Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O znameních, podle kterých se pozná,
že duchovní člověk jde cestou této noci
a očišťováním smyslů.
1. Avšak tyto vyprahlosti by častokrát mohly pocházet ne ze snubní noci a očišťování smyslů, ale z hříchů a nedokonalostí, nebo slabosti a vlažnosti, nebo nějakého špatného ustrojení, nebo tělesné indispozice, a proto tu předložím několik znamení, podle kterých se pozná, jestli taková vyprahlost pochází ze zmíněného očišťování, nebo jestli se rodí v některé z uvedených neřestí; pro to nacházím tři základní znamení:
2. První je to, že tak jako (duše) nenachází zalíbení ani útěchu ve věcech Božích,
tak je nenachází ani v žádné z věcí stvořených;
neboť, když Bůh noří duši do této temné noci
s cílem ve vyprahlostech ji očistit od žádostí smyslů,
v ničem ji nenechá se namlsat nebo nacházet nějakou skvělou příchuť. A podle toho se s velkou pravděpodobností pozná, že vyprahlost a mrzutá nechuť nepochází ani ze hříchů, ani z nově spáchaných nepravostí. Neboť kdyby tomu tak bylo, muselo by se v přirozenosti zakoušet nějaké tíhnutí nebo snaha okusit z něčeho jiného než z věcí Božích;
vždyť kdykoliv se touha1 nechá strhnout k nějaké nedokonalosti, ihned se zakusí, že v ní zůstane tíhnutí,
malé nebo velké podle přízně a zaujetí tam vložených.
Ale protože tato nepřízeň2 vůči věcem shůry i zdola by mohla pocházet z nějaké indispozice nebo melancholické povahy, které mnohdy nedovolují nalézt radost v ničem, je třeba uvést druhé znamení a okolnost.
3. Druhým znamením pro pravost řečeného očišťování je to, že trvalé pamatování na Boha bývá zpravidla provázeno snažnou starostlivostí a bolestnou péčí, s myšlenkou, že neslouží Bohu, ale vrací se zpět, což vyvozuje z oné mrzutosti vůči věcem Božím. A v tom je možné rozpoznat, že tato mrzutost a vyprahlost nepochází z ochablosti a vlažnosti, neboť příčinou vlažnosti je, že jí mnoho nezáleží na věcech Božích, ani o ně nemá tu snažnou vnitřní starostlivost.
Odtud vyvstává velký rozdíl mezi vyprahlostí a vlažností; vždyť vlažnost se vyznačuje velkou ochablosti a nedbalostí ve vůli i v duši, aniž by se pečlivěji starala o službu Bohu. A je to pouze očistná vyprahlost,
která v sobě zpravidla mívá snažnou starostlivost a bolest, jak říkám, z toho, že neslouží Bohu.
A tato vyprahlost, ačkoliv někdy může být podporována melancholií nebo jinou povahovou vlastností (jak tomu mnohokrát je), neztrácí proto svůj očistný účinek na žádostivost, vždyť duše je zbavena všech radostí a má svou starost jen o Boha. Při hnutí pouze tělesném se obrací všechno jen v mrzutost a rozrušení přirozenosti, bez touhy sloužit Bohu, kterou má vyprahlost očistná. V ní totiž - ačkoliv smyslová část je velmi upadlá, malátná a slabá k dílu, kvůli malé chutnosti, kterou tam nachází - je duch přes to všechno připravený a silný (srov. Mt 26,41).
4. Neboť příčinou této vyprahlosti je, že Bůh mění dary a sílu smyslů v (dary a sílu) ducha, a z toho, že přirozené smysly a schopnosti, poněvadž je nejsou schopny vnímat, zůstávají lačné, vyschlé a prázdné. Neboť smyslová část nemá schopnost pro to, co je čistě duchovní, a tak při hodování ducha se tělesnost uzavře a ochabne v činnosti. Avšak duch, který postupně přijímá pokrm, sílí a je čilejší a pečlivější než dříve a má starost, aby nechyboval proti Bohu. A když na počátku nepociťuje líbeznost a rozkoš ducha, nýbrž vyprahlost a mrzutost, je to pro novost proměny; protože jak je zvyklý zakoušet jiné smyslové požitky - a oči má na ně dosud upřené - a protože také duchovní cítění není přizpůsobeno ani očištěno pro tak jemnou chutnost, dokud se na ni postupně nepřipraví prostřednictvím této vyprahlé a temné noci, nemůže zakoušet líbeznost a dobrotu ducha, nýbrž vyprahlost a mrzutost při chybění radostí, které dříve s takovou lehkostí okoušelo.
5. Tito lidé, které Bůh začíná vést samotami pouště,
jsou podobni synům Izraele, kteří potom co jim Bůh na poušti začal dávat pokrm z nebe, všechnu líbeznost v sobě mající3, a jak tam říká (srov. Mdr 16,20-21),
který dostával takovou příchuť, jakou každý z nich chtěl, přes to všechno víc pociťovali nedostatek pochutnání4 a požitků z masa a cibule, které dříve jídávali v Egyptě, protože jejich jazyk byl uvyklý a navnaděný spíše na ně,
než nájemnou sladkost andělské many; a tak nad pokrmem z nebe vzdychali a plakali po mase (srov. Nu 11,4-10).
Vždyť až tam zachází nízkost našich choutek, že nás nechává plakat po naší bídě
a my vzdorujeme nevyslovitelnému dobru nebes.
6. Pokud ale, jak říkám, tyto vyprahlosti pocházejí z cesty očistné pro žádostivost smyslů, duch - přestože zpočátku chutnost nepociťuje, z příčin, které jsme právě vyslovili - je silný a horlivý pro dílo podstatné, což mu dává onen vnitřní pokrm; a požívání tohoto pokrmuje pro smysly počátkem temného a vyprahlého nazírání.5 A tato kontemplace, která je pro toho, kdo do ní vstupuje, skrytá a tajemná, zpravidla, spolu s vyprahlostí a prázdnotou, kterou ve smyslech působí, vzbuzuje v duši tíhnutí a chuť pobývat v samotě a v klidu, bez možnosti myslet na něco jiného nebo i bez chuti o tom přemýšlet.
A tehdy, kdyby se ti, kteří do ní upadnou, uměli zklidnit
v odpočinutí od jakéhokoliv díla vnitřního nebo vnějšího,
bez snažného přání v té věci něco dělat,
potom v oné bezstarostnosti a nicnedělání
by jemně pocítili onu niternou svěžest.
Je tak jemná, že obvykle i starost nebo touha zakusit ji
způsobí, že ji nezakusí, neboť, jak říkám,
toto patření kontemplace6 se děje v naprosté nečinnosti a v odpočinutí duše; je jako vzduch, který když bychom ho chtěli sevřít v hrsti, unikne.
7. A v tomto smyslu můžeme rozumět tomu, co řekl Ženich
Nevěstě Velepísně (srov. 6,4):
Oči svoje ode mne odvrať, neboť ony mne zahánějí.
Neboť takovým způsobem Bůh noří duši do tohoto stavu,
a na tak rozdílnou cestu ji vede,
že ona, jestliže chce jednat podle svých schopností,
spíš škodí, než pomáhá dílu, které v ní Bůh koná;
což předtím bylo zcela naopak.
Příčinou je, že již v tomto stupni kontemplace, když duše vychází z rozvažování a vstupuje do stavu pokročilých, je to už Bůh, který v duši jedná,
proto jí spoutává mohutnosti nitra a neponechává jí berličku rozumu, ani osvěžení ve vůli, ani přemýšlení v paměti. Neboť v tomto čase to,
co duše může dělat sama ze sebe,
neslouží, jak jsme již řekli, než k rušení pokoje nitra,
i díla, které Bůh v oné vyprahlosti smyslů v duchu koná.
A toto dílo jako duchovní a vzácné působí klidně,
v jemnosti, v samotě, uspokojuje, je plné pokoje,
velmi vzdálené všem prvotním radovánkám, které byly velice hmatatelné a pocitové;
neboť toto je pokoj, o kterém říká David (srov. Žalm 84,9),
že Bůh mluví v duši, aby ji zduchovněl.
A odtud je třetí znamení.
8. Třetím znamením pro rozpoznání tohoto očišťování smyslů je neschopnost meditovat ve smyslu představivosti, jak tomu bývalo, ať se člověk sebevíc snaží. Neboť jak se mu zde Bůh začíná sdělovat ne již přes smysly, jak to dělal dříve, prostřednictvím rozvažování, které skládalo a rozlišovalo nová poznání, nýbrž skrze ryzího ducha - v němž se nepostupuje rozvažováním, ale Bůh se duši sděluje úkonem prosté kontemplace, kam nedosahují smysly nižší stránky, vnější ani vnitřní - představivost a fantazie nemohou dělat smyslům oporu v nějakém rozvažování, ani jim již nadále nemohou být ukotvením.
9. Při tomto třetím znamení je nutné rozpoznat, že nedostatek tvořivých sil a radosti v nich nepochází z nějaké vady v povaze (toho člověka); protože rodí-li se odtud, pak při skončení vzrušivosti (protože nikdy nepřetrvává v jedné podobě) může duše s trochou úsilí znovu to co dříve, a tvůrčí schopnosti znovu nacházejí své opory.
Při očišťování žádostí tomu tak není, neboť jakmile do něho duše začíná vstupovat, dál a dál pokračuje neschopnost rozvažovat vlastními silami.
I když je pravda, že někdy u některých lidí nepřichází očišťování v počátcích nepřetržitě, aby opustili své radovánky a rozpravy ve smyslech (protože - naštěstí pro jejich slabost - by nebylo vhodné odstavit je najednou), přesto do očišťování vstupují stále víc a víc a končí pomalu s činností smyslů, jestliže totiž mají pokračovat dál.
Vždyť ti, kteří nevstupují na cestu kontemplace,
jdou velmi odlišným způsobem, protože u nich tato noc vyprahlostí nebývá ve smyslech nepřetržitá,
(někdy tu vyprahlost mají a jindy ne);
a ačkoliv někdy nemohou rozvažovat a jindy ano,
Bůh je vrhá do této noci pouze proto, aby je cvičil, aby je činil pokornými a přetvořil jejich žádosti, aby dále nechovali bludnou mlsnost7 ve věcech duchovních, ale ne proto, aby je přenesl do života ducha, kterým je kontemplace,- vždyť ne všechny z těch, kteří se naléhavě cvičí na cestě ducha, vede Bůh ke kontemplaci, ani polovinu ne: proč, to ví On sám -
a proto těmto lidem nikdy úplně neodstavujte smysly od prsu úvah a rozvažování, ale pouze na několik okamžiků a občas, jak jsme právě řekli.