Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Osvětluje se čtvrtý verš.
Hovoří se o podivuhodně skrýši,
do níž je duše v této noci vpuštěna,
a že ďábel, ačkoliv má přístup
do jiných velmi vyvýšených,
do této přístup nemá.
1. V přilbici, to je tolik, jako kdybychom řekli schovaný nebo ukrytý. A tak je třeba vědět, že tím, když tady duše říká, že vyšla ve skrytu tmy a v přilbici, je plněji dána na srozuměnou veliká jistota, již vyslovila v prvním verši této písně, kterou prostřednictvím temné kontemplace podržuje na cestě sjednocení s Bohem v lásce. Když tedy duše říká ve skrytu tmy a v přilbici, znamená to, že jakmile šla řečeným způsobem zastřená tmou, šla ukrytá a schovaná před ďáblem i jeho záludnostmi a nástrahami.
2. Příčinou, proč duše v temnotě kontemplace jde svobodná a chráněná před nástrahami ďábla je, že vlitá kontemplace, kterou zde dostává, se vlévá do duše pasivně a tajemně, při vyloučení vnitřních smyslů i vnějších schopností smyslové stránky. Z toho vyplývá, že duše je chráněná a svobodná nejen před překážkami, kterými by mohly být tyto schopnosti pro svou přirozenou slabost, ale i před ďáblem, který, pokud to není prostřednictvím schopností smyslové stránky, nemůže dosáhnout ani poznat to, co v duši je, ani co se v ní děje.1
Proto, čím je komunikace duchovnější, niternější a smyslům více vzdálená, tím méně ji bude moci ďábel zasáhnout a porozumět jí.
3. A tak je pro bezpečí duše velmi důležité, aby se její niterné jednání s Bohem dálo tím způsobem, že její vlastní smysly v nižší části přitom zůstanou zastřeny temnotou a lačné a Jeho nedosáhnou: jednak, aby byl prostor pro hojnější duchovní komunikaci, kde slabost smyslové stránky nezabraňuje svobodě ducha; dále, jak jsme řekli, protože duše jde s větší jistotou a ďábel do nitra nepronikne. Z tohoto hlediska můžeme v duchovním smyslu pochopit onen výrok našeho Spasitele (srov. Mt 6,3), jak je třeba vědět:
Ať neví tvá levice, co činí tvá pravice,
což je totéž, jakoby říkal: o tom, co se děje v tvé pravé stránce, která je nejvyšší a duchová stránka duše, ať neví levice, to znamená nižší díl tvé duše, což je stránka smyslová, ať do toho nezasahuje; ať je to skryto v tajemství pouze mezi duchem a Bohem.
4. Je skutečně pravda, že mnohdy, když nastávají a dějí se tato velmi tajemná a niterná sdílení ducha, ďábel,
ačkoliv nechápe, jaká jsou a jak se dějí, pro velkou odmlku a tichost, kterou některé z nich působí ve smyslech a ve schopnostech stránky smyslové,
zde postřehne, že se dějí a že duše přijímá nějaké dobro. A tehdy, když vidí, že nemůže dosáhnout toho, aby je v hlubokosti duše popíral, snaží se, nakolik může, aby pobouřil a poděsil stránku smyslovou, neboť do ní je schopen dosáhnout jednou bolestmi, (jednou děsem) a strachy s úmyslem zneklidnit a zmást tímto zásahem nejvyšší a duchovou stránku duše, při onom dobrodiní, které nyní přijímá a raduje se z něho.
Avšak mnohokrát, když vzájemné sdílení se v kontemplaci v ryzosti prolomí do ducha a zmocňuje se ho, není ďáblu k ničemu jeho snaživost, aby ji zneklidnil;
spíše zde duše přijme nový prospěch a větší a jistější pokoj. Neboť, třebaže zároveň pociťuje zkalující přítomnost nepřítele, vstupuje duše - podivuhodná věc, aniž by věděla, jak se to děje a aniž by ze své strany cokoliv vykonala -
hlouběji do hlubin nitra a velmi dobře zakouší,
že se noří do jistého útočiště,
kde vidí, že je nepříteli vzdálenější a lépe ukrytá,
a tam v ní narůstá pokoj a radost, které se jí ďábel snažil
sebrat. A tehdy z ní spadne všechen strach z vnějších věcí,
ona to jasně zakouší a těší se z toho, když se vidí
v tak bezpečné radosti z onoho tichého pokoje
a z líbeznosti skrytého Ženicha,
což ani svět ani ďábel nemůže dát ani sebrat.
Duše tam zakouší pravdivost toho, co o tom říká Nevěsta
v Písni písní (3,7-8), jak známo:
Hle jeho lože - lože Šalamouna, šedesát bohatým okolo stojí, atd., proti nočnímu děsu.
A tuto obrannou hradbu a pokoj zakouší, třebaže zvnějšku mnohokrát pocítí zmučení těla i kostí.
5. Jindy, když se duchovní komunikace v duchu mnoho nesdílí, ale účastní sejí smysly, dokáže ďábel těmito děsy zásahem ve smyslech mnohem snadněji ducha zkalit a pobouřit. A tehdy nastanou veliká muka a trýzeň, kterou v duchu způsobuje, a někdy větší, než je možno vyslovit; protože, jak obnaženě jde od ducha k duchu, je nesnesitelný ten děs, který působí zlo v dobrém, říkám v dobru duše, pokud ji zasáhne svým pobouřením. To také dává na srozuměnou Nevěsta Písně písní (srov. Pis 6,10-11), když říká, že se jí tak stalo v čase, kdy chtěla sestoupit k vnitřnímu usebrání, aby se těšila z těchto dober. Říká:
Sestoupila jsem do zahrady ořechové,
podívat se na jabloně v údolích,
podívat se, jestli už rozkvétá réva;
nevím; má duše se polekala čtyřspřeží,
to znamená vozů a hřmotu Aminadabových, což je ďábel.
6. Jindy se stává, a to zásahem dobrého anděla, že ďábel někdy prohlédne nějakou milost, kterou Bůh chce duši udělit. Neboť u takových milostí, udílených prostřednictvím dobrého anděla, Bůh obvykle dovolí, aby je chápal i odpůrce: zaprvé, aby proti nim udělal to, co může na základě spravedlnosti, aby se ďábel nemohl dovolávat svého práva a říkat, že mu nebyla dána možnost, aby duši dobýval, jak to udělal u Joba (1,9-11;2,4-8); a tak by tomu bylo, kdyby Bůh neponechal místo, aby byla jistá rovnost mezi oběma válčícími, to je mezi andělem dobrým a zlým, pokud jde o duši, a tak vítězství kteréhokoliv bylo cennější a duše vítězná a věrná v pokušení by byla (více) odměněna.
7. Zde je třeba poznamenat, že toto je příčina, proč ve stejné míře i stejným postupem jako Bůh duši pozvedá a přebývá v ní, dává svolení ďáblu, aby se k ní stavěl tím samým způsobem i on: vždyť dostane-li se duši pravdivého vidění zásahem dobrého anděla
- a ta jsou obvykle tímto prostřednictvím, i když se ukáže Kristus, protože On se ve své vlastní osobě téměř nikdy neobjevuje - dá Bůh rovněž svolení zlému andělu,
aby je mohl falešně představit ve stejné rovině,
a tak, ježto jsou zdánlivá, mohla být duše,
která není obezřetná, snadno klamána,
jak se to tímto způsobem mnohokrát stalo.
Podobnost tomu je v Exodu (7,11-12;8,7), kde se říká, že všechna znamení, která Mojžíš opravdu udělal, udělali zdánlivě i kouzelníci faraonovi; vždyť, jestliže on obrátil vodu ve krev, udělali to oni také.
8. A nenapodobuje pouze tento druh vidění v těle, ale i ve sdíleních ducha (když se dějí prostřednictvím anděla, dokáže je uvidět, jak říkáme, protože, jak sděluje Jób (41,25): Omne sublime videt - všechno vysoké vidí,2 napodobuje a vměšuje se. Ačkoliv v těchto druhých, protože jsou bez tvaru a podoby, (neboť pro ducha je příznačné nemít je) je nemůže napodobovat a ztvárnit jako jiné, které se představují nějakým způsobem nebo podobou.
A tak, aby duši popíral stejným zůsobem, jakým je navštěvována, předvádí jí svého bojácného ducha, aby duchovým popřel a zničil duchové.
Stane-li se to v čase, kdy se dobrý anděl chystá sdílet duši duchovou kontemplaci (duše se nemůže tak rychle uchýlit do úkrytu a vzít si přilbici kontemplace), aby ji ďábel nerozpoznal a v pohledu nezasáhl nějakým duchovým děsem a zmatením, někdy pro duši dosti bolestným. A zde se duše někdy může rychle uchýlit pryč,
a není v ní místo pro zmíněný děs vtisknutý duchem zla, a usebere se v sobě, podporována účinnou milostí ducha, kterou v ní uskutečňuje dobrý anděl.
9. Jindy převládne ďábel a zahrne duši zmatením a děsem, což je pro ni větší trýzní, než mohou být jakákoliv muka v tomto životě; protože jak toto děsivé sdílení postupuje od ducha k duchu zcela obnažené a beze všeho, co je tělo, je bolestnější, než mohou smysly snést.
A trvá to v duchu okamžik, ne dlouho, protože duch by opustil tělo při prudké síle sdílení jiného ducha;
potom paměť, která zde zůstává, dostačí, aby způsobila velikou trýzeň.
10. Všechno to, co jsme právě řekli, probíhá v duši pasivně, aniž by se ona toho účastnila při tvoření nebo zničení. A je nutné zde vědět, že když dobrý anděl dovolí ďáblu tuto výjimku - zasáhnout duši duchovným děsem, dělá to proto, aby ji tímto duchovým postem očistil a přichystal
pro nějakou velkou duchovní slavnost nebo milost,
kterou jí chce prokázat Ten, který nikdy nezmrtvuje,
než proto, aby daroval život, ani neponižuje,
aniž by povýšil.
Což nastává zakrátko potom, když duše v souladu s temným a hrozivým očišťováním, které protrpěla, se těší z podivuhodné a líbezné kontemplace, často tak vznešené, že není jazyka, který by to mohl vyjádřit.
Avšak duch předchozím děsem z ducha zla zjemněl a zbystřil se natolik, že může přijímat toto dobro; vždyť taková
duchovní vidění jsou spíše z budoucího života než z tohoto, a když zahlédá jedno, připravuje se pro další.
11. Řečeným se rozumí, že přitom, když Bůh navštívil duši prostřednictvím dobrého anděla, nejde již duše tak zcela, jak bylo řečeno, ve skrytu tmy a v přilbici, že by k ní nepřítel nedosáhl. Ale když ji navštíví Bůh sám, tehdy je dobře potvrzen řečený verš, neboť zcela skryta tmou a v přilbici před nepřítelem, přijímá v Bohu duchovní milosti.
Příčina tkví v tom, že Jeho Majestát přebývá v duši podstatně, tam, kde ani anděl nemůže pochopit, co se děje, nemůže poznat tak hluboce niterná a tajemná sdílení, která se tam mezi Bohem a duší dějí.
Tato sdílení, pokud je působí sám Bůh, jsou zcela božská a svrchovaná, neboť všechna znamenají doteky
v samé podstatě božského sjednocení mezi duší a Bohem;
v jediném z nich, který je nejvyšším stupněm modlitby, jaká vůbec je, přijímají duše větší dobro, než ve všem ostatním.
12. Neboť toto jsou doteky, o které Jej duše počala prosit v Písni písní (1,1), když řekla:
Osculetur me osculo oris sui, atd.
kéž mě políbí polibkem svých úst.
A je to něco, co se děje v takové blízkosti Bohu, kam duše
zprahlá v tolika úzkostech dychtí dojít, že jediného doteku Božství si cení víc, než všech ostatních milostí, které jí Bůh udílí, a dychtí po něm. A proto, když jí Bůh ve snubních Písních udělil mnohé, o čemž tam ona vypráví, ještě není spokojena a říká, když prosí o tyto božské doteky:
Kdo mně dá, bratře můj, Tebe
abych Tě sama našla, jak někde venku
piješ z prsů mé matky, abych Tě zlíbala ústy své duše
a nikdo by mnou nepohrdl, ani se na mne neodvážil!
(srov. Pis 8,1).
Dává tím na srozuměnou, že pokud jí v tomto sdílení Bůh udílí sám sebe, jak hned řekneme, vzdálené a mimo všechno stvoření, neboť toto chce říci sama a venku, jak piješ
z prsů, to znamená, dáš seschnout a pozhasínáš prsy žádostí a zalíbení stránky smyslové,
(což nastává, když ve svobodě ducha, aniž by tomu smyslová stránka dokázala zabránit a aniž by se ďábel jejím prostřednictvím dokázal postavit proti, protože by k ní nedosáhl, se duše již těší těmito dobry v líbezném a niterném pokoji), neboť tehdy by se na ní ďábel neodvážil, protože až sem by nedosáhl, ani by nemohl dospět k chápání božských doteků do podstaty duše v láskyplné podstatě Boží.3
13. K tomuto dobru nedojde nikdo, není-li to skrze hluboké niterné očišťování a vysvlečení i skrytost ducha před vším, co je stvořené. To, co je ve skrytu tmy, jak jsme již dříve dlouze probírali, a řekli v souvislosti s veršem v přilbici a ve skrytosti.
V této skrytosti, jakjsme právě řekli, se duše postupně utvrzuje ve sjednocení s Bohem (láskou). A proto o tom zpívá v daném verši, když říká: ve skrytu tmy a v přilbici.
14. Když se stane, že se ony milosti dějí v duši v přilbici, což je, jak jsme řekli, pouze v duchu, duše se obvykle při některých z nich zahlédne, aniž by věděla jak, ve vyšší stránce ducha tak oddělená a vzdálená nižšímu údělu smyslů, že v sobě rozpoznává dvě stránky navzájem od sebe tak rozdílné, že se jí zdá, že nemusí dohlédnout od jedné ke druhé, a připadá jí, že od první je velmi vzdálená a oddělená. A opravdu, v jistém smyslu je tomu tak;
vždyť pokud jde o činnost, nekomunikuje v oblasti smyslů.
Takto se duše stává už zcela duchovou; v těchto úkrytech sjednocující kontemplace pro ni, podle jejích výroků, končí na vysokém stupni a jsou z ní sňaty vášně a žádosti ducha. A tak, když hovoříme o vyšším dílu duše, říká hned potom tento poslední verš:
když ve spánku můj dům spočíval utišený.