Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O dalších skvělých počinech,
které v duši koná temná noc kontemplace.
1. Z tohoto způsobu vzplanutí můžeme pochopit některý ze skvělých počinů, které v duši postupně již začíná konat temná noc kontemplace. Neboť několikrát, jak jsme právě řekli, je duše uprostřed ztemnění osvícena
a v temnotách zazáří světlo (srov. J 1,5),
a tato mystická inteligence je vydělována a unášena1
k rozumu, přičemž vůle zůstává vyprahlá,
chci říci bez aktuálního sjednocení v lásce,
s jasnozřivostí a prostotou tak jemnou a milostnou pro
smysly duše, že jí ani není možné dát jméno,
někdy v jednom způsobu zakoušení Boha, jindy v jiném.
2. Někdy také zraní společně vůli, jak bylo řečeno,
a vznítí lásku vysoce, něžně a mocně,
protože, jak jsme řekli, někdy se tyto dvě mocnosti, rozum a vůle, sjednocují, když očišťování rozumu již pokročilo; ale předtím než se sem dojde, je obvyklejší, že vůle pocítí dotek vzplanutí dřív, než rozum dotek inteligence.
3. Ale zdá se, že je tu jedna pochybnost, a to: proč tedy, když se obě tyto mocnosti očišťují najednou, se v počátcích obvykleji zakouší vzplanutí a láska očistné kontemplace ve vůli, než dotek její inteligence v rozumu?
Na to se odpovídá, že pasivní láska zde nezraňuje přímo vůli, protože vůle je svobodná, a plameny lásky jsou spíše
vášní lásky2 než svobodným činem vůle; neboť horoucnost lásky zraňuje duši v samé podstatě, a tím pasivně uvádí do pohybu náklonnosti. A proto se spíše nazývá vášní lásky než svobodným činem vůle; a ten je natolik nazýván činem vůle, nakolik je svobodný. Avšak protože vášně a náklonnosti se zahrnují do vůle, říká se, je-li duše zachvácena nějakým hnutím, že je to vůlí, a tak to je pravda;
neboť tímto způsobem se vůle dostává do zajetí a ztrácí svou svobodu do té míry, že ji prudkost a síla vášně unáší s sebou. A proto můžeme říci, že toto planutí lásky je ve vůli, to znamená, ve vůli dává vzplanout touze; proto se nazývá, jak říkáme, spíše vášní lásky než svobodným činem vůle. A protože receptivní pokleslost rozumu3 může přijmout inteligenci pouze v obnaženosti a pasivně
(a to nemůže bez toho, že by nebyl očištěn),
proto dříve než se to stane, zakouší duše dotek inteligence v menší míře než dotek vášně lásky.
Neboť pro tu není nezbytné, aby vůle byla natolik očištěna od vášní, vždyť vášně jí dokonce pomáhají zakoušet horoucí lásku.
4. Planutí a žízeň lásky, protože zde jsou již v duchu, jsou zcela rozdílné od těch, o kterých jsme mluvili v noci smyslů. Neboť smysly, ačkoliv i zde hrají svou úlohu, nemohou se zde neúčastnit útrap ducha,
a kořeny i živá žízeň lásky
jsou zakoušeny ve vyšší stránce duše, to je v duchu;
a zakouší a chápe takovým způsobem to, co zakouší,
i nedostatek, který v ní toužení působí,
že všechnu trýzeň smyslů, třebaže je nesrovnatelně větší
než v první noci smyslů, nepovažuje za nic,
protože v nitru poznává nedostatek velikého dobra, s nímž,
jak vidí, se nic nemůže měřit.
5. A zde je vhodné poznamenat, že v počátcích,
když noc ducha začíná,
třebaže se vzplanutí lásky nezakouší,
protože oheň lásky ještě nezačal vystupovat,
dává nadále Bůh duši místo toho stigmatizující4
tak velikou lásku k Bohu, že, jak jsme řekli,
to, čím ze všeho nejvíc trpí
a co zakouší v útrapách této noci, je úzkostnost myšlenky,
co když ztratila Boha
a pomyšlení, co, když ji opustil.
A tak vždy můžeme říci, že od počátků této noci je duše dotýkána úzkostnou touhou lásky,
jednou poznamenávající,5 jednou i vzplanutím.
A je zřejmé, že to největší utrpení,
které zakouší v útrapách, je tato obava,
protože i kdyby se mohlo potvrdit, že není všechno ztraceno a skončeno, ale že to, čím prochází, je pro větší dobro, jak tomu skutečně je, a že Bůh není rozhněván,
nic by jí to ve všech těch trápeních nepomohlo,
dokud by se neutěšila vědomím, že tím slouží Bohu.
Neboť tak veliká je ta stigmatizující láska, kterou k Bohu má, třebaže v temnotách, aniž ji zakouší. A nejen to,
ale raději by mnohokrát zemřela, jen aby Jeho uspokojila.
Když však plamen už dal duši vzplanout, spolu s oceněním, které od Boha má, nabývá takové síly a žhnutí
a úzkosti v touze po Bohu při sdílení horoucnosti lásky,
že s velikou smělostí,
aniž by se na něco ohlížela a bez ohledu k čemukoliv,
v její síle a zpitá tou láskou a touhou,
aniž by se ohlížela na to, co dělá, dělala by věci mimořádné a výjimečné v jakékoliv míře i způsobu, který se jí nabízí, aby se mohla setkat s Tím, kterého miluje její duše.
6. To je příčinou, proč Marie Magdalena,
přestože sama byla poznamenána tím, čím byla dřív,
si na hostině nevšímala znepokojení Udí významných ani nevýznamných, ani nebrala ohled na to, že nepřichází řádně, ani na to, jak vypadá v pláči a v slzách mezi hosty (L 7,37-38), jen když - aniž by prováhala hodinu očekáváním jiného času a zralosti chvíle - mohla přijít před Toho, od něhož její duše již byla zraněna a plná plamenů (J 12,3). A to je opojení a smělost lásky,
pro kterou vědomí, že její Milovaný je uzavřený v hrobě velkým zapečetěným kamenem a obklíčený vojáky,
kteří Ho hlídají proto, aby Ho neukradli Jeho učedníci (Mt 27,60-66), není důvodem, aby se kvůli něčemu z toho neodhodlala dál, aby upustila od cesty jít před rozedněním s vonnými mastmi, aby Ho pomazala (J 20,1).
7. A konečně, ta zpitost a úzkostná touha lásky ji vede,
aby se zeptala toho - a myslí si, že to je zahradník - který Jeho z hrobu ukradl, aby jí řekl, jestli Ho vzal,
kam Ho položil, aby si Ho ona mohla vzít (J 20,11-15);
a neohlíží se na to, že taková otázka je podle zdravého rozumu pošetilostí, vždyť je jasné, že kdyby Ho ten druhý ukradl, neřekl by jí to, natož aby jí Ho dovolil odnést.
A to je moc a prudkost lásky, že sejí zdá být všechno možné, a všichni, zdá se jí, jsou na tom stejně jako ona;
protože si nemyslí, že je něco jiného, čím by se někdo musel zabývat, ani že by hledal, než Toho, koho hledá ona
a kterého ona miluje;
a zdá se jí, že není nic jiného než milovat,
ani že není čím se zabývat než tímto
a že se tím také všichni zabývají.
Vždyť proto, když Nevěsta vyšla hledat svého Milovaného po náměstích i za humny, myslela, že i všichni ostatní
se tím zabývají; řekla jim, kdyby Ho našli, aby mu pověděli, aby mu o ní řekli, že trpí jeho láskou (Pis 5,8).
Taková byla síla lásky této Marie, že jí připadalo možné, kdyby jí zahradník řekl, kam Ho ukryl, že by šla a vzala by si Ho, i kdyby jí v tom bylo sebevíc bráněno.
8. Tak veliké tedy jsou úzkostné touhy lásky, které duše postupně zakouší, když už pokročila v očišťování ducha.
Vždyť za noci, to znamená, v očistných temnotách, povstává podle roznícení vůle; a v úzkostné touze a silou,
kterou lvice nebo medvědice jde hledat svá mláďata,
když jí je vzali a ona je nenachází (Oz 13,8),
tak jde tato zraněná duše hledat svého Boha;
protože jak pobývá v temnotách, zakouší, že je bez Něho a umírá láskou k Němu. A to je ona netrpělivá láska,
které nemůže člověk dlouho odpírat,
aniž by ji přijal, nebo zemřel;
takovou lásku měla Ráchel k dětem, když řekla Jákobovi: Dej mi syny; když ne, zemřu (srov. Gn 30,1).
9. A zde je vidět, jak duše, když se cítí být tak bídná a nehodná Boha, jak to nastane zde, v těchto očistných temnotách, má natolik troufalou6 a odvážnou sílu, že by se hned spojila s Bohem. Příčinou je, že láska jí už postupně dává sílu, aby ho opravdu milovala,
a vlastností lásky je chtít se sjednotit a spojit7 a stát se stejným a připodobnit se milovanému protějšku
a dojít tak dovršení v dobru lásky.
Odtud plyne, že duše není dokonalá v lásce, dokud nedošla sjednocení. Hlad a žízeň po tom, co jí chybí,
což je sjednocení,
a moc, kterou už láska do vůle vložila, ji uvedla do trýznivé touhy a vyvolala v ní troufalost a odvahu v souladu s planoucí vůlí, ačkoliv podle rozumu,
který je zastřený temnotou a neosvícený,
se cítí být nehodná a poznává svou bídnost.
10. Nechci tady opomenout příčinu, proč jí nedává
- vždyť božské světlo je pro duši světlem stále
- potom, co se do ní prolomí, světlo tak,
jak se to stane později,
a spíše je v ní příčinou temnot a útrap, jak jsme právě řekli.
Něco o tom bylo řečeno již dříve, a proto se k této částeč-nosti odpovídá: temnoty a další zlo, které duše zakouší, když se do ní prolomí božské Světlo, nejsou temnotami ani zlem ze Světla, nýbrž z duše samé a Světlo je osvěcuje, aby je duše viděla.
Z toho jí potom dává světlo toto Světlo božské; ale s ním nemůže duše nejprve vidět než to, co má u sebe nejblíže, nebo, lépe řečeno, v sobě, což jsou její temnoty a bída, kterou z Božího milosrdenství již vidí, ale neviděla je dříve, protože v ní nebylo toto nadpřirozené Světlo.
A to je příčinou, proč na počátku nezakouší, než temnoty a zlé; potom však, když je již poznala a pocítila a je očištěna, bude mít oči pro to, aby jí světlo prokazovalo dobrodiní Světla božského; když jsou již z duše vyhnány všechny temnoty a otisky, zdá se již, že je pomalu zřejmý veliký prospěch a dobrodiní, které v duši postupně následují v této blahoslavené noci kontemplace.
11. Nuže z řečeného lze vyrozumět, jak Bůh zde duši prokazuje milost tím, že ji pročišťuje a léčí ve stránce smyslové i duchovní silným mořidlem a hořkou očistou ze všech vznětů a nedokonalých návyků, které v sobě měla ohledně časného a přirozeného, smyslového i spekulativního a duchovního, zastírá jí schopnosti nitra a činí je prázdnými ode všeho, skličuje a zatíží v ní smyslové i duchovní vzněty a v tom všem zneschopňuje a oslabuje přirozené síly duše (což by duše sama ze sebe nemohla nikdy dokázat, jak řekneme dál); a Bůh dává v její paměti ochabnout všemu tomu, co podle přirozenosti není Bůh, aby ji potom, již obnaženou a odřenou z její staré kůže, znovu oblékl.
A tak se její mládí obnovuje jako mládí orla (srov. Žalm 103,5), a zůstává oblečena do nového člověka, který je stvořen, jak říká Apoštol (srov. Ef 4,24), podle Boha.
Což není nic jiného, než ozáření rozumu nadpřirozeným světlem tak, aby se lidský rozum stával Božím, sjednoceným s božským;
a o nic více ani méně vzdělává její vůli božskou láskou do té míry, že vůle není již jiná než Boží
a nemiluje jinak než způsobem Božím, utvořena a spojena vjedno s Boží Vůlí a Láskou;
a o nic více nebo méně paměť;
a také všechny náklonnosti a žádosti jsou božsky změněny a obráceny podle Boha. A tak duše snad již je duší nebe, nebeskou, a je víc Boží než lidská.
To všechno, tak jak postupně bylo vidět v tom, co jsme právě řekli, Bůh v duši pomalu utváří a koná prostřednictvím této noci, božsky ji osvěcuje a dává v ní růst plamenům s touhou prahnoucí po samém Bohu a po ničem jiném.
A proto velmi spravedlivě a uvážlivě přidává potom duše třetí verš písně, který říká:
ó štěstí nad štěstí!