je vhodné, aby v utrpení a tísni oné noci byl osvícen, projasněn a usebrán.
Habituální nedokonalosti mají všichni, kteří ještě neprošli stavem prospívajících a nemohou být, jak říkáme, v dokonalém stavu sjednocení skrze lásku.
3. Do aktuálních nedokonalostí neupadají všichni stejným způsobem. Ale někteří, poněvadž prožívají duchovní dobra tak na povrchu a svírají je ve smyslech, upadají do větších nevhodností a nebezpečí, než jsou ta, o nichž jsme hovořili na začátku.
Neboť oni, jak už nacházejí tak lehce3 plno duchovních sdílení a uchvácení ve smyslech i v duchu,
mnohokrát vidí neskutečné i duchovní přeludy,
protože toto všechno, spolu s jinými skvělými pocity
dopadá na mnohé z nich v tomto stavu, kdy ďábel a vlastní představivost velmi často dělá duši nástrahy;
a poněvadž ďábel obvykle vtiskuje a sugeruje duši s takovým potěšením zmíněné klamné představy a pocity,
velmi lehce ji obalamutí a oklame,
když duše není natolik bdělá, aby v silné víře těmto přeludům a pocitům zabránila a odmítla je.
Neboť u mnohých ďábel způsobí, že zde věří prázdným viděním a falešným proroctvím;
zde, na tomto stupni, se jim snaží namluvit, že s nimi mluví Bůh a svatí, a oni často věří své fantazii.
Obvykle zde u nich ďábel podněcuje ješitnost a pýchu a oni vábeni marnivostí a domýšlivostí se nechávají vidět při vnějškových úkonech, které vypadají, jakoby vycházely ze svatosti, jako jsou vytržení a jiné zjevení;
a tak se stávají opovážlivými vůči Bohu, ztrácejí svatou bázeň, která je klíčem a strážcem všech ctností;
a tolik nepravostí a klamů bývá u některých zmnohonásobeno a natolik v nich zestárnou, že je silně zpochybněn jejich návrat na ryzí cestu ctnosti a pravdivého ducha.
Do té bídy upadnou, když na cestě začínají prospívat a s přílišnou jistotou se začínají pouštět do vytržení a duchovních pocitů.
4. Dalo by se tolik hovořit o jejich nedokonalostech, o tom jak jsou hůře léčitelné, protože oni sami pokládají všechny ty jevy za duchovnější, než byly ty první, že s tím raději přestanu. Pouze říkám - abych obhájil nezbytnost duchovní noci, kterou je očišťování, pro toho, kdo má pokročit dál - že víceméně nikdo z těchto prospívajících, ať už mu šlo všechno od ruky sebelépe, neopustil (ještě) mnohé z oněch přirozených vznětů a nedokonalých návyků, kvůli kterým, jak jsme dříve řekli, nezbytně musí předcházet očišťování, aby se dospělo ke sjednocení v Bohu.
5. A kromě toho, co jsme řekli výše, je známo, že dokud se v těchto duchovních sdíleních ještě účastní nižší stránka, nemohou být tak mocná, ryzí a silná, jak je naléhavě požadováno pro řečené sjednocení;4
aby k němu mohlo dojít, je pro duši nutné, aby vstoupila do druhé noci ducha, kde ve smyslech i v duchu dokonale obnažena ode všech uchvácení a příchutí
bude muset kráčet v temné a ryzí víře,
což je vlastní a odpovídající prostředí,
ve kterém se duše sjednocuje s Bohem, jak říká Ozeáš (2,20), když praví: Zasnoubím si tě, to znamená: vírou tě spojím se Mnou v jedno.