Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Předkládají se v ní a vysvětlují
tři poslední verše první písně.
1. To blahoslavené štěstí1 bylo v tom, o čem hovoří dál v následujících verších, když říká:
vyšla jsem, nespatřili mne,
když ve spánku můj dům spočinul ztišeně.
Bere podobu člověka, který, aby se mu lépe zdařil jeho plán, odchází ze svého domu v noci, skrytý tmou, když obyvatelé domu již odpočívají, tak, aby mu nikdo nezabraňoval.
Vždyť i duše musela vyjít a vykonat čin tak heroický a neobyčejný, jako bylo spojit se vjedno, venku, se svým Božím Milovaným,
neboť Milovaný není než sám, venku, v samotách, a proto si ho Nevěsta přeje najít samotného a říká (srov. Pis 8,1):
Kdo by mně tebe dal, můj bratře?
Kéž bych tě potkala venku samotného
a s tebou se sdílela o svou lásku?2
A stejně tak je třeba, aby milující duše, má-li dosáhnout svého vytouženého cíle, učinila totéž,
aby vyšla v noci, když usnuli a odpočívají všichni domácí jejího domu, to znamená nižší činnosti,
a vášně i žádosti její duše jsou uspány a pozhášeny touto nocí, což jsou obyvatelé domu, kteří, jsou-li probuzeni, duši stále překážejí v jejím dobru, nepřátelští svobodnému vyjití duše.
Vždyť toto jsou oni domácí, o kterých říká náš Spasitel v Evangeliu (srov. Mt 10,36), že jsou nepřáteli člověka.
A tak je vhodné, aby jejich činnosti i pohyb byly v této noci uspány, aby duši nezbraňovaly v nadpřirozených dobrech
pocházejících ze sjednocení s Bohem v lásce,
protože za jejich bdělosti a činnosti to být nemůže;
neboť všechno její dílo i přirozené hnutí spíše překáží než pomáhá přijmout duchovní dobra ze sjednocení v lásce,
vždyť všechny přirozené schopnosti zůstávají nedostatečné vedle nadpřirozených dober, která Bůh pouze svým vlitím vkládá do duše pasivně a skrytě, v tichosti.
A tak je nutné, aby mlčení zachovaly všechny schopnosti, aby zůstaly pasivní kvůli jeho přijetí
a nepodsouvaly tam své nízké dílo a mrzké tíhnutí.
2. A bylo štěstím nad štěstí pro duši, že Bůh v ní uspal v této noci všechno domácí obyvatelstvo jejího domu,
to znamená, všechny schopnosti, vášně, náklonnosti
i žádosti, které v duši žijí ve smyslech i v duchu,
aby ona, aniž by byla zpozorována, to je,
aniž by jí bylo těmito vzněty zabráněno,
- neboť zůstaly v této noci uspané a umrtvené a ponechány v zastření, aby nemohly nic zaznamenat ani pocítit podle míry své nízké přirozenosti a duši tak zabránit vyjít ze sebe
sama a z domu smyslovosti
- (aby došla) v duchu ke sjednocení s Bohem
v dokonalé lásce.
3. Ó jaké štěstí nad štěstí je pro duši,
že se může vysvobodit z domu smyslovosti!
Stěží se to dá pochopit, jestli to duše, jak vidím, nezakusila; vždyť jasně uvidí, jak bídná byla ta služba, ve které sloužila a jaké bídě byla podřízena, když jednala a pracovala podle svých schopností a žádostí,
a pozná, jak pravou svobodou a bohatstvím
je život z ducha, který s sebou přináší nedocenitelná dobra, z nichž některá postupně zaznamenává v následujících písních; jasněji se uvidí, kolikerý důvod duše má, když zpívá o štěstí nad štěstí při vkročení do hrozivé noci,
jak je řečeno výše.