Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O prospívání, které v duši tato noc působí.
1. Tato noc a očišťování žádosti, šťastná pro duši,
působí v ní tolik dobrého a tak prospěšného
(ačkoliv jí se nejdřív zdá, jak jsme řekli, že jí to odnímá),
že tak jako Abrahám vystrojil velikou hostinu,
když odstavil svého syna Izáka (srov. Gn 21,8),
stejně tak se radují v nebi nad tím,
že Bůh již vybaluje duši z plenek,
že ji ze Své náruče staví na zem
a dává jí chodit po vlastních nohou,
že také, když jí odnímá prs s mlékem
a měkký a sladký pokrm dětí, dává jí jíst chléb s kůrkou a ona začíná nacházet chutnost v pokrmu silných,
který je v těchto vyprahlostech a temnotách smyslů podáván duchu prázdnému a vyprahlému bez osvěžení ve smyslech, což je vlitá kontemplace, jak jsme řekli.
2. A to je první a základní prospěch, který působí tato vyprahlá a temnotou zastřená noc patření kontemplace:
poznávání sebe a své bídnosti. Neboť kromě toho,
že všechny milosti, které Bůh duši prokazuje,
zahaluje do tohoto poznání, do vyprahlostí a prázdnoty tvůrčích schopností
- vzhledem k hojnosti, kterou duše zakoušela dříve, a tíživosti, kterou teď nachází i v dobrých věcech -
dávají jí poznat její vlastní nízkost a bídnost,
kterou v čase svého prospívání nemohla postřehnout.
Dobré zpodobení toho je v Exodu (33,5), kde Bůh, když chtěl pokořit lid Izraele a dovést jej tak k poznání Sebe sama, nařídil jim svléknout a odložit sváteční roucho a ozdoby, kterými obvykle chodili na poušti vystrojeni, a říká:
Teď, od nynějška již odložte sváteční ozdobu
a oblecte se do šatů obyčejných a všedních,
abyste věděli, jakého zacházení zasluhujete.1
Je to jako kdyby řekl: Oděv, který nosíte, protože je sváteční a radostný, způsobuje, že sami necítíte, jak nízko jste;
svlékněte již tento oděv, abyste od nynějška,
když se uvidíte pokrytí hanebnostmi, poznávali,
že si víc nezasluhujete a kdo vlastně jste.
Odtud pravda o vlastní bídnosti, kterou duše dříve nepoznávala; neboť v časech, kdy chodila oblečena jako o svátcích, nacházela v Bohu mnoho radosti, útěchy a povzbuzení, chodila v plnosti, pohodě a spokojená a zdálo se jí, že Bohu nějak slouží;
(a toto v ní zůstává potvrzeno, i když to nyní v sobě výrazně nemá, aspoň v uspokojení, které nachází v radosti);
a oblečena již do toho odlišného, všedního šatu vyprahlosti a opuštěnosti, když její první světla potemněla,
je pravdivější v té tak vynikající a potřebné ctnosti vlastního poznávání, již se za nic nepokládá,
ani nemá žádné uspokojení sama ze sebe a ví, že ze svého nic neudělá, ani nic nezmůže.
A této malé spokojenosti se sebou a neutěšenosti, kterou zakouší nad tím, že Bohu neslouží, si Bůh považuje a cení víc, než všech prvních skutků a skvělostí, které duše měla a vykonala, ať byly sebevětší, vždyť v nich se skrývaly příležitosti k mnoha nedokonalostem a opomenutím;2 a v tomto šatě vyprahlosti se rodí nejenom to, o čem jsme mluvili, ale také prospívání, o kterém ještě pohovoříme, a mnoho jiného, co zůstane nevysloveno, se rodí a vzchází z poznání sebe sama jako ze svého pramene a zdroje.
3. Předně se v duši rodí skromnější a uctivější postoj vůči Bohu (a takový má být vůči Nejvyššímu vždycky); takový duše ve dnech svého prospívání ve svých radostech a útěchách nemívala, neboť líbeznost v radosti, kterou pociťovala, jí dovolovala být v touhách vůči Bohu odvážnější poněkud víc, než by stačilo, až k neuctivosti a nerozvážnosti.
To se přihodilo Mojžíšovi (srov. Ex 3,2-6):
když pocítil, že k němu mluví Bůh,
oslněný líbezností a touhou, odvážil by se přiblížit bez větší rozvahy, kdyby mu Bůh neporučil,
aby se zastavil a zul si opánky
(tím se naznačuje úcta a nutnost potlačení jakýchkoliv tužeb, obracíme-li se k Bohu);
když tedy Mojžíš uposlechl, byl již natolik rozumný a tak obezřelý, jak říká Písmo, že se nejen neodvážil přiblížit, ale víc, neodvážil se ani vzhlédnout (srov. Sk 7,32);
tím, že před Bohem sezul opánky tužeb a radování,
mnohem více poznával svou bídnost, a takto bylo pro něho vhodné, aby vyslechl slova Hospodinova.
Rovněž průprava, kterou dal Bůh Jobovi pro rozhovor s Ním, nebyly rozkoš a sláva, které okoušel ve svém Bohu, jak tu sám Jób vypráví (srov. Job 1,1-8),
ale měl ho nahého na smetišti, opuštěného, a ještě pronásledovaného vlastními přáteli,
plného úzkosti a hořkosti, na zemi pokryté červy (srov. Job, kap. 24-30).
A nyní, tímto způsobem se zaskvěl
Ten, který ze smetiště pozdvihuje chudáka (srov. Žalm
113,7),
Nejvyšší Bůh; sestupuje a mluví tam s ním tváří v tvář,
a odhaluje mu ve Své Moudrosti, hlubiny výsostí, nesmírné,
což neudělal nikdy předtím, v čase blahobytu (srov. Job kap.
38-42).
4. A tak je pro nás vhodné zaznamenat jiný vynikající prospěch, který je z noci a vyprahlosti smyslů v žádostech,
vždyť jsme se ho právě dotkli, a to je:
v této temné noci touhy - aby se potvrdilo to, co říká prorok (srov. Iz 58,10), totiž: V temnotách zazáří tvé světlo -
Bůh osvítí duši, nejen aby jí dal poznat její nízkosti a bídnosti, jak jsme právě řekli,
nýbrž také poznání božské vznešenosti a velebnosti.
Neboť kromě toho, že pozhasínal touhy, radosti a opory citu, rozum zůstává svobodný a čistý pro chápání Pravdy
- vždyť pociťovaná záliba a touha, i když je z věcí duchovních, zaslepuje a spoutává ducha -
a dále také tíseň a vyprahlost smyslů osvětluje a oživuje rozum, jak říká prorok Izajáš (srov. 28,19), že Bůh
v trýzni dává porozumět.
Tak Bůh prázdnou a nespoutanou duši,
což je to, co požaduje pro Své božské vlití,3
nadpřirozeně, skrze tuto zastřenou a vyprahlou noc kontemplace postupně, jak jsme řekli, vyučuje ve Své božské Moudrosti, což v prvních hrách a radovánkách nedělal.
5. Velmi dobře tomu dává porozumět sám prorok Izajáš (srov. 28,9), když říká:
Koho chce učit moudrosti a komu vykládati nauku svou? Odstavené od mléka, říká, odtržené od prsů;
zde je možné pochopit, že dispozicí pro působení Boží milosti není prvotní mléko duchovní něžnosti,
ani berličky skvělých rozprav u prsu citových mohutností,
při kterých se duše radovala,
nýbrž strádání v jednom a odstrčení v druhém.
A proto, aby duše slyšela Boha, je třeba, aby byla pozorná, pohotová, bez opory vzruchů a smyslů, jak to o sobě říká doslova prorok (Hab 2,1):
Postavím se na své strážné stanoviště,
to je bez opory touhy,
budu stát na hlásce,
to je nerozvažovat pomocí smyslů,
a vyhlížet, to je abych seznal, co ke mně promluví,
totiž, abych rozuměl tomu, co mi Bůh přiblíží.
Svým způsobem jsme již probrali, že z této vyprahlé noci prvotně vychází poznání sebe sama a odtud,
jako ze základu, další poznávání Boha.
Vždyť proto volal k Bohu svatý Augustin:
Bože, ať poznám sebe a poznám tebe.4
Jak říkají filozofové, jeden protiklad se dobře rozpozná
z druhého.
6. Abychom jasněji prokázali účinnost, jakou má tato noc smyslů ve své vyprahlosti a bezbrannosti, aby dala prostor světlu, které zde, jak říkáme, duše od Boha přijímá, přiblížíme Davidův výrok (srov. Žalm 63,2-3), v němž dává dobře pochopit velkou moc, kterou tato noc má pro výsostné poznávání Boha. Říká tedy toto:
V zemi pusté, bez vody, vyprahlé a neschůdné
jsem byl před tebou,
abych mohl uvidět tvou moc a tvou slávu.
A to je věc podivuhodná, že David zde nedává na srozuměnou, že líbeznost ducha a mnohé radovánky, které zakoušel, by mu byly přípravou a prostředím k poznání Boží slávy, ale (je to) vyprahlost a bezútěšnost stránky smyslů, jíž se zde rozumí země pustá a vyprahlá;
a také zde neříká, že představy a rozpravy o Božích věcech, kterých zažil mnoho, by mu byly cestou pro zakoušení a vidění Boží moci,
ale byla to ona nemohoucnost zaměřit své úsilí na představu o Bohu a jít dál cestou rozprav a obrazného rozvažování, jíž se zde rozumí, neschůdná země.
A proto je tato temná noc se svými vyprahlostmi a prázdnotami prostředkem k poznávání Boha a sebe sama,
ačkoliv ne v plnosti a hojnosti jako ve druhé noci ducha, protože toto poznávání je jakoby počátkem dalšího.5
7. Ve vyprahlostech a prázdnotách této noci načerpá duše také touhu po duchovní pokoře, což je opačná ctnost k první hlavní neřesti, kterou, jak jsme řekli, je duchovní pýcha. A touto pokorou, kterou získává díky poznání sebe samé, se očišťuje ode všech oněch nedokonalostí, pokud jde o neřest pýchy, do nichž upadala v čase svého prospívání.
Neboť jak se vidí tak vyprahlou a bídnou, nepřijde jí na mysl ani první pohnutka, že by šla lépe než ostatní, nebo že by měla před nimi náskok, jak si myslívala dříve;
naopak, spíše poznává, že ostatní prospívají lépe.
8. A odtud se rodí láska k bližnímu, protože jej ctí a nesoudí, jak to dělávala dříve, když vídávala velkou horlivost jen u sebe a ne u druhých.
Poznává pouze svou bídu a má ji natolik před očima,
že jí to nedovoluje, ani neponechává prostor,
aby upřela oči na cokoliv jiného.
O tom obdivuhodně svědčí David (Ž 39,3), když v této noci říká:
Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý,
ale nic se nezlepšilo,
má bolest se rozjitřila.
Říká to, protože se mu zdálo, že dobro jeho duše je tak v koncích, že nejen neměl, ani nenacházel o něm slov;
a pokud jde o dobro cizí, oněměl bolestí při poznání své vlastní ubohosti.
9. Zde se také stávají poddajnými a poslušnými na duchovní cestě. A jak se tak cítí být bídnými, nejenže tomu, co je druzí učí naslouchají, ale dokonce si přejí, aby je kdokoliv opravoval a říkal jim, co mají dělat;
jsou jim odnímána domýšlivá vzepětí, která někdy mívali v časech blahobytu. A konečně, jsou jim cestou škrtnuty všechny ostatní nedokonalosti, které jsme už zaznamenali při první neřesti, kterou je duchovní pýcha.