Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Vykládá se, jak tajemná je tato temná kontemplace.
... po tajemném žebříku, v přestrojení,
1. Tři vlastnosti je třeba osvětlit při třech slovech, které obsahuje přiložený verš. Dvě z nich, "tajemný" a "žebřík", jak je třeba si uvědomit, náleží k temné noci kontemplace, o níž pojednáváme; třetí, totiž "v přestrojení", náleží k duši, a to pro způsob postupu, který v noci podržuje.
Vždyť, zaprvé, jak víme, duše zde, v tomto verši nazývá temnou kontemplaci, v níž už vychází ke sjednocení v lásce, tajemným žebříkem, a to pro dvě podobnosti, které obsahuje, jak je známo: být tajemná a být žebříkem. Budeme hovořit o každé z nich jednotlivě.
2. Nejprve nazývá temnou kontemplaci tajemnou, protože, jak jsme řekli výše, toto je mystická teologie,
kterou teologové nazývají tajemnou Moudrostí,
o níž říká svatý Tomáš, že se sdílí a vlévá do duše láskou, což nastává tajemně a zastřeno před činností rozumu a všech ostatních schopností. Tudíž protože jí dané schopnosti nedosahují, ale Duch svatý ji vlévá a posvěcuje jí duši
- jak říká Nevěsta Písně písní (2,4), aniž by věděla,
aniž by chápala, jak se to děje - nazývá se tajemná.
A opravdu, nejen ona tomu nerozumí, ale nikdo, ani sám ďábel; protože Mistr, který ji učí, je bytostně uvnitř duše, kam nemůže dosáhnout ďábel, ani přirozené smysly, ani rozum.
3. A nejen proto se může nazývat tajemná, ale také pro účinky, které v duši působí. Neboť nejen v temnotách a tísních očišťování, když Moudrost Lásky duši očišťuje,
je tajemná, takže duše o ní neumí nic povědět;
ale dokonce i později, po osvícení, když je Moudrost duši sdílena s větší jasností, je pro ni tak tajemná, že to duše nemůže povědět a pojmenovat a vyslovit,
a kromě toho duše vůbec nemá chuť to vyslovit, nenachází vhodný způsob, ani míru, ani podobnost, která by se vyrovnala s tím, že by mohla ozřejmit tak vznešenou inteligenci a tak vzácné zakoušení ducha. A tak, i kdyby měla sebevětší chuť to vyslovit, a i kdyby přinesla sebevětší ozřejmění, zůstávala by stále v tajemnosti a před vyslovením.
Neboť ona Moudrost je v nitru tak prostá, svrchovaná a duchová a k rozumu nepřistoupila zahalená ani zmírněná nějakou způsobou nebo představou podpírající smysly,
proto také smysly a představivost, protože jimi nevstoupila, nerozpoznaly její oblečení a barvu, neumí si to zdůvodnit, ani šiji představit, aby o ní mohly něco říci;
ačkoliv jasně vidí, že rozpoznávají a zakoušejí
onu líbeznou a přepodivnou Moudrost.
Právě tak, jako kdyby ten, kdo by uviděl nějakou věc nikdy nespatřenou, jíž podobnou také nikdy neviděl, třebaže by ji chápal i okoušel, neuměl by jí dát jméno,
ani říci, co to je, i kdyby se sebevíc snažil,
a to i kdyby to byla věc, kterou by smysly obsáhl.
Oč méně tedy se bude moci prokázat to, co jimi nevstoupilo! Neboť toto je charakter řeči Boží:
je v duši velmi niterná a duchová, čímž přesahuje všechny smysly, a dále přerušuje a umlčuje
všechen souzvuk a funkčnost smyslů vnějších i vnitřních.
4. Na to máme výroky a zároveň příklady v Písmu svatém. Vždyť neschopnost vyjádřit to a říci navenek ukázal Jeremjáš (srov. 1,6), když při řeči Boha s ním,
nevěděl, co by řekl, jen: a,a,a,.
A vnitřní omezenost, to znamená krátkozrakost vnitřních smyslů představivosti a přitom zárověň smyslů vnějších, prokázal také Mojžíš před Hospodinem při keři (Ex 4,10), když Hospodinu řekl,
že potom, co s ním mluvil, nejen neumí, ani není s to mluvit,
ale také, jak je řečeno ve Skutcích apoštolských (7,32),
se neodvážil rozvažovat ve vnitřní představivosti
a zdálo se mu, že představivost je velmi vzdálená a němá nejenom pro to, aby formulovala něco z toho, čemu v Bohu porozuměl, ale také proto, že ani nemá rozměr,
aby něco z toho přijala.
Z toho plyne, že pokud moudrost kontemplace je řečí Boha k duši, od ryzího Ducha k ryzímu duchu,
všechno, co je méně než duch, jako jsou smysly,
to nepřijímá, a proto je to pro ně tajemné a neumějí
ani to nemohou vyslovit, a ani k tomu nemají chuť,
protože nevidí jak.
5. Tam bychom mohli zachytit příčinu, proč některé osobnosti, které jdou touto cestou, které, protože mají duši dobrou a plnou bázně, by daly rády poznat tomu, kdo je vede, co se s nimi děje, to neumí, ani to umět nemohou (a jak neumí, ani nemohou), mají k řečem o tom veliký odpor, tím spíše, když je kontemplace trochu jednodušší a duše sama ji stěží zakouší;
pak umí pouze říci, že se duši dostalo zadostiučinění, že je klidná a spokojená, nebo říkají, že Boha zakouší a že se jim daří dobře, jak se zdá;
ale není vysloveno, co se v duši děje, ani nevytěží ze všeho víc, než obecné termíny tomu podobné.
Jiná věc je, když to, co duše obdrží, je zvláštní, jako vidění, silné cítění atd., což - jak je obvykle přijímáno pod nějakou způsobou, při níž se účastní smysly - je nyní možné vyjádřit pod onou způsobou nebo nějak podobně. Ale možnost vyslovit to již není při ryzí kontemplaci, protože ta je nevyslovitelná, jak jsme právě řekli, a proto se nazývá tajemná.
6. A nejen proto se nazývá a je tajemná, nýbrž také proto, že mystická Moudrost má tu vlastnost,
že v sobě duši skrývá.
Neboť kromě obvyklého někdy duši pohlcuje
a přijímá do své tajemné propasti do té míry,
že duše jasně postřehne, že je ponořena v naprostém vzdálení a v dálkách ode všeho stvořeného;
takže se jí zdá, že ji přesadili do nejhlubších a šíroširých samot, kam nemůže přijít žádné lidské stvoření,
jako na nějakou nesmírnou poušť,
která v žádném směru nemá konce,
tím milostnější, líbeznější a láskyplnější,
čím je hlubší, širší a osamocenější,
kde se duše vidí tak tajemná,
protože vidí, že je pozdvižena nade všechno časné stvoření.
A tehdy tato propastnost Moudrosti
duši natolik pozdvihuje a vyvyšuje,
když ji vrhá do podzemních pramenů poznání Lásky,
že jí dává poznat, jak veškeré stvoření celou svou povahou zůstává velmi nízko před tímto svrchovaným poznáním a zakoušením božského,
ale postřehne také, jak nízké a omezené a v jistém smyslu neodpovídající jsou všechny pojmy a slova,
jimiž se v tomto životě pojednává o božských věcech,
a jak je nemožné přirozenou cestou a postupem
- ať už se o nich hovoří sebevznešeněji a se sebevětším poznáním - poznávat je a zakoušet takové, jaké jsou,
bez osvícení touto mystickou teologií.1
A tak když duše ve svém osvícení nahlédne tuto pravdu, že není možněji dosáhnout a tím méně objasnit hrubými a lidskými pojmy, nazývá ji právem tajemná.
7. Tuto vlastnost božské patření kontemplace2
- být tajemná a přesahovat rozměr přirozenosti
- má nejenom proto, že je věcí nadpřirozenou, ale také proto, že je cestou, která vede a nese duši k dovršenosti při sjednocení s Bohem; a k ní, protože je to věc lidsky nepoznatelná, musí jít cestou lidsky nepoznatelnou a v nevědomosti o moci Boží.
Neboť řečeno mysticky, způsobem, jímž zde začínáme hovořit, věci a dovršenost v Bohu jako takové nejsou poznávány ani chápány, když se začínají hledat nebo ve cvičeních, ale až tehdy, když jich duše dosáhla a pocvičila se v nich. Vždyť co se toho týká, říká o Boží Moudrosti prorok Báruk (3,31): Nikdo nezná její cestu, říká, ani nepochopí její stezku. Také král prorok (srov. Žalm 76,19-20) hovoří o cestě duše tímto způsobem, když mluví s Bohem:
Tvé záblesky osvítily okruh země
a ozářily jej,
otřásla se země a zachvěla se.
Mořem vede Tvá cesta
a Tvoje stezky spoustami vodstev,
a kroky Tvé nebudou rozpoznány.
8. Toto všechno, řečeno duchovně, se vztahuje k cíli, o němž už začínáme hovořit. Vždyť zasvítit božskými záblesky až do končin země je osvícení, které v mocnostech duše působí božské patření a otřásání a chvění se země je bolestné očišťování, které v duši působí; a říci, že Boží cesta a stezka, po níž duše kráčí k Němu, jde mořem a jeho kroky spoustami vod a že proto nebudou poznány, chce říci, že tato stezka, kudy se jde k Bohu,
je tak tajemná a skrytá pro smysly duše,
jako je pro smysly těla stezka mořem,
na němž se nerozpoznávají pěšiny ani šlápoty.
Neboť takovou povahu mají kroky i stopy, které Bůh už začíná nechávat v duších, jež chce vést k sobě a dělá je velikými ve spojení se svou Moudrostí: jsou nerozpoznatelné. Proto kvůli zvýraznění jsou řečena v knize Jobově (srov. Jb 37,16) tato slova:
Poznal jsi snad, říká, stezky obrovských oblaků
nebo vědění v jeho dokonalosti?
Tím se rozumí stezky a cesty, na kterých Bůh už umocňuje duše a zdokonaluje je ve své Moudrosti, což se zde chápe jako oblaka. Zůstává tedy, že kontemplace, která postupně vede duši k Bohu, je tajemnou Moudrostí.