Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Jak tato noc,
třebaže zastírá ducha temnotou,
nastává proto, aby osvítila a obdarovala světlem.
1. Zbývá tedy zde říci, že tato blahoslavená noc,
třebaže zastírá ducha temnotou, nedělá to než proto,
aby ho ve všem obdarovala světlem;
a třebaže ho pokořuje a noří do bídy, není to než proto,
aby ho vyvýšila a pozdvihla;
a třebaže ho učiní nuzným a prázdným ode všeho přirozeného vybavení a zaujetí, není to než proto,
aby se v rozměru Božím mohl rozšířit v radosti a v těšení se ze všech věcí vysokosti a pozemských,
když (už) je nade vším ve svobodě svrchovaného ducha.
Neboť stejně jako pro prvky, mají-li být sdíleny ve všech přírodních složeních a bytostech, se nepřipouští, aby byly nadány nějakou specifickou barvou, vůní, ani chutí, aby mohly být současně ve všech chutích, vůních i barvách, tak je příhodné pro ducha, aby byl prostý, ryzí a obnažený ve všech typech přirozených zaujetí, jak aktuálních, tak habituálních,1 aby mohl svobodně a šíří ducha sdílet2 božskou Moudrost, v níž pro svou ryzost vychutnává všechnu líbeznost všech věcí
v naprosté vynikající vznešenosti.
A bez tohoto očišťování nebude moci žádným způsobem zakoušet ani vychutnat zadostiučinění
ze všeho toho nadbytku skvoucího ducha;
neboť jedna jediná záliba, kterou by měl,
nebo částečnost, na kterou by byl duch vázán akutálně nebo habituálně postačí, aby ani nezakusil, ani nevychutnal, ani nesdílel něžnou a niternou líbeznost ducha lásky, který v sobě zahrnuje všechnu líbeznost v mocné vznešenosti.
2. Neboť tak jako děti Izraele jenom proto, že jim zůstala jedna jediná záliba a vzpomínka na maso a jídla Egypta (srov. Ex 16,3), nemohly na poušti vychutnat líbeznost andělského chleba, kterým byla mana, a jak říká Písmo Svaté (srov. Mdr 16,21):
měla jemnost všech chutí a měnila se v pochutnání,
podle toho, jak každý chtěl,
tak i duch, kdyby byl dosud zaujat nějakou aktuální nebo habituální zálibou nebo dílčími vědomostmi nebo jakýmkoliv jiným vnímáním, nemůže dospět k vychutnání rozkoší svobodného ducha, jak si přeje vůle. Důvodem toho je, že zaujetí, pocity a uchvácení dokonalého ducha,
protože jsou božské, jsou tak jiného rodu a druhu,
tak rozdílného od přirozeného a tak vznešeného,
že k tomu, aby si je někdo osvojil aktuálně nebo habituálně,
nezbytně musí zbavit moci a aktuálně i habituálně zrušit ty druhé, jako to dělají dva protiklady,
které spolu v jednom subjektu být nemohou.
Proto když má duše projít k těmto závratným věcem,
je velmi potřebné a nutné, aby v ní temnotou zastřená noc kontemplace nechala vymizet a zničila nejprve její nízkosti tím, že ji noří do temnot, vyprahlou, sklíčenou a prázdnou; vždyť světlo, které jí má dát, je nanejvýš výsostné světlo božské, jež všechno přirozené světlo převyšuje
a které rozum přirozenou cestou neobsáhne.
3. A tak je třeba, aby rozum, když má dospět ke sjednocení s Ním a má se stát Božím ve stavu dokonalosti,
byl nejprve očištěn a potřen ve svém přirozeném lesku
a zároveň byl zastřen temnotou prostřednictvím (temné) kontemplace. A je vhodné, aby jeho temnota trvala tak dlouho, kolik je zapotřebí k potlačení a zrušení habitu,
který má v sobě již dlouhý čas zformovaný svým způsobem chápání, a místo něj aby zůstalo osvícení a božské Světlo.
A tak protože síla, kterou v chápání měl dříve, je přirozená, plyne z toho, že temnoty, kterými zde trpí, jsou hluboké, strašlivé a velmi bolestivé, poněvadž jak jsou zakoušeny v hlubinné podstatě ducha, zdají se být temnotami podstaty. Ne více, ne méně, protože horoucnost lásky, kterou má být obdarován v Božím sjednocení v lásce, je božská,
a proto velmi duchovní, něžná, vzácná a velice niterná,
že úplně převyšuje všechny sklony i cítění vůle, i všechnu její touhu. A je proto nutné, aby vůle mohla sjednocením v lásce dospět k zakoušení a k radosti
s horoucností a rozkoší v Bohu tak vznešenou, že jí přirozeným způsobem nedosáhne, aby byla nejprve očištěna se stala ničím ve všech svých náklonnostech a pocitech, ponechána ve vyprahlosti a v utištění natolik, nakolik je to nutné vzhledem k habitu, který měla v přirozených náklonnostech, a to jak ve věcech Božích, tak lidských,
aby vysílená a scvrklá a dobře prohořená ohněm božského patření - proti každému rodu démonů, tak jako srdce Tóbijášovy ryby na žhavém uhlí (Tób 6,19) -
byla přichystána v ryzosti a prostotě
a chuť aby měla očištěnou a zdravou pro zakoušení
vznešených a nenadálých doteků božské Lásky,
do níž, jak poznává, bude přetvořena Boží mocí,
a všechna protikladnost aktuální i habituální, jak říkáme, kterou mívala dříve, bude zapuzena.
4. Také proto, že v řečeném sjednocení, k němuž ji temná noc připravuje a přivádí, má být duše komunikací s Bohem naplněna a vybavena slavnou skvoucí velebností,
což v sobě zahrnuje nespočetná milostná dobra,
jež převyšují všechnu hojnost, kterou duše může mít v přirozeném řádu - vždyť ji nemůže přijmout v tak slabé a poskvrněné přirozenosti - protože jak říká prorok Izajáš (srov. Iz 64,4): ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, co připravil... atd.,
je třeba, aby duše byla nejprve ponořena do prázdnoty a chudoby ducha, očištěna od každé opory, útěchy a přirozeného vnímání ve všem shůry i zdola,
aby takto prázdná byla zcela chudá na duchu
a vysvlečená ze starého člověka,
aby žila onen nový a blahoslavený život,
kterého lze dosáhnout skrze tuto noc,
což je stav sjednocení s Bohem.
5. A protože duše má obdržet zakoušení a poznávání božské, velmi plodné a líbezné ve všech věcech božských i lidských, které již nespadá do obecného a přirozeného zakoušení a vědění duše,
(vždyť se na ně bude dívat očima tak odlišnýma od dřívějších, jako se duch odlišuje od smyslů a božské od lidského), je pro ducha vhodné, aby se tříbil a otužil v obecném i přirozeném zakoušení ponořením do velké úzkosti a utištění prostřednictvím očistné kontemplace
a v paměti byl vzdálen každému smírnému a zklidňujícímu poznání, s niterným chvěním a zakoušením vyhnanství slzavého údolí i cizoty všech věcí, kdy duši připadá, že všechno je podivné a jiného řádu, než bývalo.
Neboť takto noc pomalu vytrhuje ducha z jemu běžného a obecného zakoušení věcí, aby ho přenesla k zakoušení božskému, které je vzdálené a oproštěné od všeho lidského postupu.
Zde se duši zdá, že v utrpení kráčí sama sobě vzdálená,
jindy si myslí, jestli to není očarování nebo uchvácení
a kráčí v úžase nad věcmi, které vidí a slyší,
a připadá jí velmi vzdálené a podivné,
že jsou to tytéž věci, kterými se běžně zabývala.
Příčinou toho je, že duše již vzdálená a cizí obecnému zakoušení a poznávání věcí odchází,
aby, když se jí staly ničím, byla zformována v božském, které je spíše z onoho života než z tohoto.
6. Všemi těmito trýznivými očistami ducha, proto, aby byla znovuzrozena pro život ducha prostřednictvím božského vlití, duše trpí a v těchto bolestech se asi rodí duch spásy, aby se naplnil výrok Izajášův (srov. Iz 26,17-18), který říká:
Od Tvé tváře, Hospodine, jsme počali a byli jsme v porodních bolestech a porodili jsme ducha spásy.3
Kromě toho, že duše se skrze noc kontemplace připravuje, aby dosáhla zklidnění a niterného pokoje,
který je tak a natolik milostný, že, jak říká Církev,
převyšuje všechny smysly, (srov. F 4,7), je pro duši užitečné (protože všechen prvotní pokoj, který zahalený do nedokonalostí nebyl pokojem, třebaže oslovené duši připadalo, že je to pokoj, protože šla za svým podle svého zalíbení, (připadalo jí) že je to pokoj dvojnásobný, totiž že již získala pokoj smyslů i ducha, poněvadž viděla, že je naplněna přemírou ducha),
aby tento pokoj smyslů i ducha, který jak říkám, je dosud nedokonalý, byl (v duši) nejprve očištěn a vyjmut a vytržen z pokoje, jak to zakoušel a s pláčem pronesl Jeremjáš ve výroku, na který se u něho odvoláváme (srov. Pl 3,17), abychom osvětlili pohromy tíživé noci; říká:
Vytržena a rozloučena s pokojem je moje duše.
7. Je to bolestné zmatení s mnoha obavami, představami a boji, které v sobě duše má, kdy v uchvácení a se zakoušením bídností, v nichž se vidí, tuší, že je ztracena a její dobra už provždy skončena. Z toho jí v duchu vyvstane bolest a úpění tak hluboké, že v ní působí mocný duchovní řev a burácení, takže je někdy ústy vyslovuje a rozpouští se v slzách, když má sílu a moc, aby to mohla udělat, ačkoliv jen málokdy je tato úleva.
David jako ten, kdo to v takové plnosti zakusil, to velmi dobře prohlašuje v jednom žalmu (srov. Ž 38,9), když říká:
Byl jsem velice sklíčen a pokořený,
řval jsem v úpění svého srdce.
Ten řev je projevem veliké bolesti; neboť někdy, při náhlém a ostrém vědomí bídy, ve které se duše zastihuje,
v bolesti a trýzni se tolik vzedme a duši obklíčí pohnutí,
že nevím, jak jinak by se to mohlo pochopit než připodobněním, které prorok Jób (srov. 3,24), když byl ve stejných útrapách, vyslovil těmito slovy:
Jako přívaly vod, tak je můj řev.
Vždyť stejně jako vody někdy přicházejí v takových přívalech, že všechno zatopí a zaplní, tak i tento řev a zakoušení vzroste někdy v duši natolik, že ji celou zatopí a přežene se přes ni, naplní všechny její náklonnosti i síly duchovními úzkostmi a bolestmi většími, než se vůbec dá vypovědět.
8. Takové je dílo, které v ní působí tato noc překrývající naděje i na světlo denní. Vždyť v tomto smyslu říká také prorok Jób (srov. 30,17): V noci mi bolesti rozvrtávají ústa, a ti, kdož mě rozežírají, nespí. Ústy se zde rozumí vůle, která je proniknuta bolestmi, a ty nepřestávají trhat duši na kusy, ani neusínají, neboť pochybnosti a obavy, které procházejí duší, nikdy nespí.
9. Je hluboké toto válčení a zápas,
protože pokoj, který chystá, má být velmi hluboký;
a bolest ducha je niterná a ostrá, protože láska, kterou má obdržet, má být také velmi niterná a pročištěná;
vždyť čím niternější a bezvadnější (má být a zůstat dílo, tím niternější), svědomitější a ve větší ryzosti musí být konána práce a s tím větším úsilím, čím má být budova pevnější. Proto, jak říká Jób (srov. 30,16.27),
sama v sobě chřadne má duše
a její nitro vře bez jakékoliv naděje.
Ne více, ne méně, neboť duše má obdržet a těšit se ve stavu dokonalosti, k němuž skrze tuto očistnou noc kráčí, v nespočetných dobrech obdarování a ctností,
stejně tak ve své podstatě, jako ve svých schopnostech.
Je vhodné, aby se nejdříve spatřila a především zakoušela jako cizí a jich všech zbavená a od nich prázdná a chudá a aby se jí zdálo, že je od nich tak vzdálená, že nemůže věřit, že by k nim někdy dospěla, a že pro ni tudíž všechno
dobré skončilo. Tak to také dává na srozuměnou Jeremjáš ve zmíněném výroku (Pl 3,17), když říká:
Zapomněl jsem na všechno dobré.
10. Ale podívejme se nyní, jaká je příčina toho, že světlo kontemplace, tak jemné a přátelské jak si jen lze přát -
vždyť jak bylo řečeno výše, je stejné jako to, s nímž se má duše sjednotit a ve stavu dokonalosti v něm najít všechna dobra, po kterých touží -
svým vlomením se do duše jí působí v počátcích stavy tak plné utrpení a zhrzení, jak jsme zde právě řekli.
11. Na to pochybování se snadno odpoví, když řekneme, co jsme již zčásti řekli, a to, že příčinou není, že by ze strany kontemplace a božského vlití bylo něco, co by ze sebe působilo utrpení, naopak, to spíše mnoho milostného a líbezného, jak bude řečeno dále,
ale slabost a nedokonalost, které duše nyní má a (míra) její připravenosti je příčinou i odporováním vůči jejich přijetí; sem když se dané božské světlo vlomí,4 musí duše trpět způsobem, o němž jsme již hovořili.