Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Duše se setkává
s prudkou vášní božské lásky,
což je ovoce oné kruté sklíčenosti.1
1. V tom verši dává duše pochopit, že oheň lásky, jak jsme právě řekli, se v ní v této noci trýznivé kontemplace
na způsob hmotného ohně ve dřevě pomalu rozžíhá.
Toto rozrůstání plamenů, třebaže je do jisté míry jako to, které jsme osvětlovali výše, jež procházelo smyslovou stránkou duše, je od něho v jistém ohledu tak rozdílné, že řekne, že stejně, jako je odlišná duše od těla nebo stránka duchová od stránky smyslové.
Neboť toto je rozrůstání plamenů lásky v duchu,
v němž duše skrze temnotou zastřenou sklíčenost pociťuje, že je živě a ostře zraněna mocnou Boží Láskou
a do jisté míry Boha zakouší a tuší,
třebaže tomu v jednotlivostech nerozumí, protože, jak jsme řekli, rozum je zastřený temnotou.
2. Duch zde zakouší vášnivé uchvácení v bohatosti lásky, neboť rozrůstání plamenů v duchu vzbuzuje vášeň lásky; vždyť, jak je tato láska vlitá, je (duch) více pasivní než aktivní, a tak v duši plodí mocnou vášeň lásky.
Tato láska již pomalu pobírá cosi ze sjednocení se s Bohem, a poněkud se účastní na Jeho vlastnostech, které se v ní pasivně uchycují, což je spíše činností božskou než činností duše samé; ačkoliv to, co zde duše dělá, je, že dává souhlas;
avšak žár a mocnost a charakter i vášeň lásky,
neboli rozrůstání plamenů, jak to zde duše nazývá,
do ní vtiskuje pouze Láska Boží, která se s ní pomalu sjednocuje. Tato Láska nachází v duši tím větší prostor a připravenost ke sjednocení se a ke zmocnění se jí, čím víc jsou duši uzavřené, vzdálené a v ní zneschopněné všechny žádosti po vychutnávání věcí nebeských i pozemských.
3. Což v temnotou zastřeném očišťování, jak jsme již řekli, nastává v mocné míře,
vždyť Bůh je tak odstavil od potěšení a tak jim je sebral,
že se nemohou těšit z žádné věci, i kdyby chtěli.
To všechno dělá Bůh s úmyslem zcela je vydělit a usebrat pro sebe, aby duše měla větší odvahu a způsobilost2 k přijetí mocného sjednocení v božské Lásce, které jí tímto očišťováním již začíná dávat.
V něm musí duše milovat s velikou silou (ze všech svých sil), a v toužení ducha i smyslů duše;
a to by nemohlo být, kdyby se rozptylovaly těšením z jiné věci. Vždyť proto David, aby mohl přijmout mohutnost lásky ve sjednocení s Bohem, Bohu říkal (srov. Žalm 59,10):
Svou pevnost pro Tebe zachovám,
to znamená, že ze všech svých schopností, vší touhou i silou svých mohutností, a nechci se zabývat ničím, ani činností, ani potěšením, kromě Tebe.
4. Podle toho by se do jisté míry mohlo pochopit, jaké a jak mocné asi mohou být plameny lásky v duchu, ve kterém Bůh usebral všechny síly, schopnosti a toužení duše, jak v duchu, tak ve smyslech, aby v úplném souzvuku v lásce strávil jejich síly i moc, a tak aby se naplnilo první přikázání, které člověku nic neubírá, ani nic z lásky nevylučuje. Říká (srov. Dt 6,5):
Budeš milovat svého Boha z celého srdce,
ze vší mysli své a celou svou duší a ze všech svých sil.
5. Zde tedy v tomto planutí lásky jsou usebrány všechny touhy a síly duše, a ta zůstává zraněná, zcela zasažená a vášnivě milující. Můžeme pochopit, jaká asi budou hnutí a útoky všech těchto sil a toužení, spatří-li se v plamenech a zraněné mocnou láskou, ale bez toho, že by jim patřila a bez uspokojení z ní, v temnotě a pochybnosti? Bezpochyby trpící hladem jako psi, jak říká David (srov. Žalm 59,7;15-16), obklíčili město a když vidí, že nejsou nasycení touto láskou, vyjí a skučí.
Neboť dotek Lásky a božský oheň do takové míry vyprahnou ducha a vznítí v něm tolik touhy nasytit jeho žízeň božskou Láskou, že se v sobě tisíckrát obrátí a v dychtivosti a toužebných přáních jsou k Bohu strhávány tisíci způsoby a postupy. David tomu dává velmi dobře porozumět v jednom žalmu (srov. Žalm 62,2), když říká:
Má duše po Tobě žízní:
jak mnoha způsoby je mé tělo strháváno k Tobě!,
to znamená v toužení. A jiný překlad říká:
Má duše žíznila po Tobě,
má duše se ztrácí a hyne kvůli Tobě.
6. Toto je příčina, proč duše ve verši říká
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech,
a neříká s plamenem lásky, zprahlá v úzkostech, protože při tom všem a v myšlenkách, jež v sobě převrací, a při všech výměnách a věcech, které se jí nabízejí, vrchovatě miluje a touží a také do té míry vrchovatě touhou trpí, v každé chvíli a na každém místě, že se neutiší ničím a úzkostnou touhu zakouší v planoucím zranění, jak to dává pochopit prorok Jób (srov. 7,2-4), když říká:
Tak jako otrok touží po stínu
a jako nádeník touží po konci své práce,
tak já jsem měl měsíce prázdnoty
a počítal jsem noci vleklé a pro mne strastné.
Když se ukládám ke spánku, řeknu: Kdy vstanu?
A potom v čekání na večer budu plný bolestí
až do temnot noci.
Všechno se duši stává těsným, neobsáhne sama sebe,
neobsáhne ji nebe ani země, a naplňuje se bolestmi až k temnotám, což zde Jób říká;
mluveno v rovině duchovní, je pro nás vhodné čekat a trpět bez útěchy, bez jisté naděje na nějaké světlo a dobro duchovní, tak jak zde duše trpí.
Úzkostná touha a trýzeň duše je v tomto planutí lásky větší, protože je násobena ze dvou stran: poprvé ze strany temnot ducha, v nichž se vidí a které ji skličují svými pochybnostmi a obavami; podruhé ze strany Boží Lásky, která jí dává planout a podněcuje ji, která ji svým láskyplným zraněním již zázračně naplňuje bázní.
7. Těmto dvěma způsobům utrpení dává v podobném smyslu dobře porozumět Izajáš (srov. 26,9), když říká:
Za noci po Tobě touží moje duše, to znamená v bídě;
a toto je jeden způsob utrpení ze strany temné noci.
Ale svým duchem, říká,
ve svém nitru3 až do rána budu bdít kvůli Tobě; a to je druhý způsob trýzně v toužebném přání a v úzkostné touze ze strany lásky, v nitru ducha, což je v horoucnosti ducha. Avšak uprostřed těchto temnotou zastřených a láskyplných trýzní zakouší duše ve svém nitru jakési společenství a moc, které ji natolik provázejí a posilují,
že končí-li pro ni tato zátěž a skličující temnoty,
cítí se častokrát osamělá, prázdná a bázlivá.
A příčina je nyní v tom, že síla a odhodlanost duše byla zpevňována a sdílena pasivně temným ohněm lásky, který ji dobýval, a proto, když ji přestává dobývat, přestává v duši temnota (i síla a žár lásky).