index

Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností



Prolog
Prolog

Ve jménu ukřižovaného Krista
a nejsladší Marie

V nesmírné touze po uctívání Boha a po spáse duší se jedna duše po nějaký čas věnovala cvičení ve ctnostech; a po dlouhém přebývání v cele sebepoznání, v níž dlela proto, aby v sobě lépe poznala Boží dobrodiní, neboť po poznání přichází láska, milujíc usilovala o to, aby mohla následovat pravdu a mohla se jí odít.

Není jiného prostředku, jímž by duše mohla okusit pravdu a být pravdou osvícena, kromě pokorné a vytrvalé modlitby, založené na poznání sebe sama i Boha. Jestliže se totiž v modlitbě cvičíme s pokorou a vytrvalostí, ona spojuje duši s Bohem, neboť kráčí ve stopách a podle příkladu ukřižovaného Krista. Tak se duše mocí touhy, hnutí ducha a láskyplného sjednocení stává druhým Kristem. Domnívám se, že právě na to poukazoval Kristus, když řekl: "Tomu, kdo Mě miluje a zachovává Moje Slovo, se dám poznat a budu s ním jedno";1 a na mnoha místech v evangeliu nacházíme podobná slova, díky nimž můžeme vidět, jak je pravdivé, že se duše mocí lásky projevené v modlitbě stává téměř druhým Kristem. A vzpomínám si, jak mi jedna Boží služebnice2 vyprávěla, že když její duše vzlétla v modlitbě do velkých výšin, Bůh neskryl před zrakem jejího rozumu lásku, kterou chová ke všem Svým služebníkům, ale naopak ji dal otevřeně poznat a kromě jiného jí řekl:

"Otevři oči svého rozumu a upři je na Mne; pak uvidíš důstojnost a krásu Mých tvorů, kteří jsou obdařeni rozumem.3 A v kráse, již jsem dal duši tím, že jsem ji stvořil ke Svému obrazu a podobě, uvažuj o těch, kdo se oděli svatebním šatem lásky, zdobeným mnoha opravdovými ctnostmi: kdyby ses ptala, kým jsou, odpověděl bych ti," tak pravilo sladké a láskyplné Slovo, "že jsou Mým druhým já; neboť ztratili a zmařili svou vlastní vůli a oděli se do Mé Vůle, s níž vytvářejí jednotu a připodobňují se jí."

Je tedy hlubokou pravdou, že se duše spojuje s Bohem vzepětím lásky. Chtěla-li tedy ona duše odvážně poznávat a nalézt pravdu, musela tuto touhu po pravdě zaměřit především na sebe; neboť duše nemůže v rámci učení, příkladu a modlitby vykonat pro svého bližního nic opravdu užitečného, jestliže nedokáže být užitečná především sama sobě, to znamená pokud předtím v sobě nedobude ctností. Proto tato duše přednesla Bohu čtyři modlitby.

První modlitba byla za ni samu. Druhá za obnovu Svaté Církve. Třetí za svět jako takový, a zejména za mír mezi křesťany, zvláště mezi těmi, kdo se bouří proti Svaté Církvi, vážně ji urážejí a pronásledují. Čtvrtou modlitbou tato duše prosila Boží Prozřetelnost, aby na vše, především na jeden případ, shlédla Svým dobrotivým pohledem.

Touha oné duše byla veliká a ustavičná, ale vzrostla ještě více, neboť jí první Pravda4 ukázala, jak velmi potřebný je svět a do jakého stavu se řítí bouřlivým životem, jímž uráží Boha. Navíc jí duchovní otec5 v dopise svěřil, jak nesnesitelnou bolest mu působí urážky Boha a škody, jež tak vznikají duším, a pronásledování Svaté Církve. To vše v ní rozdmýchávalo svatou touhu, neboť ji zraňovala bolest nad tím, že je urážen Bůh, ale neztrácela radostnou naději, že Bůh nad vším tím zlem zvítězí.

Onu duši tak zaplavila velká touha, aby už bylo ráno - bylo to ráno jednoho dne zasvěceného Panně Marii aby mohla jít na mši: v přijímání eucharistie se totiž pouto duše s Bohem, díky němuž duše poznává pravdu o sobě, projevuje snad nejmocněji. Lze totiž říci, že při přijímání eucharistie je duše v Bohu a Bůh v duši stejně, jako je ryba v moři a moře v rybě.

Když se rozednilo a nadešla hodina mše, ona duše se jí účastnila s nesmírnou touhou, a když došla k hlubšímu poznání sebe sama, zastyděla se za svou nedokonalost; připadalo jí totiž, jako by ona sama byla příčinou všeho zla, které se na celém světě dálo. Proto k sobě pocítila dokonce nenávist a odpor, které jí připadaly jako úkon spravedlnosti, jímž se očisťovaly skvrny vin, jež byly, ať zdánlivě, či skutečně, na její duši a jež ji vedly ke zvolání:

"Věčný Otče,
prosím Tě, abys potrestal urážky,
jichž jsem se za svůj život dopustila.
A protože mé hříchy jsou příčinou
utrpení mého bližního, prosím Tě,
abys dal trestu za ně dopadnout
prospěšně na mou hlavu."

obsah | další




1 srov. Jan 14,23
2 Kateřina skrývá svou totožnost obecným výrazem 'jedna Boží služebnice', aby si zachovala diskrétnost a pokorně sdělila ostatním svou duchovní zkušenost.
3 Výraz 'bytost obdařená rozumem' je v Dialogu často používán jako definice člověka. Poukazuje na to, že rozum je nejvznešenější funkce charakteristická pro lidskou přirozenost, která člověku umožňuje poznat sebe sama a svůj vlastní vztah závislosti na Bohu Stvořiteli. Z tohoto poznání totiž vyrůstá láska, jak uvádí Kateřina.
4 'První Pravda' je stejně jako 'první sladká Pravda' typickým výrazem, jímž Kateřina myslí Boží jméno. V Dialogu se pak ex parte Dei velmi často vyskytuje 'moje Pravda', označující jednorozeného Božího Syna, Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, neboli 'celého Boha a celého člověka'.
5 Kateřina naráží na bratra Rajmunda z Kapuy, svého duchovního vůdce a prvního šiřitele jednoho z jejích životopisů. Rajmund z Kapuy byl blahoslaven.