Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Porovnáním se až do kořene vykládá toto očišťování.
1. Tudíž, pro lepší objasnění řečeného i toho, co musí být vysloveno, je vhodné zde poznamenat, že toto očišťující a láskyplné poznání, neboli božské Světlo, jak zde říkáme, duši při jejím očišťování a přípravě na dokonalé sjednocení s Ním strhává stejným způsobem,
jako oheň strhává dřevo při jeho přetváření v sebe sama. Neboť skutečný oheň, když je přiložen ke dřevu,
první, co dělá je, že je začne vysoušet,
ven vyvrhuje vlhkost a v slzách nechává skrápávat vodu, kterou v sobě dřevo má;
potom je postupně mění v černé, temné a ošklivé a také páchnoucí a pomalu, trochu po troše ho nechává vyprahnout, pomalu z něj vytahuje a odvrhuje pryč všechny ošklivé a temné přídavky, které má a které jsou ohni protikladné; a konečně, když je zvnějšku začíná měnit v plamen
a vznítí je, přemění je v sebe
a učiní tak krásným, jako je oheň sám.
Na tomto konci už není ze strany dřeva žádná trýzeň,
ani vlastní činnost, kromě tíže a částí hutnějších než oheň,
(protože vlastnosti ohně) i jeho činnost má samo v sobě;
vždyť je vyprahlé a vyprahlé je vznícené;
je jasné a osvěcuje;
je lehké mnohem víc než dřív, opracovávané ohněm ve všech těchto vlastnostech i účincích.
2. Stejným způsobem tedy se musíme zamyslet nad božským ohněm Lásky při kontemplaci, který dříve než v sobě duši spojí v jedno a přetvoří v sebe sama, očistí ji nejprve ode všech jejích protikladných přídavků;
dává z ní vyjít ven jejím ošklivostem
a nechává ji zčernat a potemnět, takže se zdá být horší než dřív a ošklivější a odpornější než bývala.
Neboť tato božská očista pokračuje a vzdaluje všechno zlé a neřestné naladění, které, poněvadž je v duši velmi vkořeněné a uhnízděné, dříve nepostřehla,
a tudíž nechápala, že má v sobě tolik zlého;
a nyní, aby je odvrhla a zničila, objevuje se jí před očima a ona to tak vidí jasně osvětlené tímto temnotou zastřeným světlem božského patření1
(přestože není horší než dříve, ani sama v sobě, ani před Bohem), a poněvadž v sobě vidí to, co dříve neviděla,
zdá se jí být jasné, že když je taková, že nejen není hodna toho, aby na ni Bůh shlédl, a že si dokonce zaslouží, aby si ji hnusil, a že se Mu již hnusí.
Na základě tohoto porovnání můžeme nyní pochopit mnoho věcí, o nichž budeme hned hovořit i z toho, co zamýšlíme říci.
3. Za prvé můžeme pochopit, jak samo světlo a láskyplná Moudrost, která se má s duší spojit v jedno a přetvořit ji, je stejná, jako ta, která duši na počátku očišťuje a připravuje; tak jako týž oheň, který v sebe přetváří dřevo tím,
že do něj pronikne a pomalu v něm povstává,2 je stejný jako ten, který ho pro tento účinek nejprve připravil.
4. Za druhé postřehneme, že duše nezakouší tyto útrapy od dané Moudrosti, vždyť, jak říká Moudrý (Mdr 7,11),
všechno dobré mi přišlo spolu s ní,
nýbrž kvůli slabosti a nedokonalosti, (kterou má) duše, a kvůli tomu, že bez očišťování nemůže přijmout
její božské světlo, líbeznou jemnost a milostnost
(tak jako dřevo, které nemůže být přetvořeno hned, když se k němu přikládá oheň, ale až když je připraveno),
a proto tolik trpí. S tím dobře souhlasí Sírachovec (srov. Sír 51,25-29), když mluví o tom, co vytrpěl, aby došel sjednocení s ní a radosti z ní, říká:
Smrtelný zápas v ní prožila moje duše
a mé útroby se zkalily, abych ji získal,
proto nabudu vzácného jmění.3
5. Za třetí odtud můžeme nahlédnout cestu utrpení (duší) v očistci. Neboť oheň by nad nimi neměl moc, i kdyby jim byl přikládán, pokud by neměly nedokonalosti, kvůli kterým trpí a které jsou látkou, v níž oheň může pobýt; když skončí, není, co by hořelo dál; jako tady, když končí nedokonalosti, končí ztrýznění duše a zůstává radost.
6. Za čtvrté z toho vyvodíme, jakým způsobem se duše postupně pročišťuje a očišťuje v tomto ohni lásky,
jak se víc a víc plní plameny lásky;
stejně jako dřevo je postupně a krok za krokem připravováno a je víc a víc rozněcováno.
Ačkoliv duše nepociťuje toto planutí lásky vždy, ale jen někdy, když se patření kontemplace nevlamuje s takovou silou, protože tehdy má duše prostor, aby spatřila a také se těšila nad dílem, které pomalu postupuje, neboť se jí odkrývá; vždyť se zdá, že ruka se chápe díla a vytahuje železo z výhně, aby se nějakým způsobem prokázala práce, která pomalu postupuje;
a tehdy je dán prostor, aby duše sama v sobě postřehla dobro, které neviděla, když bylo dílo utvářeno.
Stejně tak, když plamen přestane dřevo zraňovat,
je dán prostor dobře uvidět, nakolik bylo dřevo v plameny proměněno.
7. Za páté z tohoto srovnání také vyvodíme, co bylo řečeno výše a je záhodno vědět - je pravda,
že po úlevě se duše vrací k utrpení intenzivnějšímu
a více vysilujícímu než dříve. Neboť po oné ukázce,
k níž dochází potom, co jsou očištěny vnější nedokonalosti,
oheň lásky se vrací, aby zranil to, co je k dokonání,
a dovršil očistu hlouběji v nitru.
V tomto je utrpení duše niternější, jemnější a duchovnější, oč v ní slábnou ty nejskrytější, i slabé nedokonalosti ducha, zakořeněné dále v hlubokosti nitra.
A to se děje stejně jako u dřeva: když oheň vniká hlouběji, postupuje s větší silou a zuřivostí a přichystává nejhlubší nitro, aby se ho zmocnil.
8. Za šesté odtud také vzchází příčina, proč duši připadá, že pro ni skončilo všechno dobro a že je plná špatností, vždyť v tomto čase ji naplňuje všechno jen samou hořkostí; tak také dřevo, pro které vzduch i jakákoliv jiná věc znamená jen dokonalejší oheň.
Ale potom, při dalších prohlédnutích podobných prvnímu se bude radovat niterněji, protože očištění je již provedeno v hlubokosti nitra.
9. Za sedmé vyvozujeme, že duše, třebaže se v těchto přestávkách raduje ve veliké volnosti, tolik, jak jsme řekli, že se jí zdá, že se už (utrpení) nemusí vrátit, přesto všechno, když se už má rychle vrátit, nemůže nezakusit
- zpozoruje-li, a on často k pozornosti přinutí -
že zůstává nějaký kořen, který jí nedovoluje mít radost dovršenou, neboť se zdá, že hrozí novým vlomením se;
a je-li tomu tak, rychle se vrátí.
Konečně to, co je v duši k očištění a osvícení hlouběji, nemůže se už dobře skrýt vedle toho, co je již očištěno; stejně tak jako ve dřevě je také dobře patrný rozdíl mezi tím, co je hlouběji uvnitř k osvícení a tím, co je již očištěno;
a když se do hlubokosti znovu prolomí očišťování,
není se co divit, že se duši znovu zdá, že pro ni všechno dobré skončilo a nedomnívá se, že se to dobré znovu vrátí,
vždyť ponořena do hlubokých niterných utrpení
je slepá pro všechna dobra vnější.
10. Když tedy stavíme před oči toto přirovnání
spolu s poznáním, které již bylo dáno nad prvním první písně temné noci, i její hrozivé rysy,
bude dobré vyjít z tohoto hoře duše
a začít již pojednání o ovoci jejích slz
a o jejím blahoslaveném charakteru,
o čemž se začíná zpívat od druhého verše:
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech.