Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Osvětlují se tři verše písně.
1. Ty plameny lásky nejsou v počátcích obvykle pociťovány, buď že se nerozhořely nebo nevznítily kvůli poskvrněné přirozenosti, nebo že jim duše v sobě nedala tichý prostor, že dosud nepochopila, jak jsme řekli,
(ačkoliv někdy s tím i bez toho se začíná pociťovat dychtivost po Bohu)
že čím dále jde, tím víc se poznává roznícená a rozhořená
Láskou Boží, aniž by věděla nebo rozuměla,
jak a odkud se v ní taková láska a zanícení rodí,
ale někdy jen vidí v sobě tolik růst tento plamen
a toto plápolání, že v úzkostech lásky touží po Bohu,
jak to David (Ž 73,21-22), když pobývá v této noci,
o sobě říká těmito slovy, totiž:
Když se mi rozpalovalo srdce,1
v lásce patření kontemplace,
když se jitřilo mé ledví,2
to jest, má toužení po smyslových zálibách se měnila, totiž ze života smyslů k životu ducha, což je vyprahlost a ustání ve všem, jak hned řekneme;
a já, říká, byl jsem nikdo a stal jsem se ničím a nic jsem neznal,3
neboť jak jsme právě řekli, aniž by duše věděla, kudy jde, vidí, že je netečná vůči všem věcem shůry i zdola, ze kterých se dříve radovala,
a vidí jenom, že miluje, aniž ví jak a proč.
A protože v duchu někdy velice vzrůstá to plápolání lásky,
je prahnutí po Bohu v duši tak velké, že se zdá,
že v ní touto žízní vysychají kosti a uvadá přirozenost
a vytrácí se v ní horlivost a síla touto živou žízní lásky,
neboť duše cítí, že tato žízeň lásky je živá.
Také David (srov. Ž 42,3) ji měl a zakoušel ji, když řekl:
Má duše žízní po živém Bohu,
což je tolik, jako kdyby říkal: Živá byla ta žízeň,
kterou měla moje duše. A tato žízeň, protože je živá,
můžeme říci, že usmrcuje žízní.
Ale je třeba zaznamenat, že prudkost této žízně není neustálá, a dostaví se jen někdy, ačkoliv obvykle duše nějakou žízeň zakouší.
2. A je třeba upozornit, jak jsem zde již začal a neustále říkám, že v počátcích se tato láska obvykle nepociťuje, nýbrž jen vyprahlost a prázdnota;
a tady, místo této lásky, která se bude dál pomalu rozžíhat, to, co vtahuje duši do oněch vyprahlostí a prázdnot celé její mohutnosti, je trvalá a snažná pečlivost vůči Bohu,
s lítostí a obavou, že Mu neslouží;
a to není Bohu málo příjemná oběť vidět ducha zkroušeného a zraněného jeho láskou (srov. Ž 51,19).
Tuto úpěnlivou péči a starostlivost probouzí v duši
ono skryté patření kontemplace až do času, kdy smysly, totiž smyslová stránka, budou poněkud očištěny od sil a přirozených zaujetí, a to vyprahlostmi, do nichž ji ono noří,
a v duchu již postupně rozžíhá Boží lásku.
Ale zatím, ostatně jako u toho, kdo se podrobuje léčení, vše záleží v protrpění této zastřené a vyprahlé noci očišťování žádostí, vždyť duše se léčí z mnoha nedokonalostí a posiluje se v mnoha ctnostech,
aby se stala schopnou řečené lásky,4
jak bude nyní, při následujícím verši vysloveno:
ó štěstí nad štěstí!
3. Nuže, jak Bůh ponořuje duši do noci smyslů s cílem je očistit v části nižší a přizpůsobit, podřídit je a spojit s duchem, zatímco se v nich zatemňuje a končí schopnost rozvažování, tak také později, s cílem očistit ducha pro sjednocení s Bohem, jak bude řečeno dále, ponoří ho do noci ducha. Duše zde získává (ačkoliv jí to tak nepřipadá) tolik prospěšného, že štěstí nad štěstí zakouší, když díky této noci vyšla z pout a tísní smyslů ve stránce nižší.
Říká předkládaný verš, jak víme:
ó štěstí nad štěstí!
Při něm je vhodné uvést prospěch, kterého se duši v této noci dostává, a ona proto považuje za velké štěstí procházet jí. Všechen ten prospěch uzavírá duše do následujícího verše, jak víme:
vyšla jsem, nespatřili mne.
4. Tím vyjitím se rozumí vyváznutí z područí, ve kterém duše byla v oblasti smyslů, když hledala Boha způsoby tak slabými, tak omezenými a tak nahodilými, jako jsou způsoby této nižší stránky; vždyť se na každém kroku střetávala s tisícerými nedokonalostmi a zaostalostmi, jak jsme zaznamenali výše, při sedmi hlavních neřestech. Od nich ode všech se osvobozuje, když jí tato temná noc pozhasíná všechny radosti shůry i zdola a temnotou jí pomalu zastírá všechno rozvažování a zároveň jí prokazuje další nespočetná dobra v získávání ctností, jak řekneme nyní. Pro toho, kdo jde touto cestou, bude radostné a velice útěšné vidět, jak věc, která se zdá být duši tak trpká a odporná, tak protikladná duchovní radosti, v ní působí tolik dobrého.
Ta dobra, jak říkáme, spočívají v tom, že se duše prostřednictvím noci odpoutává ode všech zálib a vazeb k věcem stvořeným a vydává se na cestu k věčným, což je veliké štěstí a dobrodružství: předně pro veliké dobro, jímž je pohasnutí žádosti a zalíbení ve všem; dále proto, že je jen velmi málo těch, kteří přetrpí a vytrvají při vstupování tou těsnou branou a úzkou cestou, která vede k životu, jak říká náš Spasitel (srov. Mt 7,14).
Neboť ta těsná brána je tato noc smyslů,
duše je odkládá a obnažuje,
aby do ní vstoupila zahalena vírou cizí všem smyslům,
aby mohla jít dál tou úzkou cestou, totiž druhou nocí,
nocí ducha, do níž potom duše vstupuje,
aby šla k Bohu cestou ryzí víry, která je prostředím,
v němž se duše spojuje s Bohem.
Na této cestě, protože je tak temná, úzká a hrozivá
(že není srovnatelná s nocí smyslů, pokud jde o temnotu
a útrapy, jak tam řekneme)
je mnohem méně těch, kteří se jí ubírají,
ale jejich prospěch je nesrovnatelný,
mnohem větší než prospěch z noci smyslů.
O tom nyní v krátkosti trochu pohovoříme, stručně, jak jen
to půjde, abychom přešli ke druhé noci.