Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O dalších dobrech,
které v duši působí tato noc smyslů.
1. Pokud jde o nedokonalosti, které bývaly v duši při duchovní lakotě, v níž dychtila po těch nebo oněch duchovních věcech a nikdy se necítila být uspokojena jedněmi nebo druhými cvičeními v dychtivosti po vnadidlech a potěšeních, které v nich nacházela,
nyní, ve vyprahlé a temné noci,
postupuje dobře přetvořená;
neboť, jak nenachází zalíbení a potěšení, jak tomu bývalo dříve, ale spíše hoře a strast, všímá si jich tak umírněně, že by se jich snad zcela vzdala a užívá jich jen málo, zatímco dřív si škodila spíš jejich délkou
(ačkoliv těm, které Bůh uvádí do této noci, zpravidla dává
pokoru a vstřícnost, i když spojenou s nechutí,
aby tak pouze pro Boha dělali to, co se od nich požaduje);
a vzdávají se mnoha věcí,
protože v nich nenacházejí zalíbení.
2. Pokud jde o duchovní smyslnost, je také jasně vidět, že skrze vyprahlost a nechuť smyslů, které v duši jsou při duchovních věcech, osvobodí se od oněch nečistot, které jsme už zaznamenali; vždyť obvykle pocházely z potěšení, která z ducha překypovala do oblasti smyslů.
3. Ale při nedokonalostech, od nichž se duše v této temné noci osvobozuje, pokud jde o čtvrtou neřest,
jíž je duchovní nestřídmost,
odkazuji na místo, kde jsme o nich jednali, třebaže tam nejsou uvedeny všechny, protože jsou nespočetné;
a tak je zde už nebudu probírat, protože bych již chtěl uzavřít tuto noc, abych přešel ke druhé, o níž si máme říci zásadní slovo i poučení.
Postačí říci pro pochopení nespočetných dober,
která, kromě zmíněných, získává duše v této noci,
že pokud jde o neřest duchovní nestřídmosti,
osvobozuje se ode všech oněch nedokonalostí tam uvedených, i od mnohého a většího zla, i od ošklivých hanebností, které, jak říkám, tam nejsou vypsány,
do nichž však upadli mnozí, které jsme znali, a to proto, že neměli napravené choutky v oblasti své duchovní mlsnoty. Neboť Bůh ve vyprahlé a temné noci, do níž noří duši,
krotí tělesnou chtivost a na uzdě drží žádosti do té míry,
že duše se již nemůže nasytit žádnou pociťovanou chutností ani skvělostí věcí nadzemských nebo pozemských,
a pokračuje to dál, takovým způsobem vtisknuto,
že duše zůstává napravena a otesána
pokud jde o tělesnou chtivost i žádosti,
ztrácí sílu vášní i dychtivosti, a stává se těmi věcmi nedotknutelnou, když už v nich nenachází potěšení,
stejně tak, jako když mléčné kanálky zaschnou se přestává sát mléko z vemene.
A tak, když zmlknou žádosti duše,
vzchází v ní skrze duchovní střídmost, kromě zmíněných,
podivuhodná dobra;
neboť když jsou pozhášeny choutky a tělesné žádosti,
žije duše v pokoji a mírnosti ducha,
neboť tam, kde nevládne vnadidlo a tělesná žádost,
není zmatení, ale pokoj a utěšení v Bohu.
4. Odtud vychází jiné další dobro, které s sebou přináší trvalé pamatování na Boha s bázní a obavou, aby se duše nevracela zpátky na duchovní cestě, jak bylo řečeno.
Toto je veliké dobro a není z nejmenších v této vyprahlosti a očišťování žádostí, protože očišťuje duši
a omývá ji ode všech nedokonalostí, které na ní ulpěly
v žádostech a vzplanutích, jež samy ze sebe ducha otupují a zaslepují.
5. Je jiný velmi veliký prospěch pro duši v této noci, a totiž, že se současně cvičí ve ctnostech trpělivosti a vytrvalosti, což dobře jde v těchto prázdnotách a vyprahlostech, když duše vydrží a setrvá v duchovních cvičeních bez útěchy a bez radosti.
Cvičí se v milosrdné lásce1 v Bohu, protože již není táhnuta přitažlivou a skvělou radostí z díla,
ale pouze Bohem.
Procvičuje si zde také ctnost statečnosti,
protože pro těžkosti a nechuť, které má při díle,
těží sílu ze slabosti, a tak se stává silnou.
A konečně si duše v těchto vyprahlostech procvičuje všechny ctnosti - jak božské, tak základní i morální, tělesně i duchovně.
6. A protože v této noci dosáhne duše čtvero dober,
jak jsme řekli, totiž: nádherný pokoj,
neustálé a úpěnlivé pamatování na Boha,
čistotu a ryzost duše a procvičování ctností,
jak jsme právě řekli. David sám, když byl v této noci,
to zakusil, jak říká těmito slovy (srov. Žalm 77,3-4.7):
Duše má odmítla útěchy, vzpomínal jsem na Boha, našel jsem útěchu a cvičil jsem se, a zemdlel duch můj.
A dále říká: A rozjímal jsem v noci v srdci svém, a cvičil jsem se, a vymetal a očišťoval jsem ducha svého, třeba rozumět: ode všech náklonností.
7. Pokud jde o nedokonalosti při dalších třech duchovních neřestech, kterými jsou hněv, závist a lenost, jak jsme již řekli, také od nich se v této vyprahlosti duše očišťuje a získává ctnosti jim opačné.
Neboť duše poddajná a pokořená vyprahlostmi, těžkostmi
a dalšími pokušeními a strastmi,
ve kterých ji Bůh v této noci opakovaně cvičí,
stává se pokornou vůči Bohu, sobě i bližnímu;
a tak se již nerozčiluje a nezlobí sama na sebe kvůli vlastním chybám, ani na svého bližního při cizích chybách,
a neprožívá již nechuť a nevhodnou vzpurnost vůči Bohu kvůli tomu, že ji rychle neudělal dobrou.
8. Dále tedy, pokud jde o závist, také zde má duše soucitnou lásku s ostatními; a jestliže má nějakou závist, není bludná, jak tomu bývalo dřív, kdy ji zarmucovalo,
že druzí byli před ní upřednostňováni a že ji předcházeli (protože zde jim už přeje a považuje se za tak bídnou, jak sama sebe vidí);
a závist, kterou má (jestliže ji má) je ctnostná přáním napodobovat je, a to je velká ctnost.
9. Lenost a odporování, které tu duše má vůči duchovním věcem, nejsou již také bludné jako dřív;
neboť ony dřívější pocházely z radovánek ducha,
které duše někdy okoušela a na které si činila nároky, když je nenacházela. Ale tato odporování nepocházejí ze slabošské záliby, protože tují Bůh v tomto očišťování žádosti odňal ve všem.
10. Kromě tohoto prospěšného, co bylo řečeno, následuje ve vyprahlosti kontemplace další nevyčíslitelný prospěch; neboť uprostřed těchto vyprahlostí a tísní mnohokrát,
když o tom duše nejméně přemýšlí,
sdílí jí Bůh duchovní jemnost a ryzí průzračnou lásku
a duchovní poznání často velmi křehká,
každé z nich prospěšnější a cennější než všechno to, v čem
si libovala dřív; (ačkoliv duše tak v počátcích nesmýšlí,
protože vlévání ducha, kterého se jí zde dostává,
je velmi jemné a smysly je nevnímají).
11. Konečně nakolik se zde duše očistí od smyslových náklonností a žádostí, pokročí ke svobodě ducha, a v té pomalu vzchází dvanáct plodů Ducha svatého
(srov. Ga 5,22).
Také zde se podivuhodně osvobozuje z rukou tří nepřátel, světa, ďábla a těla; neboť když se ve smyslech pozhasíná skvělost a chutnost věcí, nemá ďábel ani svět ani smyslovost zbraně ani síly proti duchu.
12. Tyto vyprahlosti tedy způsobují,
že duše chodí v ryzosti cestou lásky k Bohu,
neboť k jednání již není vedena chutností a skvělostí díla,
jak to snad dělala, když v tom nacházela potěšení,
nýbrž pouze tím, aby udělala radost Bohu.
Nestává se domýšlivou nebo spokojenou sama se sebou, jak tomu snad bývalo v časech, kdy se jí dařilo dobře,
ale plná obav a bázně v sobě samé
nemá už v sobě žádné uspokojení;
a v tom spočívá svatá bázeň,
která uchovává ctnosti a dává jim růst.
Vyprahlost pozhasíná také přirozenou chtivost a vznětlivost, jak už bylo řečeno; neboť zde, jestliže to není radost, kterou jí Bůh někdy vštěpuje sám,
jen zázrakem nachází pocit radosti a útěchy svou pílí v nějakém díle nebo ve cvičení duchovním, jak už bylo řečeno.
13. V této vyprahlé noci v ní vzrůstá starost o Boha a prahnutí po tom, aby Mu mohla sloužit,
protože, jak duši pomalu vysýchají prsy smyslovosti,
kterými kojila a hýčkala svá toužení, kudy chodila,
zůstává jí nyní ve vyprahlosti a v nahotě pouze prahnutí po službě Bohu, což je skutečnost Bohu velmi milá,
vždyť, jak říká David (srov. Žalm 51,19),
zkroušený duch je obětí Bohu příjemnou.
14. Jakmile tedy duše pozná, že v této vyprahlosti očišťování, kterou prošla, vytěžila a získala tolik a tak vzácného dobra, jak zde bylo uvedeno, nemá daleko k tomu, aby řekla v písni, již zde osvětlujeme, ve zmíněném verši, jak víme:
ó štěstí nad štěstí!
vyšla jsem, nespatřili mne,
to je, vyšla jsem z vazeb a spoutanosti svých smyslových toužení a náklonností a nebyla jsem zpozorována;
to znamená: a nemohli mi v tom zabránit ti tři pojmenovaní nepřátelé. Tito, jak jsme řekli, jako pouty svazují duši toužením a zálibami a zadržují ji, aby nevyšla ze sebe do svobody lásky Boží;
bez nich nemohou bojovat proti duši, jak bylo řečeno.
15. Až když se postupně, skrze pokračující umrtvování utiší čtvero vášní duše, kterými jsou radost, bolest, naděje a bázeň, a v oblasti smyslů v obvyklých vyprahlostech
pousínají přirozené touhy,
a když se dovrší soulad smyslů a mohutností nitra
a duše končí se svými činnostmi v rozvažování,
jak jsme řekli - to všechno je čeleď a obyvatelstvo nižších prostor duše, a právě ty zde ona nazývá svým domem,
když říká: když ve spánku můj dům spočinul ztišeně2
zůstává tento dům smyslů již ztišený, to je umrtvený,
jeho vášně pozhasínané, jeho toužení zklidněná a uspaná v této šťastné noci smyslového očišťování.
Duše vyšla a nastoupila putování a cestu ducha,
což je cesta prospívajících a pokračujících,
kterou jiným označením nazývají via illuminativa - cesta osvětná nebo cesta vlité kontemplace;
v ní Bůh sám přichází duši pást a posilovat ji ze Svého,
bez rozvažování a aktivní pomoci duše samé.